2 Cmo 126/2021-105 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením nepřiznal soud prvního stupně žalovanému 2. osvobození od soudního poplatku za odvolání proti rozsudku téhož soudu ze dne 13. 1. 2021, č. j. 49 Cm 66/2020-79, který v této věci činí 80 155 Kč. Uvedl, že vyzval žalovaného 2., který požádal o osvobození od tohoto soudního poplatku, usnesením ze dne 25. 2. 2021, č. j. 49 Cm 66/2020-89, které bylo doručeno dne 1. 3. 2021, k předložení relevantních listin ve lhůtě 20 dnů. Žalovaný 2. požádal dne 22. 3. 2021 o prodloužení lhůty do 28. 3. 2021. Tomu soud prvního stupně mlčky vyhověl. Když potřebné doklady žalovaný 2. nedoložil v prodloužené lhůtě a ani později, nepovažoval soud prvního stupně za osvědčené, že žalovaný 2. splňuje předpoklady pro přiznání navrhovaného osvobození od daného soudního poplatku.2. Žalovaný 2. se proti usnesení včas odvolal a navrhl jeho změnu tak, že mu bude přiznáno úplné osvobození od soudního poplatku za odvolání. Uvedl, že požádal o prodloužení lhůty z důvodu omezení volného pohybu nařízeného vládou z důvodu šíření nemoci COVID-19. Již předtím se přemístil ke svým rodičům z důvodu péče o ně do obce , Anonymizováno, ) a nemohl cestovat, aby opatřil potřebné doklady. Poukázal také na to, že navrhoval prodloužení lhůty o 10 dnů, potom prodloužená lhůta by skončila až dne 1. 4. 2021 a nikoli dne 28. 3. 2021, jak uvádí napadené usnesení. Vytýká také soudu prvního stupně, že mu neprodleně nesdělil, zda a o kolik lhůtu prodlužuje z důvodu procesní jistoty. Žalovaný 2. tak nemohl vědět, kdy lhůta končí.3. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání odvolání nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného 2. není důvodné.4. Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zčásti nebo zcela osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze jen výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody a takové rozhodnutí musí být náležitě odůvodněno.5. Smyslem výše citovaného ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. je zabránit tomu, aby v důsledku neschopnosti zaplatit soudní poplatek bylo účastníku znemožněno domáhat se ochrany jeho práv u soudu. Důkazní břemeno ohledně prokázání nedostatku prostředků k úhradě soudního poplatku tíží žadatele, který je povinen uvést rozhodné skutečnosti pro přiznání osvobození. Je třeba přihlédnout k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším okolnostem (včetně toho, zda se jedná o fyzickou nebo právnickou osobu).6. Jedním z předpokladů pro přiznání osvobození je i posouzení skutečnosti, zda se nejedná o svévolné či bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Z tohoto pohledu nelze úspěšnost odvolání žalovaného 2. předjímat a nelze ani vyloučit, že bude v odvolacím řízení úspěšný. Výlučně pro účely rozhodnutí o shora uvedeném návrhu lze však považovat tento předpoklad za splněný.7. Zásadním předpokladem pro rozhodnutí soudu o osvobození od soudních poplatků je splnění povinnosti žadatele týkající se osvědčení jeho majetkových a výdělkových poměrů. Povinnost k doložení rozhodných skutečností tíží žadatele, nikoli soud (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j. Azs 343/2004-50 publikovaný pod č. 537/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).8. Nezbytnost verifikace majetkových poměrů účastníka řízení při rozhodování o jeho návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků zdůraznil Nejvyšší soud ČR např. v usneseních ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007, ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, ale rovněž Ústavní soud opakovaně akcentoval povinnost žadatele poskytnout úplný a přesný obraz o svých majetkových poměrech (usnesení ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 311/16).9. