9 Cmo 125/2023-48 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. února 2023 č. j. 77 Cm 38/2022-39 rozhodl takto: „Jednání nařízené na 7. 6. 2023 ve 12.30 hod. u Městského soudu v Praze se ruší“ (výrok I.), „Řízení se zastavuje“ (výrok II.), „Navrhovatelka je povinna zaplatit účastníku na náhradě nákladů řízení částku 10 200 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám , Jméno advokátky, , advokátky“ (výrok III.), „Navrhovatelce se vrací poměrná část soudního poplatku ve výši 1 000 Kč po právní moci usnesení z účtu Městského soudu v Praze“ (výrok IV.) a „Soud vyzývá navrhovatelku ke sdělení čísla účtu pro vrácení poměrné části soudního poplatku, a to ve lhůtě 15 dní od doručení tohoto usnesení“ (výrok V.).2. V rámci odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že „navrhovatelka se návrhem ze dne 14.2.2022 domáhala v tomto řízení určení neplatnosti rozhodnutí shromáždění účastníka ze dne 15.11.2021 (alternativně určení, že zápis ze schůze shromáždění účastníka nemá právní účinky). Podáním ze dne 14.2.2023 vzala návrh zcela zpět. Soud proto řízení podle § 96 odst. 1,2 zák.č. 99/1963 Sb., zastavil. Zároveň zrušil nařízené soudní jednání. Výrok III. o náhradě nákladů je odůvodněn ust. § 146 odst. 2 o.s.ř., kdy navrhovatelka z procesního hlediska zavinila zpětvzetím návrhu zastavení řízení, a proto je povinna uhradit účastníku účelně vynaložené náklady řízení. Účastník byl zastoupen advokátem, advokát učinil tyto úkony právní služby podle § 11 odst. 1 vyhl.č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen AT): převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ve věci samé 12.5.2022, vyjádření ke zpětvzetí dne 22.2.2023. Za tyto úkony náleží odměna podle § 9 odst. 4 písm. c) AT a § 7 bodu 5 částka 3 100 Kč za jeden úkon právní služby, přičemž ke každému úkonu náleží podle § 13 odst. 4 AT paušální náhrada 300 Kč, celkem 10 200 Kč. Splatnost je dána ust. § 160 odst. 1 o.s.ř., místo k plnění § 149 odst. 1 o.s.ř. Výrok IV. je odůvodněn ust. § 10 odst. 3 zák.č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, kdy poplatek za návrh činil 2 000 Kč, přičemž soud si ponechá 1 000 Kč.“.3. Proti usnesení soudu prvního stupně - ohledně náhradově nákladového výroku III. a výroku o vrácení části soudního poplatku IV. podala navrhovatelka v zákonné lhůtě odvolání. Ohledně „nesprávnosti výroku III.“ navrhovatelka uvedla, že „důvodem zpětvzetí byla skutečnost, že soud určil věcnou příslušnost soudu jinak než navrhovatelka…“, přičemž se soud otázkou věcné nepříslušnosti zabýval až po několika úkonech stran a teprve po roce vydal usnesení o své nepříslušnosti, a tedy navrhovatelka „považovala za nezbytné, aby bylo řízení zastaveno, pročež se rozhodla vzít svůj návrh na zahájení řízení zpět“. Není proto možné zastavení řízení hodnotit jako navrhovatelkou zaviněné ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. Ohledně výroku IV. usnesení soudu prvního stupně poukázala odvolatelka na to, že jí byl kromě soudního poplatku 2 000 Kč složen ještě k výzvě „doplatek ve výši 2.000,- Kč“, kterýžto představoval doměřenou část soudního poplatku činícího 4 000 Kč. Podle zákona by jí tak mělo být vrácena částka 3 200 Kč.4. Odvolatelka navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a ve výroku IV. tak, že se navrhovatelce vrací poměrná část soudního poplatku ve výši 3 200 Kč.5. K odvolání se vyjádřil též účastník, který akcentoval, že to byla navrhovatelka, která směřovala svůj návrh v části týkající se zveřejnění omluvy k věcně nepříslušnému soudu a tudíž dovozovat zavinění na straně soudu je zcela nepřiléhavé dané situaci. Nepřiléhavé je též tvrzení navrhovatelky, že vzala svůj návrh zpět proto, že se soud zabýval otázkou své věcné nepříslušnosti až po několika úkonech stran a vydal usnesení až po roce řízení. Podle dalšího účastníka navrhovatelka svých chováním jednoznačně zavinila, že řízení muselo být zastaveno, pročež je povinna hradit náklady takového řízení dalšímu účastníkovi. Bylo by nepřiměřeně tvrdé, aby si je musel další účastník hradit sám, ačkoli zahájení řízení a ani jeho zastavení nezavinil. Další účastník navrhl potvrdit usnesení soudu prvního stupně.6. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu (výroku III. a IV.