6 Cmo 8/2022-69 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze jako soud I. stupně uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce, insolvenční správce dlužníka , Jméno žalobce B, ., domáhal na žalovaném zaplacení Kč 20 605 358,40, a o nákladech řízení rozhodl k tíži žalobce, kterému uložil povinnost zaplatit žalovanému na jejich náhradu Kč 255 939,20.2. Rozhodnutí vychází ze zjištění, že dlužník jako nájemce uzavřel s , adresa, (dále jen Město) jako pronajímatelem v 7/2007 a v 2/2008 dvě nájemní smlouvy na specifikované pozemky k investiční výstavbě, za nájem dlužník zaplatil , adresa, mil. Kč dne 24. 7. 2007 a 12,350 mil. Kč dne 29. 2. 2008. Žalobou ze dne 22. 12. 2017 uplatnil dlužník proti Městu právo na vrácení těchto částek z titulu bezdůvodného obohacení, kterou příslušný okresní soud zamítl z důvodu promlčení a v rozsudku ze dne 10. 4. 2019 dále uvedl, že nájemní smlouvy má za platně uzavřené a namítané důvody neplatnosti se mu jeví jako účelové; náklady řízení před okresním a krajským soudem v této věci činily Kč 191 518,80 a Kč 63 839,60.3. Předmětem tohoto řízení je pak žalobcem, insolvenčním správcem, uplatněné právo proti žalovanému, který měl dlužníkovi způsobit škodu v souvislosti s výkonem funkce jednatele; podle žalobce žalovaný porušil zákonnou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře tím, že dopustil uplynutí promlčecí lhůty nároků vůči Městu, nekontroloval termíny promlčení a včas nepodal proti Městu žalobu na vrácení bezdůvodného obohacení za zaplacené nájemné, která byla z důvodu promlčení zamítnuta. Zbývající částka vymáhané škody pak činí vynaložené náklady řízení proti Městu. Žalovaný v řízení namítal, že nebyly prokázány předpoklady vzniku škody a jeho odpovědnost, kdy a čím se měl dopustit škodního jednání; zásadně pak vznesl námitku promlčení, neboť uplynula zákonná desetiletá objektivní promlčecí lhůta pro náhradu škody, přičemž škodu za vynaložené náklady řízení si měl žalobce způsobit sám.4. Soud I. stupně v řízení provedl dokazování obsahem procesního spisu okresního soudu ve věci žaloby proti Městu, nájemními smlouvami, obsahem insolvenčního rozhodnutí ve věci dlužníka, dále vycházel z nesporných skutečností ohledně obsahu nájemních smluv a placení nájemného, a po citování příslušných zákonných ustanovení občanského zákoníku a obchodního zákoníku uzavřel, že žaloba byla podána 26. 2. 2020 opožděně po uplynutí objektivní desetileté promlčecí lhůty. Podle soudu I. stupně ke vzniku údajné škody, tj. k vyplacení peněz dlužníka za nájemné podle nájemních smluv došlo 24. 7. 2007 a 29. 2. 2008, přičemž insolvenční správce byl ustanoven 11. 12. 2017, konkurz na majetek dlužníka byl prohlášen 3. 4. 2017, k promlčení tak došlo nejpozději ke dni 24. 7. 2017 u první splátky a ke dni 29. 2. 2018 ke dni druhé splátky. Odkaz žalobce na uvedený judikát Nejvyššího soudu pak podle soudu I. stupně neobstojí, neboť objektivní promlčecí lhůtu nelze počítat od vstupu žalobce do společnosti, ale ode dne, kdy k údajné škodní události došlo.5. Z uvedených důvodů soud I. stupně žalobu zamítl, tedy z důvodu promlčení, aniž se věcí samou o náhradu škody nadále zabýval. Stejně tak zamítl žalobu v rozsahu náhrady škody za vynaložené náklady ve věci proti Městu s odůvodněním, že jejich vznik si žalobce způsobil sám svým jednáním, když pokračoval v předem neúspěšném sporu a navíc podal odvolání proti rozhodnutí o nákladech řízení. O nákladech tohoto řízení pak soud I. stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. podle výsledku řízení ve prospěch úspěšného žalovaného, kterému přiznal právo na náhradu nákladů právního zastoupení v rozsahu dle vyhl.