2 Cmo 290/2021-153 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobou doručenou soudu dne 6. 1. 2021 se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení směnečné pohledávky ve výši 237 912 Kč s příslušenstvím s odkazem na směnku vlastní vystavenou dne 29. 5. 2018 se splatností dne 7. 12. 2020.2. Soud tomuto návrhu vyhověl a vydal dne 21. 1. 2021 směnečný platební rozkaz, proti kterému podal žalovaný v zákonné lhůtě námitky, ve kterých uvedl, že žalobkyně vyplnila směnku v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu směnečném, neboť smlouva o zápůjčce je neplatná v důsledku jejího rozporu s dobrými mravy. Finanční plnění poskytnuté žalobkyní ve výši 110 000 Kč tak představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaný i s přeplatkem ve výši 130 000 Kč vrátil žalobkyni. Z tohoto důvodu nemá žalobkyně nárok na jakákoliv jiná plnění ze smlouvy s tím, že požadovaná směnečná suma překračuje dluh žalovaného, který byl již uhrazen. Žalovaný spatřuje zásadní důvod neplatnosti smlouvy v ujednání o nepřiměřeně vysoké úrokové sazbě (51,46 %), která je v hrubém rozporu s dobrými mravy a překračuje úrokové sazby korunových úvěrů poskytovaných bankami více než šestinásobně. Žalobkyně při uzavření smlouvy s žalovaným zneužila jeho tísně a nezkušenosti, když přistoupila na smluvní podmínky v jeho tíživé finanční situaci, kdy nebylo možné zajistit poskytnutí finančních prostředků od banky. Žalovaný dále zpochybnil platnost smluvního ujednání ohledně výše a „řetězení“ smluvních pokut uvedených v čl. 8 smlouvy pro případ prodlení s úhradou jistiny a smluvních úroků.3. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření ze dne 19. 3. 2021 zejména uvedla, že smlouva o zápůjčce není smlouvou spotřebitelskou, neboť ji žalovaný uzavřel jako podnikatel, což stvrdil uvedením jeho identifikačního čísla na smlouvě. Závazkový vztah mezi účastníky tak není vztahem spotřebitelským. Na podnikatele jsou v tomto směru kladeny jiné požadavky, zejména aby jednal s péčí řádného hospodáře. Nelze tak použít zákonnou úpravu na ochranu spotřebitele včetně příslušné judikatury, stejně tak nelze tvrdit, že ujednání smlouvy jsou neplatná pro jejich rozpor s dobrými mravy. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že by zneužila svého postavení, a že by účastníci byli v závazkovém vztahu v nerovném postavení s tím, že žalovaný byl se smluvními podmínkami seznámen zcela jasným a přehledným způsobem a smluvní úrok byl vyjádřen pevnou částkou. Při vyplnění blankosměnky postupovala žalobkyně ve shodě s dohodou o jejím vyplnění. Smluvní pokuta byla ve smlouvě sjednána jako prostředek zajištění závazků, tj. splnění povinností žalovaného. K výše uvedeným tvrzením žalobkyně odkázala na rozsáhlou judikaturu zdejšího Vrchního soudu v Praze, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu v Brně.4. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně ve výroku I. ponechal vydaný směnečný platební rozkaz v plném rozsahu v platnosti a ve výroku II. přiznal žalobkyni dle úspěchu ve věci plnou náhradu nákladů řízení o námitkách ve výši 23 348 Kč. Konstatoval předně, že žalobkyně uplatnila svůj nárok z platné směnky vlastní obsahující veškeré náležitosti uvedené v čl. I § 75 zák. č. 191/1950 Sb. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 29. 5. 2018 smlouvu o revolvingové podnikatelské zápůjčce na částku 110 000 Kč s tím, že předmětná směnka byla původně blankosměnkou a sloužila k zajištění splnění závazků žalovaného z předmětné smlouvy. Mezi účastníky řízení není sporným, že žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 110 000 Kč, kterou byl žalovaný povinen vrátit v 60 pravidelných měsíčních splátkách po 5 130 Kč obsahující i smluvní úrok ve výši 197 800 Kč (celkem 307 800 Kč) s odkazem na specifikaci uvedenou ve smlouvě. Součástí výše uvedené smlouvy se rovněž stala Dohoda o vyplnění blankosměnky. K námitce nesprávného vyplnění směnečné sumy žalovaný i přes poučení soudu svá tvrzení neprokázal. Ve vztahu k výhradám žalovaného týkající se výše sjednané úrokové sazby 51,46 % odkázal soud prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ICdo 56/2019, kdy „možnost sjednat si výši úrokové sazby je projevem smluvní volnosti stran“, jež není sankcí za porušení závazku, nýbrž v sobě vyjadřuje úplatu za hlavní plnění. Zásah soudu do autonomie smluvních stran pro rozpor s dobrými mravy bude tak představovat zásah výjimečný a vždy odůvodněný mimořádnými okolnostmi daného případu. V tomto směru soud prvního stupně neshledal okolnosti daného případu za mimořádné. Námitku žalovaného ohledně neoprávněného vyplnění směnečné sumy poté, co bylo žalovaným zaplaceno 130 000 Kč, vyhodnotil za nedůvodnou, neboť tvrzení žalovaného jsou v rozporu s Dohodou o vyplnění blankosměnky, neboť byl povinen vrátit v pravidelných splátkách částku ve výši 307 800 Kč. Žalovanému se rovněž nepodařilo prokázat, že ve zbývajícím rozsahu neměla být do směnky vyplněna částka představující smluvní pokutu.5. Žalovaný podal proti tomuto rozsudku v zákonné lhůtě blanketní odvolání, které doplnil písemným podáním ze dne 24. 