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. „Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalované (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).“ Obecně (především ve sporném řízení - nikoliv však výlučně) platí, že náhradu nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Smyslem využití této zásady je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. Pokud soud zastavuje řízení, zabývá se tedy v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. „Zavinění je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tedy podle procesního výsledku.“ (viz komentář k § 146 in Drápal,L.,Bureš,J., a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1600 s.). Tento závěr zastává též Ústavní soud - viz jeho usnesení ze dne 9. 11. 2021 sp.zn. IV. ÚS 2377/21: „Ústavní soud k argumentaci stěžovatelky vztahující se k zaviněnému zastavení řízení zdůrazňuje, že zavinění je třeba posuzovat výhradně z procesního hlediska.“8. V případě, kdy navrhovatelka vzala návrh zpět - a tudíž zavinila zastavení řízení - soud v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. přizná jinému účastníkovi náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložil na uplatňování nebo bránění svého práva. Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, navrhovatelka nezavinila zastavení řízení, tudíž není povinna nahradit náklady řízení jinému účastníkovi, jestliže vzala důvodně podaný návrh zpět /1. podmínka/ pro chování jiného účastníka /2. podmínka/. Obě podmínky musí být splněny kumulativně. Ke zpětvzetí návrhu pro chování jiného účastníka (tj. ke splnění druhé podmínky podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.) zpravidla dojde tehdy, jestliže jiný účastník po podání návrhu navrhovatelce poskytl plnění (je-li „žalováno“ na plnění), jež po něm navrhovatel v petitu žaloby požadoval. Obecně lze říci, že za chování jiného, resp. dalšího účastníka, jsoucím důvodem pro zpětvzetí návrhu navrhovatele ve smyslu druhé podmínky podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., je možno považovat takové právní jednání dalšího účastníka, jímž odstraní předmět „sporu“ resp. předmět nesporného řízení tak, jako je tomu v daném případě (viz § 85 z. ř. s. podle nějž je předmětná věc tzv. statusovou věcí, pročež věcí tzv. nespornou). Samotnou navrhovatelkou tvrzený důvod zpětvzetí návrhu - roční řízení, vyloučení části řízení (o omluvu) jako samostatné věci a jeho následné předložení nadřízenému soudu k posouzení věcné nepříslušnosti znamená, že ani navrhovatelka netvrdí, že takto dlouhé řízení či vyloučení věci resp. věcnou nepříslušnost zavinil další účastník. Nelze tudíž v žádném případě konstatovat kumulativní splnění obou podmínek pro aplikaci ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., a tudíž je nutno aplikovat ustanovení § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., což správně soud prvního stupně učinil. Jen třeba naopak souhlasit s dalším účastníkem, že navrhovatelka podala návrh na zahájení v jeho části (o omluvu) k věcně nepříslušnému soudu, pročež to byla právě a jedině ona, kdy způsobil nutnost vyloučení této věci k samostatnému projednání a i případnou věcnou nepříslušnost Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně k takovémuto řízení. Způsobila tak i nutnost procesních úkonů, majících za důsledek délku řízení tak, jak byla.9. Podle ustanovení § 150 o. s. ř. „Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, …, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat“. Případná aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. umožňuje soudu, aby ve zcela výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkovi, který by jinak (např. dle § 142 odst. 1 o. s. ř. v souladu se zásadou úspěchu nebo § 146 odst. 2 o. s. ř. v souladu se zásadou procesního zavinění) měl právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu (zcela nebo z části) nepřiznal. Zda jsou či nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, je vždy třeba posuzovat podle konkrétního případu a musí být přitom dány na straně navrhovatele (žalobce) i jiného účastníka (žalovaného). Musí se jednat o okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který nebyl úspěšný či „zavinil“ za