6 Cmo 334/2020-65 — Vrchní soud v Praze

1. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně zcela vyhověl návrhu navrhovatelů a vyslovil neplatnost předmětného rozhodnutí shromáždění vlastníků (výrok I.) a dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).2. Náhradově nákladový výrok odůvodnil tím, že sice navrhovatelé měli ve věci plný úspěch a mají dle ust. § 142 odst. 1 věta prvá o.s.ř. ve spojení s ust. § 1 odst. 3 z.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení, ale soud rozhodl „ve smyslu ust. § 150 o.s.ř. spojení s ust. § 1 odst. 3 z.ř.s.“ tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo, neboť shledal, že jsou zde okolnosti hodné zvláštního zřetele, pro které nelze úspěšným účastníkům náhradu nákladů přiznat. Za okolnosti hodné zvláštního zřetele považuje soud skutečnost, že navrhovatelé jsou členy společenství, a pokud by jim byla přiznána náhrada nákladů řízení proti neúspěšnému společenství, ve svém důsledku by tuto náhradu nákladů řízení v rámci spolufinancování společenství uhradili navrhovatelé.3. Proti usnesení soudu prvního stupně jen ohledně náhradově nákladového výroku II. podali všichni navrhovatelé prostřednictvím svého společného zástupce – advokáta, včasné odvolání shodného obsahu. V odvolání namítli, že jsou přesvědčeni, že ve věci nepřiznání náhrady nákladů řízení plně úspěšným navrhovatelům soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil důvod pro uplatněn okolností hodných zvláštního zřetele dle ust. § 150 o.s.ř., když tyto zdůvodnil tak, že navrhovatelé jsou členy SVJ, a pokud by jim byla přiznána náhrada nákladů řízení proti neúspěšnému SVJ, že by ve svém důsledku tuto náhradu nákladů řízení v rámci spolufinancování SVJ uhradili i navrhovatelé. S touto argumentací soudu prvního stupně však navrhovatelé nemohou souhlasit. Navrhovatelé tvoří pouze část ze všech členů SVJ, jak bylo doloženo výpisem z KN pro LV č. , Anonymizováno, pro obec a k. ú. , adresa, , kdy právě pouze navrhovatelé vnímali, že postup společenství v napadané věci nebyl správný, a proto se obrátili s návrhem na soud. Jiná cesta k uplatnění oprávněných nároků či zájmů navrhovatelů ve věci nebyla možná. Nepřiznáním náhrady nákladů řízení plně úspěšným navrhovatelům soud prvního stupně navíc zbavuje bezdůvodně navrhovatele, jako členy SVJ, nároku na náhradu škody spočívající právě v uvedených nákladech řízení, a to vůči statutárnímu orgán SVJ (jeho členům). Navrhovatelé tedy z uvedených důvodů mají za to, že pro aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. ve věci nevznikly podmínky. S ohledem na výše uvedené navrhovatelé navrhli, aby odvolací soud napadené usnesení ve výrokové části II. změnil tak, že „odpůrce je povinen nahradit navrhovatelům náklady jejich právního zastoupení ve věci ve výši 6 776 Kč (za 2 úkony právní služby á 2 500 Kč dle ust. § 9 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. (AT) - příprava, převzetí a podání návrhu (žaloby) a 2 paušální náhrady dle § 13/3 AT á 300 Kč + 21% DPH), a dále soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, tedy celkem částku 8 776 Kč a to do tří dnů od právní moci usnesení k rukám právního zástupce navrhovatelů.“4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.5. Předně odvolací soud uvádí, a to vzhledem k povinnosti soudu rozhodnout o náhradě nákladů řízení i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.), že je nutno dovodit, že soud zásadně rozhoduje o náhradě nákladů řízení tzv. „z úřední povinnosti“, tedy bez ohledu na to, zda se účastník řízení náhrady nákladů řízení domáhá či nikoliv. Ledaže by se účastník práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal. Právo na náhradu nákladů řízení tedy vyplývá přímo ze zákona. Z uvedeného pak vyplývá i to, že soud zásadně není vázán návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení v určité výši. Vyčíslí – li účastník náhradu nákladů řízení nesprávně, soud je povinen účastníkovi přiznat náhradu nákladů řízení v částce, jež vyplývá ze zákona, resp. z právního předpisu, tedy ve správné výši. Ostatně závěr odvolacího soudu o tom, že o náhradě nákladů řízení soud rozhoduje ex officio a není tedy návrhem účastníka vázán, sdílí i Nejvyšší soud, jenž sice rozhodoval v trochu odlišné věci, nicméně jeho závěry v ní vyslovené a dovozené lze plně vztáhnout i na nyní odvolacím soudem posuzovanou věc. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. 