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný 2. současně s podáním odvolání proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně požádal o osvobození od soudního poplatku za odvolání. V něm označil jen obecné okolnosti, nic konkrétního. Výslovně přitom uvedl, že přikládá prohlášení o svých poměrech. Toto prohlášení v žádosti označil rovněž jako přílohu své žádosti. Ze záznamu o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu Městského soudu v Praze vyplývá, že soudu prvního stupně bylo odesláno jen zmíněné odvolání a uvedená žádost o osvobození. Žádné prohlášení k těmto podáním nebylo žalovaným 2 přiloženo. K usnesení soudu prvního stupně žalovaný 2. požádal o prodloužení lhůty o 10 dnů. Datum 28. 3. 2021 žalovaný 2. v tomto podání zmiňuje jako konec omezení pohybu mezi okresy z důvodu epidemiologické situace.10. Jestliže výzva soudu prvního stupně ze dne 25. 2. 2021 byla zástupkyni žalovaného 2. doručena dne 1. 3. 2021, potom posledním dnem dvacetidenní lhůty byl den 22. 3. 2021, když den 21. 3. 2021 připadl na neděli. Byla-li tato lhůta mlčky prodloužena o žalovaným 2. navrhovaných 10 dnů, skončila mlčky prodloužená lhůta dnem 1. 4. 2021. Potom žalovaný 2. skutečně nežádal o prodloužení lhůty do 28. 3. 2021, jak soud prvního stupně nesprávně uvedl. Naproti tomu ovšem soud prvního stupně vyčkal i uplynutí dne 1. 4. 2021, když napadené usnesení vydal až dne 6. 4. 2021, čímž nedošlo ke zkrácení práv žalovaného 2, který však zůstal pasivní a o další prodloužení již nežádal. V této souvislosti je třeba uvést, že odvolací soud neuvěřil tvrzení žalovaného 2, že v důsledku péče o své rodiče v , Anonymizováno, se nemohl v důsledku pandemické situace vrátit do svého trvalého bydliště v , Anonymizováno, . Žalovaný 2 své tvrzení neosvědčil, nicméně je obecně známo, že i kdyby v březnu 2021 v době pandemie při dopravním omezení mezi okresy poskytoval péči svým rodičům (za účelem nákupu potravin, léků, návštěvy u lékaře apod.), mohl v takových případech využít výjimky k návratu do svého bydliště.11. Teprve nyní v rámci odvolacího řízení předložil žalovaný 2. Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Součástí prohlášení je i potvrzení o čistém měsíčním příjmu z pracovního poměru u společnosti , Anonymizováno, ve výši 15 829 Kč, které si ovšem vystavil sám žalovaný 2. V prohlášení žalovaný 2. uvádí angažovanost ve třech obchodních společnostech bez dalších doplňujících údajů s tím, že ve společnosti, ve které má být zaměstnán, je jediným společníkem a jednatelem. Z dokladů k tomuto prohlášení přiložil pouze negativní výpis z katastru nemovitostí s tím, že nebyl spolehlivě osvědčen ani příjem z pracovního poměru a také nic o žalovaným 2. zmiňovaných společnostech. Chybí zejména účetní uzávěrky a přiznání k dani z příjmů právnických osob. Žalovaný 2. rovněž ničeho nezmínil o svých bankovních účtech. Přitom si lze jen obtížně představit, že ekonomicky a podnikatelsky aktivní osoba se může obejít alespoň bez běžného anebo podobného účtu žirového typu. Žalovaný 2. není vlastníkem žádných movitých věci větší hodnoty, např. os. vozidla, současně však není ani příjemcem dávek sociálního zabezpečení od státu. K pravidelným výdajům uvedl sociální a zdravotní pojištění, místní poplatky, nájemné a hypotéční splátky, dále výživné na 2 děti v částkách 2 200 Kč a 1 800 Kč, tj. celkem 15 968 Kč. Vzhledem k tomu, že celkové měsíční výdaje mírně převyšují tvrzené měsíční příjmy a žalovaný 2. nijak nevysvětlil, z jakých zdrojů hradí náklady na el. energii, dopravu, potraviny, ošacení a další běžné každodenní výdaje, nepovažuje odvolací soud údaje uvedené v prohlášení za úplné, zcela vyčerpávající a pravdivé, jež poskytují objektivní obraz o majetkové situace žalovaného 2. V neposlední řadě žalovaný 2. zcela nesplnil výzvu soudu prvního stupně ze dne 25. 2. 2021, č. j. 49 Cm 66/2020-89 doručenou dne 1. 3. 2021.12. Odvolací soud proto postupoval dle § 219 o. s. ř. a usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť neshledal splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků.