5 Cmo 48/2024-155 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu podanou u soudu prvního stupně dne 23. 11. 2011 se žalobkyně domáhala proti žalovanému (původně žalovaný 1.) a proti , Anonymizováno, narozené , rodné přijmení, (původně žalovaná 2.) zaplacení částky 162 095,84 Kč s 6% úrokem ročně z této částky od 23. 11. 2021 do zaplacení, s kapitalizovaným směnečným úrokem ve výši 11 111,34 Kč a s odměnou ve výši 788 Kč ze směnky podle tvrzení v žalobě vystavené žalovaným na řad žalobkyně v , Anonymizováno, dne 8. 10. 2015, na jejímž základě byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni dne 25. 3. 2019 směnečnou sumu ve výši 236 522 Kč. Směnka byla splatná v Praze na adrese žalobkyně a svým podpisem u směnečné doložky „per aval“ převzala za její zaplacení směnečné rukojemství původně žalovaná 2. Směnka byla žalobkyní v den platební předložena k placení v platebním místě, na směnečnou sumu však bylo uhrazeno pouze 93 600 Kč. Ani na základě předžalobní výzvy ze dne 3. 9. 2021 nebylo ničeho dalšího na směnečnou pohledávku zaplaceno.2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 15. 3. 2022, č. j. 37 Cm 162/2021-15, proti kterému podal žalovaný včasné námitky. Uvedl v nich, že směnka byla vystavena jako zajišťovací ke smlouvě o úvěru č. , tel. číslo, ze dne 8. 10. 2015 (dále jen „Smlouva o úvěru“), kterou jako úvěrovaný uzavřel se žalobkyní jako úvěrující bankou. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěru ve výši 500 000 Kč. Na základě dohody o vyplňovacím právu směnečném mohla žalobkyně na směnce doplnit směnečnou sumu, datum splatnosti, platební místo a doložku „bez protestu“. Žalovaný namítl, že dluh ze Smlouvy o úvěru zanikl splněním (uhrazením), a to v celém rozsahu. Žalobkyně uvádí rozporná skutková tvrzení v žalobě, když tvrdí, že směnka byla vystavena na směnečnou sumu 236 522 Kč a že z této bylo uhrazeno 93 600 Kč. Pak ale zbývající suma měla činit 142 922 Kč, nikoli 162 095,84 Kč. Podle žalovaného je zřejmé, že ze samotných skutkových tvrzení vyplývá, že směnečná suma musí být nižší než 162 095,84 Kč. Další námitkou žalovaného bylo, že žalobkyně vyplnila blankosměnku v údaji směnečné sumy a data splatnosti v rozporu s dohodou o jejím vyplnění, neboť k datu 25. 3. 2019, které je na směnce uvedeno jako datum splatnosti, nesvědčila žalobkyni splatná pohledávka ve výši 236 522 Kč. K tomuto datu totiž žalobkyně nezesplatnila vůči žalovanému jakoukoli pohledávku ze smlouvy.3. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v plném rozsahu v platnosti (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 28 749,60 Kč (výrok II.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobkyní předložená směnka je platnou směnkou vlastní, která splňuje veškeré náležitosti dle čl. I. § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“). Námitka splnění dluhu z úvěrové smlouvy nebyla prokázána, neboť soudu nebyly předloženy důkazy, na jejichž základě by bylo možno závěr o splnění tohoto dluhu učinit. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně byla oprávněna umořit nejen nesplacenou úvěrovou jistinu, ale i úroky, které se dle článku 5.3 mohou zvýšit o 10 procentních bodů nad úrokovou sazbu sjednanou ve smlouvě o úvěru. Žalobkyně prokázala, že k datu 25. 3. 2019 bylo z jistiny úvěrové pohledávky uhrazeno 93 600 Kč, takže zbývá uhradit 162 095,84 Kč, přičemž úroky k danému datu činily 11 011,34 Kč. Celkový dluh tak činil 173 207,18 Kč. K námitce vyplnění blankosměnky v rozporu s dohodou o vyplnění blankosměnky v údaji směnečné sumy a data splatnosti soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4088/2009 a sp. zn. 32 Cdo 2383/98 a na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 427/2011 s tím, že ohledně směnečné sumy nese důkazní břemeno i břemeno tvrzení žalovaný. Žalovaný však neprokázal, že by žalobkyni nesvědčila vůči němu k datu 25. 3. 2019 splatná pohledávka ve výši 236 522 Kč. Soud prvního stupně zároveň odkázal na bod 8. Smlouvy o úvěru. Uvedl dále, že poslední splátka úvěru měla být uhrazena dne 4. 10. 2018. Žádná z námitek žalovaného tak nebyla způsobilá přivodit zjištění soudu, že směnečný platební rozkaz byl vydán neoprávněně, a proto byl vůči žalovanému ponechán v plném rozsahu v platnosti. