14 Cmo 123/2023-138 — Vrchní soud v Praze

1. Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl tak, že se vyslovuje neplatnost všech usnesení valné hromady společnosti , Jméno advokáta C, . (dále též jen „společnost“), konané dne 11. března 2020 (výrok I.), návrh na vyslovení neplatnosti usnesení č. 2 valné hromady společnosti konané dne 11. března 2020 zamítl (výrok II.), , Anonymizováno, (dále též jen „odvolatelka“) uložil povinnost „uhradit“ náklady řízení navrhovateli ve výši 30 945,44 Kč a opatrovníkovi společnosti ve výši 16 456 Kč (výrok III.), a České republice – Krajskému soudu v Ústí nad Labem uložil povinnost zaplatit opatrovníkovi společnosti , Jméno opatrovníka, , advokátovi, náklady řízení, jejichž výše bude stanovena samostatným usnesením (výrok IV.).2. Výrok III. odůvodnil § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), protože „měl úspěch navrhovatel.“ Za „šest úkonů po 3 100 Kč, šest paušálních náhrad po 300 Kč, 400 Kč promeškaný čas, cestovné 666,70 Kč a 21 % DPH“ určil náklady navrhovatele v částce 30 945,44 Kč. Náklady společnosti odůvodnil jejím úspěchem s tím, že povinnost k jejich úhradě vzniká státu, „ale tuto náhradu vzhledem k výsledku řízení přebírá zcela odvolatelka.“ Za „čtyři úkony po 3 100 Kč, čtyři režijní paušální náhrady po 300 Kč“ a 21 % DPH určil jejich výši v částce 16 456 Kč.3. Proti tomuto usnesení podala odvolatelka odvolání. Navrhuje jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně zamítnutí návrhu a uložení povinnosti navrhovateli zaplatit náhradu jejích nákladů řízení.4. Namítá, že usnesení soudu prvního stupně je v rozsahu výroků I. a II. zmatečné, což blíže odůvodňuje, a v rozsahu výroků III. a IV. je nepřezkoumatelné. Nepřezkoumatelnost výroku III. shledává v tom, že soud nijak neodůvodnil, na základě čeho dospěl k závěru, že společnost byla v řízení úspěšná a tudíž jí nevzniká povinnost k náhradě nákladů řízení. Další nejasnost je založena konstatováním, že odvolatelka v řízení nevystupuje jako vedlejší účastník, aniž by bylo vysvětleno, z jakého titulu jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení.5. Podle § 6 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, je účastníkem řízení (dále jen „účastník“) navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno.6. Podle § 7 odst. 2 z. ř. s. jestliže se řízení účastní ten, o jehož právech nebo povinnostech se v řízení nejedná, soud usnesením jeho účast v řízení ukončí.7. Řízení ve věci vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti je řízením ve statusové věci právnických osob podle § 85 písm. a) z. ř. s., a proto se podle § 1 odst. 3, 4 z. ř. s. podpůrně použije občanský soudní řád všude tam, kde příslušná otázka není řešena přímo v rámci z. ř. s.8. Dané řízení je řízením nesporným. Jeho účastníky jsou v souladu s § 6 odst. 1 z. ř. s. pouze navrhovatel a společnost, jejíž valná hromada napadené usnesení přijala (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 1982/2011, nebo ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 2853/2016, jež jsou dostupná např. na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Jde o závěr, který odpovídá dlouhodobé a ustálené soudní praxi.9. Jestliže tedy soud prvního stupně jednal s odvolatelkou jako s účastnicí tohoto řízení, zjevně pochybil. Odvolatelce přitom nemůže svědčit ani postavení vedlejší účastnice, protože takové postavení není v nesporném řízení možné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1136/2015, nebo ze dne ze dne 26. dubna 2017, sp. zn. 29 Cdo 1868/2016).10. Odvolací soud proto na podkladě § 7 odst. 2 z. ř. s. rozhodl o ukončení účasti odvolatelky v tomto řízení (výrok I.).11. Odvolatelce tudíž nesvědčí právo podat odvolání proti výrokům ve věci samé, tj. výrokům I. a II. usnesení soudu prvního stupně, a ani proti výroku IV. tohoto usnesení, neboť obsah těchto výroků se nedotýká jejích práv nebo povinností. Odvolací soud proto její odvolání podané proti těmto výrokům odmítl na podkladě § 218a písm. b) o. s. ř., protože bylo podáno někým, kdo k tomu není oprávněn (výrok II.).12. Odvolatelce byla výrokem III. usnesení soudu prvního stupně uložena povinnost k úhradě (správně zaplacení; § 261 odst. 1 o. s. ř.) nákladů řízení navrhovateli a společnosti. Proto jí z tohoto důvodu právo podat proti tomuto výroku svědčí (a ve vztahu k jeho obsahu je účastníkem řízení).13. Jelikož ale účastníky dané věci jsou (jak vyloženo výše) navrhovatel a společnost, pak je třeba otázku úspěchu a neúspěchu z hlediska § 142 o. s. ř. posuzovat v poměru mezi nimi. Odvolací soud podotýká, že soud prvního stupně o těchto nákladech vůbec (a tudíž chybně) nerozhodl. Povinnost k zaplacení těchto nákladů však nelze uložit odvolatelce, neboť v poměrech nesporného řízení nelze z jeho povahy určit, že by stála na straně navrhovatele či společnosti (oproti postavení vedlejšího účastníka ve sporném řízení), nebo že by měla v řízení úspěch či neúspěch (ve věci samé se nejednalo o jejích právech nebo povinnostech). Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně v tomto rozsahu změnil tak, jak je vyjádřeno ve výroku III.14. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. a contrario, protože odvolatelka byla sice převážně neúspěšná (v rozsahu nedůvodně podaného odvolání stran výroků I. II. a IV. usnesení soudu prvního stupně), navrhovateli a společnosti však žádné náklady odvolacího řízení nevznikly (výrok IV.).