25 Cdo 1610/2014 výslovně uvedl: „O přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného advokáta podle ustálené soudní praxe, od níž nemá dovolací soud důvod se odchylovat, rozhoduje soud (stejně jako o náhradě nákladů řízení) z úřední povinnosti. Z toho pak vyplývá, že není návrhem vázán, rozhoduje jediným výrokem, tedy nezamítá případný návrh v rozsahu, v němž mu nevyhověl, odvolací soud pak rovněž není vázán rozsahem odvolání, a může tedy k odvolání ustanoveného zástupce odměnu a náhradu přiznanou soudem prvního stupně i snížit.“ Proto odvolací soud přiznal odvolatelům více, než na náhradě nákladů řízení požadovali.6. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nedospěl k závěru, že byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšným navrhovatelům, resp. že soudem prvního stupně shledané důvody nejsou důvody hodnými zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšným navrhovatelům. Soudem prvního stupně přijatý závěr po jistém zobecnění (byť poněkud nepřesném a připouštějícím určité výjimky podle typu právnické osoby) by de facto znamenal, že všichni navrhovatelé (žalobci) uplatňující u soudu své oprávněné nároky proti právnické osobě, jejímž jsou členem, by v případě svého úspěchu neměli mít nárok na náhradu nákladů řízení, protože by se to zpětně promítlo v tom, že by tuto částku v důsledku „spolufinancování“, resp. podílení se na majetku (přímém či nepřímém) této právnické osoby zaplatili stejně oni. Taková úvaha je však nesprávná, a to již jen z toho důvodu, že ustanovení § 150 o.s.ř. samo stanoví, že jej lze aplikovat výjimečně. Přitom však přijetí názoru soudu prvního stupně by z podstaty znamenalo, že by se ve všech věcech mezi členy a právnickou osobou, jež nejsou před soudy řešeny rozhodně výjimečné, neměly přiznávat náhrady nákladů řízení úspěšným členům právnických osob, což je v rozporu se samotným zněním zákona (§ 150 o.s.ř.) a je nepřijatelné. Zásadním argumentem pro neaplikaci § 150 o.s.ř. v takových případech je i skutečnost, že nepřiznáním náhrady nákladů řízení plně úspěšným navrhovatelům by soud bezdůvodně zbavil navrhovatele, jako členy určité právnické osoby nároku na náhradu škody spočívající právě v uvedených nákladech řízení, a to převážně vůči statutárnímu orgánu příslušné právnické osoby či jiných osob s příslušnou odpovědností a povinnostmi. Nakonec by to znamenalo zcela absurdní důsledek, soudem prvního stupně zřejmě nedomyšlený, a to, že navrhovatelé, kteří by byli úspěšní (měli by ve sporu pravdu) by nesli finanční důsledky pochybení právnické osoby, resp. jejího orgánu. To je nepřijatelné. Odvolací soud dal tudíž za pravdu odvolatelům ohledně nesprávné aplikace § 150 o.s.ř. soudem prvního stupně na posuzovaný případ.7. Jelikož všichni navrhovatelé byli ve věci samé v řízení před soudem prvního stupně zcela úspěšní, náleží jim náhrada nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Za řízení před soudem prvního stupně tedy náleží všem navrhovatelům náhrada nákladů řízení spočívající v nákladech za právní zastoupení advokátem, která sestává z:a) odměny advokáta za celkem 2 úkony právní služby (a to převzetí a příprava zastoupení, podání návrhu ve věci samé dne 10. 3. 2020) ve výši 6 200 Kč na každého z 13ti zastoupených (po 3 100 Kč za jeden úkon právní služby podle § 7 bodu 5. ve spojení s § 9 odst. 4 písm. c/ vyhlášky č. 177/96 Sb. dále jen „vyhláška“), přičemž tuto odměnu je dále třeba snížit u společných úkonů právní služby o 20 % dle § 12 odst. 4 vyhlášky na konečnou částku 4 960 Kč na každého z 13ti zastoupených, neboť advokát činil společné úkony při zastupování 13 osob, celkem tedy 64 480 Kčb) náhrady hotových výdajů za celkem 2 úkony právní služby á 300 Kč na každého z 13ti zastoupených v celkové výši 600 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky, celkem tedy 7 800 Kčc) náhrady z daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 72 280 Kč, tj. 15 178,80 Kč dle § 137 odst. 3 o.s.ř.,a dále náhrady za zaplacený soudní poplatek za návrh ve věci samé v celkové výši 2 000 Kčcelkem tedy 87 458,80 Kč – tedy každému z navrhovatelů náleží náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 1/13 z této částky (6 727,60 Kč každému z nich).8. Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku ohledně náhrady nákladů řízení dle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto usnesení.9. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 1 odst. 3 z.ř.s. za situace, kdy odvolatelé byli s odvoláním zcela úspěšní. Náleží jim n