2 Cmo 168/2022-231 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením zastavil soud prvního stupně řízení o odvolání žalobce proti rozsudku stejného soudu ze dne 14.5.2021, č.j. 56 Cm 127/2016-162. Uvedl, že žalobce spolu s odvoláním požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů. Usnesením ze dne 30.8.2021, č.j. 56 Cm 127/2016-183 soud prvního stupně oba návrhy zamítl. Odvolací soud usnesením ze dne 24.3.2022, č.j. 2 Cmo 269/2021-210 usnesení soudu prvního stupně zčásti změnil tak, že přiznal žalobci osvobození od soudních poplatků v rozsahu 90%. Vzhledem k této změně zrušil výrok o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud znovu projednal návrh žalobce na ustanovení zástupce a usnesením ze dne 9.5.2022, č.j. 56 Cm 127/2016-216 tento návrh opětovně zamítl , a to pravomocně.2. Usnesením ze dne 9.5.2022, č.j. 56 Cm 127/2016-217 soud vyzval žalobce, aby zaplatil soudní poplatek ve výši určené Vrchním soudem v Praze. Protože žalobce ani snížený soudní poplatek nezaplatil, soud prvního stupně řízení o jeho odvolání proti shora uvedenému rozsudku zastavil podle § 9 odst. 1 zákona č. 459/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění.3. Dále soud uvedl, že žalobce po vydání usnesení soudu prvního stupně ze dne 9.5.2022 podal opětovný návrh na osvobození od soudních poplatků a návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů. Konstatoval, že nové návrhy vycházejí ze stejných okolností, na kterých žalobce postavil již své návrhy původní a které byly soudem prvního stupně již jednou posouzeny a rozhodnuto o nich. Proto formální rozhodnutí o nich by bylo ve smyslu usnesení Ústavního soudu ze dne 3.9.2019, spisové značky I. ÚS 1968/2019 pouze neproporcionálním průtahem soudního řízení. Proto soud o těchto opakovaných návrzích nerozhodoval a vyrovnal se s nimi jen v odůvodnění napadeného usnesení.4. Proti tomuto usnesení se včas odvolal žalobce a navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že trpí zdravotním postižením a jeho jediným příjmem je invalidní důchod ve výši 13 040 Kč. Dále uvedl, že do tíživé situace jej přivedl výstavce předmětné sporné směnky a majitel a jednatel žalované společnosti , Anonymizováno, , který spolu s rodinnými příslušníky manipuluje s majetkem žalované společnosti tak, aby se vyhnul možnému splacení směnky.5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.), aniž k projednání odvolání nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.].6. Odvolací soud vyšel zcela z okolností, které považoval za osvědčené také soud prvního stupně. Přitom rozhodující jsou dvě okolnosti. Ohledně první z nich, to znamená, že opětovné návrhy žalobce ze dne 9.6.2022 na úplné osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů stojí na stejných skutkových okolnostech jako návrhy původní, se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně. Okolnosti nyní znovu uváděné žalobcem posuzoval odvolací soud již jednou v usnesení ze dne 24.3.2022, č.j. 2 Cmo 269/2021-210 a v návaznosti na to soud prvního stupně v unesení ze dne 9.5.2022, č.j. 56 Cm 127/2016-216. Odvolací soud i ve zmíněném usnesení vycházel z toho, že žalobce je invalidním důchodcem, tehdy s invalidním důchodem ve výši 11 108 Kč. Druhou rozhodující okolností je, že soudní poplatek nebyl žalobcem zaplacen, a to ani ve Vrchním soudem v Praze redukované výši.7. Předně je nutno uvést, že také pravomocná rozhodnutí o návrzích na osvobození od soudních poplatků a o návrzích na ustanovení zástupce z řad advokátů podléhají zákazu zakotvenému v § 159a odst. 4 o.s.