12 Cmo 87/2012-104 — Vrchní soud v Praze

1. Shora uvedeným usnesením soud prvního stupně na základě zpětvzetí žaloby v bodě I. výroku ve vztahu k žalované zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 11. 10. 2010, č. j. 30 Cm 111/2010-25 a řízení zastavil, v bodě II. výroku žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 81 024 Kč žalované. Podle odůvodnění soud ve věci vydaným směnečným platebním rozkazem vyhověl žalobě a původně žalované 1) , právnická osoba, . a žalované 2) , Anonymizováno, uložil povinnost zaplatit směnečnou pohledávku a náklady řízení. Na základě částečného zpětvzetí žaloby vůči žalované 1) soud směnečný platební rozkaz ve vztahu k žalované 1) zrušil a řízení zastavil. Žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalované 1) ve výši 81 024 Kč.2. Žalobce ve včas podaném odvolání navrhl napadené usnesení zrušit pro nedostatek podmínek řízení pro jeho vydání. Uvedl, že v insolvenčním řízení vůči žalované 1) bylo Krajským soudem v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 5. 2011, č. j. KSUL 43 INS 8520/2009-A-136 rozhodnuto o úpadku žalované 1) a následně byl na její majetek usnesením ze dne 10. 10. 2011, č. j. KSUL 43 INS 8520/2009-B-15 prohlášen konkurz. Podle § 109 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, měl především soud žalobu podanou po zahájení insolvenčního řízení odmítnout. Pokud však vydal směnečný platební rozkaz, nemohl v řízení, které bylo ze zákona přerušeno, vydat napadené usnesení. Nesprávný je i nákladový výrok. Vzhledem k tomu, že řízení vůči žalovanému 2) je nadále vedeno, neměl soud žalované 1) náklady přiznat vůbec nebo ve snížené výši. Při stanovení výše odměny soud v rozporu s § 19a vyhl. č. 484/2000 Sb. nezohlednil zastoupení obou žalovaných stejným advokátem.3. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení, aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.).4. Podle údajů dostupných v insolvenčním rejstříku bylo insolvenční řízení vůči žalované zahájeno dne 1. 12. 2009. Žaloba tedy byla podána v rozporu se zákazem formulovaným v § 109 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, po zahájení insolvenčního řízení. Soud prvního stupně však ve věci rozhodl směnečným platebním rozkazem. Napadené usnesení bylo řádně doručeno žalované až po pravomocném ukončení konkurzního řízení. Ve vztahu k původně žalované 2) byla věc usnesením soudu prvního stupně ze dne 15. 5. 2012, č. j. 30 Cm 111/2010-85 vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Konkurz na majetek společnosti žalované (původně žalované 1) byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. KSUL 43 INS 8520/2009-B-133 ze dne 2. 2. 2023 po splnění rozvrhového usnesení.5. K podání žalobce ze dne 9. 5. 2023, jehož obsahem je zpětvzetí žaloby vůči žalované, odvolací soud nepřihlížel, protože ve vztahu k žalované vzal žalobce zpět již podáním ze dne 15. 12. 2010. právě na základě tohoto zpětvzetí soud prvního stupně vydal odvoláním napadené usnesení a rozhodl o zrušení směnečného platebního rozkazu a zastavení řízení ve vztahu k žalované (původně žalovaná 1). Žalobce tedy žalobou nemohl již ve vztahu k žalované následně disponovat. V odvolacím řízení tak může odvolací soud v souladu s § 212 odst.1 o. s. ř. rozhodnutí přezkoumat jen v mezích vymezených odvoláním. V rámci toho přezkumu může posuzovat důvodnost tvrzení žalobce, že soud měl podanou žalobu odmítnout. Toto tvrzení neshledal důvodné. V projednávané věci soud vydal směnečný platební rozkaz, který, nejsou-li proti němu v zákonné lhůtě podány odůvodněné námitky, nabývá účinků pravomocného rozsudku (§ 175 odst. 3 o. s. ř.). Po vydání směnečného platebního rozkazu nelze o odmítnutí žaloby vůbec uvažovat.6. Z uvedených důvodů usnesení soudu prvního stupně v bodě I. výroku podle § 219 o. s. ř. potvrdil.7. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení přihlédl odvolací soud k tomu, že vyhl. č. 484/2000 Sb., kterou soud na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení aplikoval, byla zrušena nálezem Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013. Rozhodnutí bylo uveřejněno ve Sbírce zákonů dne 7. 5. 2013 a téhož dne bylo publikováno sdělení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013 č. Org. 23/13, týkající se účinků shora uvedeného nálezu, podle něhož pouze pravomocně přiznané nároky zůstávají nálezem nedotčeny. Odvolací soud z tohoto důvodu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně podle platné právní úpravy, tj. vyhl. č. 177/1996 Sb. V této věci je při rozhodování o náhradě nákladů řízení nutno aplikovat § 146 o. s. ř., upravující zásadu zavinění. Smyslem využití této zásady (uplatní se zejména při zastavení řízení) je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu účastníku, který jejich vznik zavinil. Zastavuje-li soud řízení, je povinen dle § 146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení nejprve posoudit otázku, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. V projednávané věci zastavení řízení z procesního hlediska zavinil žalobce zpětvzetím žaloby, nadto podané poté, co již bylo zahájeno vůči žalované insolvenční řízení, tedy v rozporu se zákazem formulovaným v § 109 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon. Žalované tak náleží právo na náhradu řízení v rozsahu vzniklých nákladů právního zastoupení, sestávajících z odměny za tři úkony právní služby ve výši 14 140 Kč dle § 7 a 11 vyhl. č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava věci, podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, písemné podání ze dne 16. 11. 2010) a odměny ve výši jedné poloviny, tj. 7 070 Kč dle § 7 a 11 cit. vyhl (odvolání do proti usnesení ze dne 12. 8. 2011) se snížením o 20 % dle § 12 odst. 4 cit. vyhl. s ohledem na zastupování obou žalovaných jedním advokátem, dále čtyři paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst.4 cit. vyhl., celkem 39 378 Kč.8. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný a žalované žádné náklady nevznikly, náhrada nákladů proto nebyla přiznána žádnému z účastníků.