9 Cmo 225/2023-29 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze coby soud prvního stupně v záhlaví označeným usnesení rozhodl tak, že „Řízení o návrhu ze dne 15. 8. 2023 na nahrazení rozhodnutí shromáždění se zastavuje.“ (výrok I.), „Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.“ (výrok II.). V odůvodnění soud prvního stupně (dále též jen „soud“) uvedl, navrhovatelé dne 16. 8. 2023 podali u zdejšího soudu návrh na nahrazení rozhodnutí shromáždění s tím, že byli usnesením ze dne 17. 8. 2023 č. j. 67 Cm 104/2023-7 vyzváni, aby zaplatili soudní poplatek za podaný návrh ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení tohoto usnesení. Usnesení bylo právnímu zástupci navrhovatelů doručeno dne 24. 8. 2023. Soudní poplatek však ve lhůtě (ani později) zaplacen nebyl a soud proto podle § 9 odst. 1 zák. o soudních poplatcích (dále též jen „z. s. p.“) předmětné řízení zastavil.2. Proti usnesení soudu prvního stupně podali navrhovatelé včasná odvolání shodného obsahu. Stěžejní odvolací námitka spočívala v tom, že navrhovatelé nebyli v době vyměření soudního poplatku v České republice a ani v zahraničí nebyli kontaktní na mobilním telefonu ani počítači s tím, že odcestovali do Vietnamu a jejich pobyt trval do 15. 10. 2023. Druhá stěžejní námitka spočívala v tom, že v daném případě je dáno nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mohla vzniknout navrhovatelům újma zastavením řízení tím, že s ohledem na prekluzivní lhůtu není možné podat žalobu znovu. Navrhovatelé nemohli soudu sdělit tyto okolnosti dříve právě vzhledem ke své nepřítomnosti v ČR a nevědomosti o povinnosti k zaplacení poplatku. Navrhli, aby usnesení soudu prvního stupně bylo změněno tak, že předmětné řízení se nezastavuje.3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.4. Dle § 24 odst. 1 věta první o. s. ř. „Účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí.“ Dle § 50b odst. 1 o. s. ř. „Má-li účastník zástupce, doručuje se pouze zástupci, nestanoví-li zákon jinak.“5. Má-li účastník řízení zástupce, je třeba výzvu k zaplacení soudního poplatku doručovat tomuto zástupci, nikoliv již účastníku samotnému, protože nejde o povinnost účastníka osobně v řízení něco vykonat. Proto účinky doručení výzvy (tj. usnesení) k zaplacení soudního poplatku nastávají u zastoupeného doručením tohoto usnesení jeho zástupci. Ke shodnému závěru jako odvolací soud ostatně dospěla i ustálená judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu - viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019 sp. zn. 32 Cdo 4481/2018, jenž uvedl následující: „Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani poslední otázka, kterou dovolatelka předkládá k dovolacímu přezkumu, tj. „zda výzvu k zaplacení soudního poplatku postačí doručit pouze zástupci účastníka nebo je potřeba ji doručit také účastníku samému“. Odvolací soud se totiž neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ani Ústavního soudu), pokud vycházel ze závěru, že účinky doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku nastaly doručením této výzvy zástupci dovolatelky. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99, uveřejněném pod číslem 1/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že úhrada soudního poplatku je zastupitelným jednáním, nejde o povinnost účastníka osobně v řízení něco vykonat, a proto účinky doručení usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek nastávají u zastoupeného účastníka doručením tohoto usnesení jeho zástupci. K tomuto názoru se pak přihlásil v řadě svých dalších rozhodnutí (srov. například usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1853/2003, ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1939/2014, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2015, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2214/2016, nebo ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2786/2016). Tyto závěry Nejvyššího soudu byly shledány ústavně konformními i judikaturou Ústavního soudu, a to i ve vztahu k zákonné úpravě soudních poplatků účinné od 30. 9. 2017 (srov. například usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02, ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2328/18, nebo ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2674/18, rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na https://nalus.usoud.cz).