ř., tedy zákazu znovu projednávat návrhy a rozhodovat o nich, jestliže již jednou bylo o nich pravomocně rozhodnuto. Jedná se pak o neodstranitelnou překážku řízení a proto řízení o takových opakovaných návrzích je nutno primárně zastavit podle § 104 odst. 1 o.s.ř. Jinak tomu může být jen tehdy, jestliže nové návrhy se opírají o nově nastalé okolnosti, které nemohly být doposud účastníkem řízení uplatněny a soudem proto ani posouzeny. Zde tomu tak ovšem není a důvody, o které žalobce opětovné návrhy opírá, jsou totožné s dosavadními.8. Je ovšem zároveň zřejmé, že neustálým opakováním totožných návrhů, u kterých je jisté, že nemohou být projednány a věcně o nich rozhodnut, nýbrž u kterých přichází v úvahu jen zastavení řízení o nich, bylo by možné průběh řízení významně zdržovat a v krajním případě i zcela zablokovat. Aby se tomu předešlo, uznal Ústavní soud za ústavně konformní již dříve uplatňovaný postup obecných soudů, když ty jen prejudiciálně posoudily, zda opětovný návrh obsahuje projednatelné novoty anebo nikoliv, a v případě, že jde o návrh totožný, aby se s ním vyrovnaly jen v odůvodnění usnesení, kterým je řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Je zjevné, že soud prvního stupně v tomto případě postupoval shodně se závěry Ústavního soudu, když o neprojednatelných opětovných návrzích žalobce formálně nerozhodl zastavením řízení o nich, ale vyrovnal se s nimi, a to zcela případně, pouze v odůvodnění napadeného usnesení.9. Jak je i z projednávaného odvolání žalobce patrné, ten předmětný soudní poplatek neuhradil ani ve snížené výši a zjevně tak ani učinit nehodlá. Jelikož předmětný soudní poplatek z odvolání nebyl uhrazen ani při splatnosti, která spolu se vznikem poplatkové povinnosti nastala podle § 4 odst. 1 písm. b) a § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích již podáním odvolání a jelikož se tak nestalo ani na výzvu soudu v dodatečné náhradní lhůtě, nemohl soud prvního stupně postupovat jinak, než řízení o odvolání žalobce proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 9 odst. 1 stejného zákona zastavit.10. Z tohoto pohledu je samozřejmě zcela nerozhodné, zda žalovaná strana uskutečnila žalobcem v odvolání vytýkané operace, a ani to, zda se jednalo o aktivity právně korektní anebo nikoliv. Tyto stížnosti žalobce, i kdyby byly důvodné, jsou jen málo pochopitelné, když odvolací soud již v usnesení ze dne 24.3.2022, č.j. 2 Cmo 269/2021-210 v 15. odstavci odůvodnění uvedl, že žaloba se opírá o formálně platnou směnku. Z toho také soud prvního stupně vycházel v rozsudku, kterým rozhodl v této věci tak, že zrušil předtím vydaný směnečný platební rozkaz. Nemohl přejít skutečnost postavenou na jisto v trestním řízení, že předmětná směnka, byť formálně platná, je výsledkem hrubého porušení práva žalobcem. Proto nemohl jinak, než neochránit tento formálně platný směnečný závazek. Platí zde zcela přirozená zásada, že nikdo nemůže profitovat z bezprávného jednání. Porušování práva se nesmí vyplácet. Stanoví tak i § 6 odst. 2. o.z. Z toho vyplývá, že pro případ, že by žalobce hájil své právo způsobem, jak se dělo před soudem prvního stupně, jednalo by se o zjevně bezúspěšné uplatnění práva v odvolacím řízení. Ani následně neuvedl žalobce nic o tom, jak by mohl dosáhnout na plnění podle směnky sice platné, ale vzniklé ze zavrženíhodných důvodů, na kterých měl žalobce účast a pro které byl uznán pravomocně vinným v trestním řízení. Ani jinak nevyšlo v tomto směru nic nového najevo.11. Napadené usnesení soudu prvního stupně je tedy věcně správné, a proto bylo odvolacím soudem podle § 219 o.s.ř. o.s.ř. potvrzeno.12. Protože v tomto odvolacím řízení úspěšnému žalovanému žádné nutné náklady nevznikly, neprovedl v tomto řízení žádný procesní úkon, nebyla náhrada nákladů tohoto odvolacího řízení přiznána ani jemu.