2 Cmo 235/2021-150 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně nepřiznal žalovanému osvobození od soudních poplatků. Vzal za prokázané, že žalovaný žije sám, je rozvedený a platí výživné na dvě děti po 5 000 Kč měsíčně. Vlastní automobil , Anonymizováno, z roku 2006 v hodnotě přibližně 50 000 Kč. Podniká v oboru vodoinstalatérství a topenářství a za rok 2020 činil rozdíl mezi jeho příjmy a výdaji 198 846 Kč. Hradí sociální pojištění ve výši 2 588 Kč měsíčně a zdravotní pojištění ve výši 2 393 Kč měsíčně. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaným uváděné příjmy nemohou postačovat na úhradu jím uváděných výdajů a na zajištění základních životních potřeb. Z toho vyvodil, že tvrzení žalovaného o jeho příjmových poměrech jsou nedostatečná, nekonkrétní a tedy nedoložená. Proto neshledal podmínky pro přiznání navrhovaného osvobození od soudních poplatků.2. Proti tomuto usnesení se včas odvolal žalovaný a navrhl jeho změnu tak, že mu bude osvobození od soudních poplatků přiznáno v plném rozsahu. Uvedl, že kdyby soud prvního stupně řádně zhodnotil okolnosti, které považoval za osvědčené, musel by nutně dospět k závěru, že žalovaný splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Soud považoval za osvědčené, že rozdíl mezi příjmy a výdaji žalovaného činí částku 198 846 Kč ročně, čemuž odpovídá hrubý měsíční příjem 16 570,50 Kč a čistý měsíční příjem jen ve výši 14 100 Kč. Tento příjem nestačí ani na výdaje, které považuje soud za osvědčené, a žalovaný je nucen přijímat půjčky od známých, vůči nimž má splatné závazky. Nebylo v silách žalovaného vyčíslit přesnou výši výdajů na jídlo, ošacení a jiné běžné potřeby. Jen z této okolnosti nelze formalisticky vyvozovat důvody, proč žalovanému osvobození od soudních poplatků nepřiznat. Napadené usnesení tak popírá smysl a účel existence institutu moderace poplatkové povinnosti, kterým má být umožněna realizace ústavního práva na soudní ochranu i pro osoby nemajetné a sociálně slabé. Žalovaný poukázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Uvedl zároveň, že předmětný soudní poplatek představuje třetinu ročního příjmu žalovaného a při zohlednění jím osvědčených výdajů je zřejmé, že žalovaný není schopen ho uhradit.3. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání odvolání nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Předně přitom vyšel z okolností, které považoval za osvědčené již soud prvního stupně.4. Ze žalovaným předloženého opisu vybraných údajů z daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2020, ze kterého vycházel rovněž soud prvního stupně, vyplývá, že celkové příjmy žalovaného ze samostatné výdělečné činnosti činily 994 228 Kč. Výdaje jsou vyčísleny částkou 795 382 Kč. Ohledně výdajů nelze z předloženého opisu zjistit, zda mají oporu v účetní evidenci žalovaného anebo jsou uplatněny paušální výší. Z toho plyne kladný hospodářský výsledek ve výši 198 846 Kč. Úhrn daně z příjmů činí 18 295 Kč. Po započtení slevy na poplatníka vychází nulová daňová povinnost.5. Ustanovení § 138 o. s. ř. dává soudu oprávnění poskytnout účastníku řízení částečnou úlevu na soudním poplatku, jestliže nejde o zjevně bezúspěšné bránění práva a odůvodňují-li to poměry účastníka. Předmětné ustanovení neuvádí, co se těmito poměry má rozumět, ale nepochybně sem patří žalovaným uplatňované okolnosti povahy majetkové a příjmové. Zcela lze od soudních poplatků osvobodit pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody. Je ovšem nutno vzít také v úvahu, že význam tohoto ustanovení spočívá v tom, aby pro tyto a podobné okolnosti nebyl účastník vyloučen z výkonu svých ústavních práv chránit svá práva před soudem. Zejména má toto ustanovení vyloučit, aby výkon těchto práv byl podroben faktickému majetkovému cenzu, který je psanému právu nejen neznámý, ale byl i v rozporu s uvedenými ústavními právy. Nelze ovšem odhlédnout ani od skutečnosti, že poplatková povinnost je dána zákonem a není ani v nejmenším závislá na jakýchkoliv poměrech kteréhokoliv z možných účastníků řízení. Potom, má-li soud povolit osvobození od soudního poplatku, musí být zcela bezpečně osvědčeno, že účastník splňuje tyto předpoklady.6. Z obsahu spisu je zřejmé, že obrana žalovaného, jak je uplatněna již v námitkách proti směnečným platebním rozkazům a jak je také obsahem odvolání proti rozsudku, kterým byly tyto rozkazy ponechány v platnosti, není zjevně