č. 177/1996 Sb. dle uvedené specifikace.6. Proti tomuto rozhodnutí soudu I. stupně podal žalobce odvolání a navrhl jeho změnu, tedy trval na přiznání uplatněné náhrady škody, popř. navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení, dále požadoval náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle žalobce nedošlo k promlčení nároku uplynutím desetileté objektivní promlčecí lhůty. Podle jeho názoru v rámci jednopersonální společnosti je na danou věc nutno pohlížet tak, že se jedná o pokračující jednání, když fakticky daná osoba jednatele nezahájí vymáhání vůči své osobě a fakticky tak pokračuje v porušení své péče řádného hospodáře. Soudu I. stupně žalobce vytýká, že nesprávně právně posoudil okamžik počátku běhu promlčecí lhůty, resp. nesprávně posoudil samu aplikaci daného ustanovení, zejména pro rozpor s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku. Pokud jde o náhradu nákladů řízení ve věci proti Městu, pak podle žalobce soud I. stupně nesprávně zjistil skutkový stav, když neprovedl důkazy prokazující absenci součinnosti žalovaného.7. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobce navrhl potvrzení napadeného rozhodnutí, které považuje za věcně správné, zákonné a řádně odůvodněné; dále požaduje náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle žalovaného za okamžik počátku běhu objektivní promlčecí lhůty musí být považován výlučně okamžik vzniku škodní události, tj. úhrada platby nájemného. K výplatě peněz ve prospěch Města došlo 24. 7. 2007 a 29. 2. 2008 na základě platně uzavřených nájemních smluv a žádná údajná škoda tak ani nemohla vzniknout, a i kdyby vznikla, uvádí dále žalovaný, tak tento nárok s ohledem na termín výplaty je již promlčen uplynutím objektivní promlčecí lhůty.8. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně dle § 211 a násl. občanského soudního řádu, včetně řízení, jež mu předcházelo, a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Ještě před samotným zahájením jednání odvolací soud poučil účastníky o věci z hlediska procesního a věcného a vedl účastníky k mimosoudnímu vyřízení věci, avšak bez výsledku, účastníci setrvali na svých stanoviscích, žalobce na žalobě a odvolání, žalovaný na zamítnutí žaloby.9. Předmět tohoto řízení, odůvodnění žaloby a námitky žalovaného, jsou zřetelně popsány v rozhodnutí soudu I. stupně a rovněž v reprodukční části odvodnění tohoto rozhodnutí odvolacího soudu. Soud I. stupně se tak nejprve zabýval zásadní námitkou žalovaného, tj. promlčením nároku, a uzavřel, že žalobce podal žalobu o náhradu škody proti žalovanému po uplynutí zákonné desetileté objektivní promlčecí lhůty. Vycházel ze zjištění, že žalobcem tvrzená škoda mu měla vzniknout zaplacením nájemného Městu v 7/2007 a 2/2008 a že žalobu proti žalovanému podal žalobce 26. 2. 2020. Pro počátek běhu promlčecí lhůty soud I. stupně správně vycházel z okamžiku vzniku údajné škody, tedy zaplacením nájmu ve dvou splátkách. Shodně se soudem I. stupně je pak odvolací soud v závěru, že žalobu proti žalovanému podal žalobce opožděně po marném uplynutí zákonné objektivní promlčecí doby, což je ostatně důvodem pro zamítnutí žaloby.10. Odvolací soud nepovažuje za potřebné jakkoli se v tomto rozhodnutí zeširoka vyjadřovat k institutu promlčení, funkci promlčení a významu stanovení promlčecích lhůt, k zásadnímu rozdílu subjektivní a objektivní promlčecí doby, z hlediska právní jistoty na zachování práv a závazků, jakožto posuzovat námitku promlčení z hlediska dobrých mravů či zásad poctivého obchodního styku; zde toliko odkazuje na zákonnou úpravu, komentářovou a jinou odbornou literaturu.11. Jestliže tedy soud I. stupně žalobu zamítl, nelze takovému rozhodnutí vytknout pochybení. To se týká i náhrady škody v části týkající se vynaložených nákladů řízení vedeného proti Městu. Soud I. stupně provedl dostatečné dokazování, vycházel též z mezi účastníky nesporných skutečností, se vznesenými námitkami se vypořádal, rozhodnutí řádně odůvodnil. Odvolací soud tak pro stručnost odkazuje v dalším na obsah napadeného rozhodnutí soudu I. stupně.12. Z uvedených důvodů Vrchní soud v Praze napadené rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné dle § 219 občanského soudního řádu potvrdil, o nákladech odvolacího řízení pak rozhodl dle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 cit. zákona a v řízení úspěšnému žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů právního zastoupení dle vyhl.č. 177/1996 Sb. v rozsahu dvou úkonů právní služby, vyjádření k odvolání a účast na jednání u odvolacího soudu, včetně režijního paušálu a DPH.