6 Cmo 353/2020-78 — Vrchní soud v Praze

1. Shora uvedeným usnesením Krajský soud v Plzni (dále jen soud I. stupně) po oddlužení žalovaného podle insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (IZ), uskutečněného po podání žaloby o zaplacení částky 61 464 Kč s příslušenstvím, rozhodl tak, že- řízení zastavil (výrok I.),- žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.),- žalobci nevrátil soudní poplatek z žaloby (výrok III.) a- zrušil rozsudek soudu I. stupně ze dne 19. ledna 2015, č. j. 48 Cm 127/2014-31 (výrok IV.).2. Soud I. stupně vyšel ze skutečnosti, že se žalobce žalobou doručenou Krajskému soudu v Plzni dne 26. května 2014 domáhal na žalovaném zaplacení částky 61 464 Kč s přísl., představující neuhrazené měsíční zálohy v částce 4 728 Kč na plnění spojená s užíváním bytové jednotky a plateb do fondu oprav za období únor 2013 až únor 2014. Dále vyšel ze skutečnosti, že rozsudkem ze dne 19. ledna 2015, č. j. 48 Cm 127/2014-31 soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 61 464 Kč se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení a nahradit žalobci náklady řízení v částce 14 992,50 Kč. Dále soud I. stupně vyšel ze skutečnosti, že insolvenční soud řešil úpadek žalovaného-dlužníka schválením oddlužení plněním splátkového kalendáře, přičemž usnesením ze dne 11. června 2020, č. j. KSPL 52 INS 25101/2014-B-14 vzal na vědomí splnění oddlužení žalovaného a osvobodil jej od placení pohledávek věřitelů zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly dosud uspokojeny.3. Z hlediska skutkového soud I. stupně vyšel konečně ze skutečnosti, že k jeho výzvě ze dne 11. června 2020, zda trvá na žalobě nebo ji bere zpět, žalobce sdělil s odkazem na osvobození žalovaného od placení pohledávek, že návrh na zahájení řízení bere v plném rozsahu zpět pro zákonnou překážku vedení řízení, spočívající v oddlužení žalovaného, jež nastala po podání žaloby. Žalobce ve zpětvzetí žaloby zdůraznil, že v průběhu insolvenčního řízení byla uplatněná pohledávka zčásti uhrazena a ve zbývající části ji nelze vymáhat vzhledem k povolení oddlužení. Ježto byl podle žalobce návrh vzat zcela zpět pouze pro chování žalovaného, uplatnil požadavek na přiznání náhrady nákladů řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř. v celkové výši 19 687,30 Kč, neboť tyto náklady podle jeho názoru nemohly být předmětem přihlášky pohledávky do insolvence, a nemohly být uplatněny v insolvenčním řízení a nevztahuje se na ně osvobození v rámci oddlužení.4. Z hlediska právního soud I. stupně vycházel z § 146 odst. 2 o. s. ř. a z § 414 IZ a konstatoval, že řízení bylo zastaveno po osvobození žalovaného od placení pohledávek, čímž se pohledávka žalobce podle ustanovení § 414 IZ stala nevymahatelnou a v této skutečnosti podle soudu I. stupně nelze spatřovat procesní zavinění na zastavení řízení ani u jednoho z účastníků řízení, když jde o zákonný důsledek řádně splněného oddlužení. U žalovaného nebyly podle soudu I. stupně zjištěny žádné další okolnosti, jež by zakládaly jeho procesní zavinění. Proto soud I. stupně s odkazem na ustanovení § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci nevrátil soudní poplatek z žaloby podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.5. Ve včas podaném odvolání ze dne 25. srpna 2020 proti výroku II. uvedeného usnesení žalobce (odvolatel) navrhl, aby Vrchní soud v Praze změnil napadený výrok tak, že žalovanému uloží povinnost zaplatit žalobci náklady řízení v částce 19 687,30 Kč a náklady odvolacího řízení v částce 1 996,50 Kč.6. Odvolatel poukázal na skutečnost, že řízení bylo zastaveno na základě zpětvzetí žaloby po předchozí výzvě soudu I. stupně a po oddlužení žalovaného. Vlastní žaloba byla podle odvolatele podána několik měsíců před zahájením insolvenčního řízení. To bylo zahájeno na návrh žalovaného - dlužníka, jenž se tak podle odvolatele vyhnul pravomocnému rozsudku a přisouzení náhrady nákladů řízení žalobci, o nichž nebylo ještě rozhodnuto a nemohly být přihlášeny do insolvence, neboť o návrhu nebylo možno pro překážku řízení po dobu insolvenčního řízení rozhodnout. Vydaný rozsudek soudu I. stupně po dobu insolvenčního řízení nenabyl právní moci a z toho důvodu pohledávka a případné náklady řízení nemohly být podle odvolatele v insolvenčním řízení uplatněny. Podle odvolatele mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 o. s. ř., když že uplatněná pohledávka se po povolení oddlužení stala nevymahatelnou, což se však podle jeho názoru nevztahuje na náklady řízení, jež nemohly být uplatněny přihláškou, a proto nepodléhají povolení oddlužení.7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací podle ustanovení § 212 a násl. o. s. ř. přezkoumal napadené usnesení včetně řízení předcházejícího jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.8. Odvolací soud vychází ze skutečnosti, že předmětem soudního řízení zahájeného dne 26. 