5 Cmo 39/2022-109 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 13. 4. 2022 nepřiznal druhému žalovanému osvobození od soudního poplatku za odvolání.2. V odůvodnění usnesení soud uvedl, že druhý žalovaný podal včas odvolání proti rozsudku č j. 49 Cm 102/2021-44 z 24. 11. 2021, kterým soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz č. j. 49 Cm 102/2021-20 z 22. 7. 2021. Následně druhý žalovaný požádal o osvobození od soudního poplatku za odvolání.3. Soud vyzval druhého žalovaného usnesením z 8. 3. 2022 k doložení relevantních listin, ze kterých by bylo možné posoudit žadatelovy nynější poměry. Z částečně doplněného Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (dále jen „Prohlášení“), zaslaného soudu bez příloh, vyplývá, že druhý žalovaný žije sám. Jeho měsíční čistý příjem činí 50 000 Kč měsíčně, nemá majetek větší hodnoty a jeho pravidelným měsíčním výdajem je 5 000 Kč výživného na jeho nezletilou dceru.4. Soud uvedl, že Prohlášení druhého žalovaného je neúplné, protože sice žije sám, ale nevlastní nemovitost a neplatí nájemné. Druhý žalovaný nedoložil ani doklady o své majetkové a příjmové situaci, k jejichž předložení je soud vyzval. Tím znemožnil soudu učinit si ucelený závěr o důvodnosti přiznání byť jen částečného osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 o. s. ř. Soud proto žádosti druhého žalovaného nevyhověl.5. Druhý žalovaný podal proti usnesení včas odvolání a navrhl napadené usnesení změnit a přiznat mu osvobození od soudního poplatku za odvolání. Odvolání odůvodnil tím, že žije v pronajatém bytě, ve kterém hradí měsíční nájemné 8 000 Kč. Na nezletilou dceru hradí výživné 5 000 Kč měsíčně, splácí kreditní kartu částkou 2 500 Kč měsíčně a dále 2 800 Kč měsíčně za telefon. Na základě rozsudku Obvodního soudu pro , adresa, ze dne 10. 3. 2022 sp. zn. 2 T 21/2022 je povinen k úhradě peněžitého trestu 130 000 Kč měsíčně, který splácí měsíčními splátkami po 13 000 Kč. Dále má odvolatel výdaje za základní osobní potřeby, zejména stravování a ošacení, které tvoří nezanedbatelnou část měsíčních výdajů. Kromě toho se v současné době odvolatel nachází v dočasné pracovní neschopnosti.6. K odvolání druhý žalovaný přiložil smlouvu o podnájmu bytu ze dne 2. 1. 2022, rozsudek ze dne 11. 11. 2021 o svěření do péče a určení výživného pro dobu před a po rozvodu rodičů a potvrzení lékaře o dočasné pracovní neschopnosti.7. Odvolací soud, aniž by nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], podle § 212 o. s. ř. přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání druhého žalovaného není důvodné.8. Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. Na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.9. Osvobodit od soudních poplatků lze dle § 138 odst. 1 o. s. ř. za kumulativního splnění dvou podmínek. Podmínkou první jsou poměry účastníka řízení, druhou pak skutečnost, že v dané věci nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Účelem institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit přístup k soudu a s ním spjatou ochranu práv i v podmínkách tíživé materiální a sociální situace žadatele. Posouzení naplnění tohoto účelu je striktně vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2856/08 ze dne 9. 2. 2009).10. Účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat právo před soudem. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry a zdravotní stav. Soud přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku. Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník řízení (žadatel) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s právním zastoupením. Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti.11. Při zkoumání toho, zda je doložen nedostatek prostředků pro úhradu soudního poplatku, účastníka řízení tíží jak břemeno tvrzení, tak i břemeno důkazní. Jinak řečeno, pokud chce být účastník ohledně své žádosti o osvobození od soudních poplatků procesně úspěšný, musí uvést, v čem spatřuje svůj nedostatek prostředků, který dle jeho názoru vede k tomu, že nemůže soudní poplatek uhradit, a dále musí takové tvrzení řádně doložit. Jak dovodil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 99/2013, má-li být účastník osvobozen od soudních poplatků, je povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti, přičemž celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3632/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 96/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4417/2013). Z toho vyplývá, že břemeno tvrzení, jakož i důkazní břemeno ohledně skutečností, které jsou rozhodné pro posouzení toho, zda poměry žadatele odůvodňují osvobození od soudních poplatků, zatěžují účastníka, který o osvobození od soudních poplatků žádá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 1 Afs 5/2003, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 7 Ans 15/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3047/2014). Zásadně tedy platí, že neuvede-li žadatel o osvobození od soudních poplatků skutečnosti, z nichž dovozuje důvodnost svého návrhu, či nepodaří-li se mu tyto skutečnosti prokázat, soud mu osvobození od soudního poplatku nepřizná.12. Jsou správné závěry soudu, že v řízení u soudu prvního stupně druhý žalovaný svá tvrzení ke svým majetkovým poměrům ničím nedoložil a nepopsal dostatečně tyto poměry. Teprve v odvolacím řízení dotvrdil své výdaje na podnájem bytu, výdaje za telefon a na splátky kreditní platební karty a měsíční splátku 13 000 Kč dle rozsudku v trestní věci. S výjimkou částky placené za podnájem bytu (uvedené v nájemní smlouvě) ostatní výdaje odvolatel neprokázal. Ani odvolací soud nemůže učinit ucelený závěr o majetkových poměrech odvolatele, nicméně z prokázaných skutečností má odvolací soud za to, že nadprůměrný příjem druhého žalovaného (50 000 Kč měsíčně čistého), žijícího v jednočlenné domácnosti, dává předpoklad pro úhradu uložené poplatkové povinnosti 29 043 Kč, a to i v případě, kdyby druhý žalovaný i prokázal všechny jím tvrzené měsíční výdaje.13. Je správný závěr soudu prvního stupně, že u druhého žalovaného nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Odvolací soud proto napadené usnesení dle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.14. Podle § 151 odst. 1 o. s. ř. bude rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení v rozhodnutí soudu, jímž pravomocně skončí řízení o podaném odvolání druhého žalovaného proti rozsudku.