12 Cmo 51/2023-141 — Vrchní soud v Praze

1. Shora uvedeným rozsudkem pro uznání soud prvního stupně v bodě I. výroku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 10 252,88 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z této částky od 1. 1. 2019 do zaplacen a v bodě II. výroku mu uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 32 561 Kč. Přiznaná výše nákladů zahrnuje odměnu advokáta za dva úkony právní služby (převzetí věci a sepis žaloby) ve výši po 9 380 Kč dle § 7 a 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhl.č . 177/1996 Sb., dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 cit. vyhl. a zaplaceného soudního poplatku ze žaloby ve výši 13 201 Kč.2. Žalobkyně napadla rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení včas podaným odvoláním, které podáním ze dne 31. 3. 2023 vzala zpět s ohledem na mimosoudní dohodu účastníků o nákladech řízení a navrhla, aby odvolací soud odvolací řízení zastavil. Současně navrhla, aby odvolací soud rozhodl, že žádnému z účastníků se neukládá povinnost k náhradě nákladů řízení vzniklých státu v souvislosti s překlady písemností. Odkázala přitom na rozhodnutí Vrchního soudu ve věci sp. zn. 12 Cmo 323/2020.3. Odvolací soud postupoval podle § 207 o. s. ř. a odvolací řízení zastavil.4. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a 146 odst. 2 první věty o. s. ř., protože tvrzenou mimosoudní dohodu žalobkyně nedoložila a v důsledku zaviněného zastavení řízení by tak byla povinna hradit náklady řízení. Žalovanému žádné náklady nevznikly a náhrada proto nebyla přiznána žádnému z účastníků.5. Podmínky pro rozhodování o nákladech státu v intencích návrhu žalobkyně nejsou dány. O nákladech, vzniklých v řízení státu, soud rozhoduje, jen jsou- li naplněny zákonné předpoklady dle § 148 o. s. ř. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V rozhodnutí ve věci sp. zn. 12 Cmo 323/2020 odvolací soud vyložil, že ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř., upravující rozhodování o nákladech státu je třeba vykládat také s ohledem na ustanovení § 18 o. s. ř., upravující právo účastníka jednat ve své mateřštině. Ukládat povinnost k náhradě nákladů spojených s tím, že účastník realizuje právo jednat před soudem ve své mateřštině (tedy včetně nákladů spojených s překladem soudních písemností do příslušného jazyka), by s citovaným ustanovením bylo v rozporu. Zaplacením takto vzniklých nákladů soud pouze plnil svoji povinnost vyplývající mu z ustanovení § 18, věta třetí, o. s. ř. Tyto náklady vždy nese stát. Pokud by na straně soudu povinnost k rozhodnutí o takto vzniklých nákladech státu dána byla, musel by o nich rozhodnout již soud prvního stupně v napadeném rozsudku (§ 151 o. s. ř.) a v opačném případě vydat doplňující rozhodnutí (§ 166 o. s. ř.).