5. 2014 byla pohledávka 61 464 Kč s příslušenstvím tvořeným, mimo jiné, vedle úroku z prodlení i náklady řízení, přičemž uvedený nárok soud I. stupně žalobci přiznal svým rozsudkem.9. Odvolací soud dále vychází ze skutečnosti, že následně došlo dne 17. 12. 2014 k přerušení řízení, když Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. prosince 2014, č. j. KSPL 52 INS 25101/2014-A-12 zjistil úpadek dlužníka , Jméno žalovaného, . Insolvenční soud povolil řešení jeho úpadku oddlužením.10. Po úspěšném splnění podmínek oddlužení Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 11. června 2020, č. j. KSPL 52 INS 25101/2014-B-14 vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka splátkovým kalendářem a zároveň dlužníka osvobodil od placení pohledávek věřitelů zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, pohledávek věřitelů, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit.11. Z hlediska právního odvolací soud vychází z ustanovení § 414 insolvenčního zákona upravujícího osvobození dlužníka od placení pohledávek při oddlužení, podle něhož, jestliže insolvenční soud rozhodne o splnění oddlužení a dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o splnění oddlužení rozhodnutí, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Osvobození podle věty první se nevztahuje na pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku (odst. 1 uvedeného ustanovení). Podle odst. 2 téhož ustanovení se osvobození podle odstavce 1 vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit.12. Na základě uvedené právní úpravy odvolací soud zastává právní názor, podle něhož se osvobození podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona vztahuje také na příslušenství pohledávky, která je nebo měla být přihlášena do insolvenčního řízení, což je projednávaný případ, a to bez ohledu na skutečnost, že jde o příslušenství tvořené nárokem na náhradu nákladů řízení vedeného o pohledávce za trvání oddlužení, jež by mělo být přiznáno věřiteli v době, kdy tento nárok již nelze přihlásit do insolvenčního řízení, což lze vztáhnout i na projednávaný případ.13. Jestliže se proto v projednávaném případě na žalobcem uplatňované příslušenství vztahuje osvobození podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona (lex specialis), jež obecně zprošťuje dlužníka placení celé řady pohledávek majících základ v celé škále hmotněprávních i procesních předpisů, nemůže být dlužník po čas působení účinků rozhodnutí o jeho osvobození od placení zbytku neuhrazených pohledávek podle uvedeného ustanovení IZ zavázán procesním rozhodnutím o nákladech řízení k zaplacení žalobcem požadovaného plnění. Na uvedené se, jakožto na příslušenství, osvobození rovněž vztahuje. Za daného stavu takovou pohledávku nelze věřiteli v soudním či jiném řízení přiznat.14. Z uvedených důvodů, i podle právního názoru odvolacího soudu, se v daném případně a za daných okolností neuplatní obecné ustanovení o. s. ř. o nákladech řízení. Východiska soudu I. stupně přitom nebyla odlišná od nynější odvolací argumentace žalobce poukazujícího v obecné rovině na okamžik vzniku nároku (pohledávky) na náhradu nákladů řízení a na její základ vycházející z procesního práva. Tuto argumentaci odvolatele nezpochybňuje ani odvolací soud, jenž pouze konstatuje, že tato odvolatelem uváděná a soudy akceptovaná obecná argumentace nezpochybňuje správné závěry soudu I. stupně ohledně rozhodnutí o nákladech řízení dotčeného insolvenčním řízením a rozhodnutím o oddlužení.15. Z těchto důvodů odvolací soud postupem podle § 219 o. s. ř. rozhodnutí soudu I. stupně v odvolatelem napadeném rozsahu jako věcné správné potvrdil.16. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím ke skutečnosti, že procesně úspěšnému žalovanému v odvolacím řízení žádné náklady řízení nevznikly.