9. 2021, ve kterém zejména uvedl, že ani ve vztazích mezi podnikateli není obecně vyloučeno použití korektivu dobrých mravů k posouzení platnosti konkrétního ujednání s tím, že soud prvního stupně se nezabýval aplikací § 433 odst. 1 obč. zák. Žalobkyně je právnickou osobou působící v několika zemích Evropy, v Rusku a na Filipínách poskytující úvěry podnikatelům i spotřebitelům, jež v roce 2018 dosáhly výše přesahující 2 miliardy Kč. Oproti tomu žalovaný je podnikatelem s ročními příjmy do několika milionů Kč, z čehož lze vyvodit rozdíl mezi účastníky sporu v jejich hospodářském postavení na trhu. Žalovaný obsah smlouvy ohledně sjednaných práv a povinností ve vztahu k smluvním stranám považuje za nevyvážený. Smluvní úrok ve výši 51,46 % p. a. vychází ze zachování celého úvěrového období, v případě zesplatnění zápůjčky je však vyšší.6. Žalobkyně v písemném vyjádření k odvolání ze dne 25. 10. 2021 navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně s odůvodněním, že s odkazem na § 175 odst. 4 o. s. ř. nelze ve směnečném řízení přihlížet k později uplatněným námitkám. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 56/2019 a sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 poukázala na skutečnost, že pro podnikatele je v § 1797 obč. zák. zapovězeno požadovat zrušení smlouvy podle § 1793 odst. 1 obč.zák. či dovolávat se neplatnosti smlouvy dle § 1796 obč.zák., přičemž tato ustanovení respektují původní právní úpravu v § 267 odst.2 obch.zák. Pokud tedy žalovaný spatřuje ujednání stran o úrokové sazbě v rozporu s dobrými mravy, pak nelze tento rozpor zakládat pouze na výši sjednaného úroku.7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek dle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.8. Je třeba konstatovat, že žalobkyně uplatnila svůj nárok z platné směnky vlastní obsahující veškeré zákonné náležitosti dle čl. I § 75 zák. č. 191/1950 Sb. V průběhu řízení u soudu prvního stupně bylo prokázáno, že předmětná směnka byla původně blankosměnkou vystavenou žalovaným dne 29. 5. 2018 k zajištění pohledávek žalobkyně ze smlouvy o revolvingové podnikatelské zápůjčce ze dne 29. 5. 2018, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému zápůjčku ve výši 110 000 Kč s úrokem výslovně sjednaným ve výši 197 800 Kč s povinnosti zaplatit celkový dluh v 60 splátkách po 5 130 Kč. Mezi účastníky nebylo sporným, že žalovaný uhradil pohledávku žalobkyně (jistinu a smluvní úrok) pouze zčásti, a to ve výši 130 600 Kč, přičemž z časového přehledu jednotlivých uskutečněných splátek, jež je uveden v námitkách, je zřejmé, že cca 1,5 roku od poskytnutí zápůjčky se žalovaný dostal do prodlení s úhradou splátek, což mělo za následek porušení smluvních podmínek. I když odvolací soud vyhodnotil námitku žalovaného, že žalobkyni nevzniklo právo doplnit blankosměnku, za určitou, pak je třeba ji označit za nedůvodnou, neboť v důsledku porušení povinností žalovaného vzniklo na straně žalobkyně právo k vyplnění směnečné sumy ve shodě s Dohodou o vyplnění blankosměnky. Zcela zásadní námitkou žalovaného je posouzení, zda smlouva o poskytnutí zápůjčky je neplatná vzhledem k výši úrokové sazby a ke sjednaným podmínkám smluvní pokuty.9. V souladu s § 1797 obč. zák. podnikatel, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, nemá právo požadovat zrušení smlouvy podle § 1793 odst. 1, ani se nemůže dovolat neplatnosti smlouvy podle § 1796. Z výše uvedené právní úpravy plyne, že neúměrné zkrácení práv dle § 1793 odst. 1 obč. zák. a lichvy upravené v § 1796 obč.zák. nelze aplikovat u podnikatelských subjektů, u kterých se uplatní snížená právní ochrana na rozdíl od spotřebitelů, a to v důsledku jejich profesionality. I když i u podnikatelských subjektů lze nepochybně vnímat různá faktická postavení v jejich vzájemných závazkových vztazích, je třeba vždy pečlivě hodnotit, za jakých konkrétních okolností došlo k uzavření smlouvy, tj. ke sjednání smluvních podmínek. V daném případě nebylo žalovaným tvrzeno, za jakých konkrétních podmínek došlo k uzavření smlouvy, zda žalobkyně oslovila žalovaného, zda naopak žalovaný vyhledal žalobkyni, jakým způsobem se žalovaný