“6. Podle § 4 odst. 1 písm. b) z. s. p. „Jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost podáním odvolání.“ Dle § 7 odst. 1 věta první z. s. p. „Poplatek, …, je splatný vznikem poplatkové povinnosti.“ Podle § 9 odst. 1 z. s. p. „Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, … zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.“7. Poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem, vzniká již podáním žaloby, odvolání nebo dovolání - viz § 4 odst. 1 z. s. p. a tímto okamžikem je poplatek také splatný - viz § 7 odst. 1 z. s. p. Účastník by tedy měl poplatkovou povinnost zásadně řádně splnit již při podání žaloby, odvolání, dovolání a zaplatit ho společně s tímto podáním. Povinnost soudu stanovená v § 9 odst. 1 a 2 z. s. p. vyzvat účastníka k úhradě splatného soudního poplatku a poskytnout mu další ("dodatečnou") lhůtu k zaplacení, je tak do jisté míry beneficiem, což ostatně také zdůraznil v řadě svých rozhodnutí i Ústavní soud. Skutečnost, že se jedná o dodatečnou lhůtu (lhůtu "navíc") akcentuje i současná úprava § 9 z. s. p. Podle právní úpravy účinné do 29. 9. 2017 nebyla lhůta, kterou soud stanovil k zaplacení soudního poplatku účastníkovi, jenž svou poplatkovou povinnost nesplnil při podání žaloby, odvolání, dovolání, propadná. Po jejím marném uplynutí sice soud řízení zastavil (§ 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném do 29. 9. 2017), byl-li však poplatek poté zaplacen do konce lhůty k odvolání proti usnesení o zastavení řízení, poplatková povinnost byla splněna a soud toto usnesení zrušil. Po novele zákona o soudních poplatcích provedené zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se měnil zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů, se úprava zpřísnila. Již nejde jen o lhůtu pořádkovou, zákon o soudních poplatcích s účinností od 30. 9. 2017 klade větší důraz na zaplacení poplatku při jeho vzniku, tedy společně s žalobou, odvoláním, dovoláním. Ochrana účastníka, který poplatek nezaplatil při jeho vzniku, je zabezpečena i nadále existencí výzvy k dodatečnému splnění poplatkové povinnosti v určené lhůtě, soud může řízení zastavit až po jejím uplynutí. Takovou ochranu lze považovat za dostatečnou, nekrátí přístup účastníků k soudu, neboť poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi nic nebrání, aby ji splnil již při podání žaloby, odvolání, dovolání, jen klade větší důraz na včasné plnění jejich povinností.8. Dle § 9 odst. 4 písm. c) z. s. p. „Pro nezaplacení poplatku soud řízení nezastaví, je-li nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, a poplatník ve lhůtě určené soudem ve výzvě podle odstavců 1 a 2 sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit.“9. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 9/20 k tomu výslovně uvedl následující: „Ústavní soud spatřuje v možnosti žalobce (navrhovatele) odvrátit následek nezaplacení soudního poplatku v náhradní lhůtě, kterou mu nabízí především ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) z. s. p. Dle něj soud pro nezaplacení poplatku řízení nezastaví, je-li tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, a poplatník v náhradní lhůtě určené soudem k dodatečnému splnění poplatkové povinnosti sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit. Toto zákonné ustanovení tedy poněkud mírní jinak striktní následek nezaplacení soudního poplatku v dodatečné lhůtě určené soudem. S navrhovatelem lze souhlasit v tom, že uvedené ustanovení nepomýšlí na všechny případy nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma. Zvláště se to bude týkat situací, v nichž poplatník není z objektivního hlediska vůbec schopen sdělit soudu okolnosti osvědčující nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mu mohla vzniknout újma, kupříkladu následkem vážné hospitalizace. Ústavní soud nicméně v té spojitosti znovu zdůrazňuje, že samotná existence náhradní lhůty pro zaplacení soudního poplatku již představuje pro poplatníka jisté dobrodiní, poněvadž zákon předpokládá, že soudní poplatek uhradí řádně s podáním návrhu na zahájení řízení, tedy okamžikem jeho splatnosti (§ 7 odst. 1 z. s. p.). Z toho lze dovodit, že poplatník, který není schopen pro závažnou a jím nezaviněnou překážku (jako by tomu bylo v případě zmíněné hospitalizace) provést úhradu soudního poplatku, zpravid