nesmyslná a nemožná. Není samozřejmě možné v tomto okamžiku uzavřít, zda žalovaný skutečně v odvolacím řízení uspěje. Je to možné, ale je také možné, že tomu tak nebude. Nicméně pro potřeby rozhodování o poplatkové moderaci lze považovat tento první předpoklad za splněný.7. Co se týká poměrů účastníka, je nutno konstatovat, že žalovaný popsal své majetkové a příjmové poměry a svá tvrzení doložil. Odvolací soud nezaznamenává, že by soud prvního stupně založil své rozhodnutí na tom, že žalovaný nevyčíslil běžné výdaje na uspokojení svých životních potřeb. To by bylo u většiny poplatníků krajně obtížné, když jen málokterý si vede v tomto směru podrobnou evidenci. Ostatně to, jaká je přibližná výše takových výdajů, lze odvodit i z obecné zkušenosti. Soud prvního stupně staví jednoznačně na tom, že žalovaný tvrdí, že má příjmy ve výši, která není sto pokrýt jím samým tvrzené výdaje, včetně zmíněných nezbytných výdajů na elementární životní potřeby. Tento rozpor pokouší se žalovaný až v odvolání vysvětlit, a to pouze prostřednictvím svého zástupce dodatečnými prostředky získávanými z půjček. Tím ovšem potvrzuje, že úvahy soudu prvního stupně jsou v tomto směru odůvodněné. Toto odvolací tvrzení je ovšem velmi obecné. Ani v rámci odvolání žalovaný netvrdí, kolik a komu z tohoto důvodu má dlužit. Tím méně k tomu cokoli dokládá. Vzhledem k dále uvedenému to však není významné.8. Tiskopis Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových v části páté, která se týká příjmů z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti, v bodě 22. nikoli náhodou požaduje, aby žadatel o osvobození od soudních poplatků uvedl výši příjmu za poslední zdaňovací období, a to po odečtení daně. Tedy neptá se po hospodářském výsledku z podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti, nýbrž právě jen po příjmech po zdanění. Jestliže žalovaný na tomto místě tiskopisu uvedl vedle celkových příjmů i hospodářský výsledek, nic tím nezkazil. Nic to ovšem zároveň nemění na skutečnosti, že jde o údaj v předmětné souvislosti nadbytečný. Žalovaný zjevně vychází z nesprávného, i když velmi rozšířeného předpokladu, že zdrojem pro úhradu soudních poplatků je v případě podnikatelských subjektů pouze kladný hospodářský výsledek. To neodpovídá skutečnosti. Jakékoli výdaje v souvislosti se soudními řízeními, včetně hrazených soudních poplatků, jsou z hlediska hospodářského výsledku podnikajících subjektů součástí jejich nákladů. A právě prostřednictvím souhrnu nákladů teprve ovlivňují hospodářský výsledek. V případě, že by platil výše uvedený nesprávný předpoklad ohledně zdrojů pro úhradu soudních poplatků, znamenalo by to, že podnikatelské subjekty a osoby samostatně výdělečně činné, které nedosahují zisku, musely by být od poplatkové povinnosti automaticky osvobozeny. Protože takových případů je značné množství, nemohlo by to ujít pozornosti zákonodárce v souvislosti se zákonnými výjimkami z poplatkové povinnosti ohledně soudních poplatků.9. Z toho vyplývá, že je nutné vyjít z celkových příjmů žalovaného při posuzování, zda je schopen dostát předmětné poplatkové povinnosti. Je proto nutno vyjít z částky ročních příjmů ve výši 994 228 Kč, když tato částka není snížena žádnou placenou daní z tohoto příjmu vzhledem k výše zjištěné nulové daňové povinnosti žalovaného. Tomu odpovídá měsíční příjem ve výši 82 852 Kč. Tedy i při zohlednění žalovaným uváděných výdajů včetně běžné výše výdajů na základní životní potřeby je zřejmé, že předmětný soudní poplatek, který v daném případě činí 62 839 Kč, leží v rámci možností žalovaného. Nelze tedy vycházet z měsíčního příjmu žalovaného ve výši 16 570,50 Kč, jak se jí žalovaný dovolává. V této souvislosti je s ohledem na nulovou daňovou povinnost žalovaného těžko pochopitelné, jak by mohl vzniknout tvrzený rozdíl mezi příjmem hrubým a čistým.10. Je proto nutno uzavřít, že nic nenasvědčuje tomu, že poměry žalovaného nebyly osvětleny alespoň v rozhodujícím rozsahu. Nicméně z těchto osvědčených poměrů je patrné, že v tomto případě není splněn druhý ze shora uvedených předpokladů pro přiznání poplatkové úlevy. Platí to nejen ohledně úplného osvobození, ale též, co se částečného osvobození od soudních poplatků dotýká.11. Napadené usnesení soudu prvního stupně je tedy věcně správné, a proto bylo odvolacím soudem podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrzeno, byť z důvodů, jak jsou uvedeny shora.