12 Cmo 177/2023-123 — Vrchní soud v Praze

1. Shora uvedeným usnesením zamítl soud prvního stupně žalovaným vznesenou námitku nedostatku pravomoci českých soudů k projednávání této věci.2. Podle odůvodnění soud podání žalovaného ze dne 9. 12. 2022 posoudil podle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) jako námitku nedostatku pravomoci soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci. V podání žalovaný uvedl, že směnečný platební rozkaz byl vydán místně nepříslušným soudem a dovolával se čl. 4 nařízení Rady Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení Brusel I bis), který stanoví, že každý může být žalován u soudu svého domovského státu. Závěry rozsudku SDEU ze dne 14. 3. 2013 ve věci C-419/11 přitom nelze v této věci aplikovat, protože oproti případu posuzovanému soudním dvorem směnka není uplatňována remitentem, ale indosatářem.3. Soud prvního stupně vyšel z pravidel pro určení příslušnosti obsažených v Nařízení Brusel I bis, zejména jeho čl. 4 odst. 1 a čl. 5 odst. 1. Podle těchto ustanovení osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu (čl. 4), u soudů jiného členského státu mohou být žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly (čl. 5). Příslušnost v případě smluvních nároků (předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy) upravuje čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I bis, podle může být osoba, která má bydliště v některém členském státě, žalována u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Při posouzení, zda pod pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ lze podřadit také závazky ze směnky a lze je aplikovat v projednávané věci, vyšel soud ze závěrů, přijatých SDEU v rozsudku C-419/11 při řešení otázky, zda nároky ze směnky lze kvalifikovat jako nároky ze smlouvy ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) Nařízení č. 44/2001, které je doslovně totožné s čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel I bis. Soudní dvůr přitom došel k závěru, že pojem „nároky ze smlouvy“ použitý v unijním právním předpisu je třeba vykládat autonomně s přihlédnutím k systematice a cílům nařízení tak, že se má týkat případů, v nichž existuje svobodně přijatý závazek jedné strany vůči druhé straně, a není přitom rozhodné, zda vnitrostátní právo samo definuje pojem „smlouva“ ve smyslu užším, kdy směnka podle něj v případě České republiky nemá smluvní povahu, ačkoli je zhmotněním obsahu smlouvy. Uzavřel, že právní vztah mezi remitentem a směnečným rukojmím vlastní směnky spadá pod pojem „nároky ze smlouvy“ dle čl. 5 odst. 1 písm. a) Nařízení č. 44/2001. Tyto závěry shledal plně aplikovatelné i v projednávané věci, neboť skutkový stav se od skutkového stavu posuzovaného v rozsudku SDEU prakticky ničím neliší, když v obou případech uplatňuje směnku k proplacení její remitent vůči směnečnému rukojmímu. Soud prvního stupně uzavřel, že je-li žalovaný zavázán jako směnečný rukojmí ze směnky, splatné na území , adresa, , tedy v České republice, lze se plnění závazků z této směnky domáhat též u státu, v němž mělo být plněno ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I bis byť žalovaný (nepřímo) tvrdí, že má bydliště ve smyslu Nařízení ve Spolkové republice Německo. Věcná i místní příslušnost Městského soudu v Praze je dána dle § 9 odst. 2 písm. j) o. s. ř.4. Žalovaný napadl usnesení včas podaným odvoláním, v němž uvedl, že příslušnost soudu se řídí čl. 4 odst. 1 Nařízení Brusel I bis. Proto setrval na námitce, že ve věci vydaný směnečný platební rozkaz byl vydán místně nepříslušným soudem. Závěry přijaté v rozsudku SDEU ze dne 14. 3. 2013 ve věci C-419/11 aplikovat nelze, protože oproti případu posuzovanému soudním dvorem, vycházející z existence smluvního vztahu mezi remitentem a směnečným rukojmím, který jako jednatel směnečníka převzal ručení ze směnky, která zajišťovala závazek směnečníka ze smlouvy o kontokorentním úvěru, není směnka uplatňována remitentem, ale indosatářem. Vztah mezi žalobcem a žalovaným není vztahem smluvním. Je právním vztahem, vzniklým na základě emise směnky.5. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání namítla, že v rozporu s § 205 odst. 1 a 42 odst.1 o. s. ř. odvolání postrádá vymezení odvolacího návrhu. Samotné rozhodnutí soudu považuje za správné i s ohledem na úpravu v ustanovení § 93 zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, podle něhož účinky závazných prohlášení příjemce cizí směnky a výstavce vlastní směnky se řídí právem platebního místa a účinky ostatních směnečných prohlášení se řídí právem státu, v němž byla učiněna. Pro určení věcné a místní příslušnosti soudu se použije úprava obsažená v ustanovení § 85a a 87 písm. e) o. s. ř. Vedle obecného soudu žalovaného je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu je platební místo, uplatňuje-li se právo ze směnky, šeku nebo jiného cenného papíru.6. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.). Odvolání neshledal důvodné.7. Z obsahu podaného odvolání vyplývá, že se zakládá na výhradách odvolatele k právnímu posouzení otázky pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českých soudů. Byť návrh, jak má být odvolacím soudem o podaném odvolání rozhodnuto, v odvolání explicitně vyjádřen není, lze s ohledem obsah odvolání a argumentaci odvolatele dovodit, že se domáhá změny rozhodnutí.8. Soud prvního stupně zcela správně pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů posuzoval podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, protože žalovaný je občanem Spolkové republiky Německo, který podle sdělení Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 27. 6. 2022, č. j. , Anonymizováno, nikdy neměl na území České republiky povolen žádný druh pobytu a žalobkyně je právnickou osobou se sídlem v České republice, přičemž jak Česká republika, tak Spolková republika Německo jsou členskými státy Evropské unie.9. Mezinárodní příslušnost soudů členských států Evropské unie ve smyslu jejich pravomoci upravuje kapitola II Nařízení Brusel I bis. V obecných ustanoveních této kapitoly v oddílu 1 stanoví čl. 5 odst. 1, že osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 kapitoly II. Oddíl 2 upravuje zvláštní příslušnost soudu. Soud prvního stupně mezinárodní příslušnost českých soudů dovodil z oddílu 2, čl. 7 odst. 1.10. Základem přezkumu odvolacího soudu je posouzení správnosti soudem prvního stupně přijatého závěru, že pro určení soudu příslušného k rozhodnutí o žalobě, jejímž předmětem je majitelem směnky uplatněný nárok ze směnky vůči směnečnému rukojmímu, se v intencích závěrů, přijatých SDEU v rozsudku ze dne 14. 3. 2013, C-419/11, použije čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I bis.11. Z čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I bis vyplývá, že osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být žalována v jiném členském státě, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Možností použití této právní úpravy se zabýval SDEU v citovaném rozsudku. V něm řešenou předběžnou otázkou bylo, zda čl. 5 bod 1 písm. a) nařízení č. 44/2001, jehož znění zcela koresponduje znění čl. 7 odst. Nařízení Brusel I Bis, se použije pro určení soudu příslušného pro rozhodnutí o žalobě, kterou remitent vlastní směnky usazený v jednom členském státě uplatňuje nároky z této směnky, která má v den svého podpisu neúplnou podobu a později je doplněna remitentem, vůči směnečnému rukojmímu s bydlištěm v jiném členském státě. SDEU přijal závěr, že pro určení soudu příslušného pro rozhodnutí o této žalobě se použije čl. 5 bod 1 písm. a) nařízení č. 44/2001 s tím, že pojem „nároky ze smlouvy“ musí být vykládán s přihlédnutím k systematice a cílům tohoto nařízení za účelem zajištění jeho jednotného uplatňování ve všech členských státech a nemůže být, proto chápán jako odkaz na kvalifikaci právního vztahu projednávaného před vnitrostátním soudem příslušným vnitrostátním právem. SDEU dále dovodil, že i když citovaná úprava uzavření smlouvy nevyžaduje, přesto je nezbytná identifikace závazku, neboť příslušnost podle tohoto ustanovení se určuje podle místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Uvedl, že použití pravidla o zvláštní příslušnosti stanoveného ve věcech týkajících se smlouvy nebo nároků ze smlouvy předpokládá určení právního závazku svobodně přijatého jednou osobou vůči jiné osobě, o který se opírá žalobcova žaloba a odkázal na stanovisko generální advokátky, že v jím projednávaném případě směnečný rukojmí podpisem doložky „per aval“ na líci směnky dobrovolně přijal postavení rukojmího za závazky výstavce uvedené směnky a jeho závazek ručit za uvedené závazky tedy byl jeho podpise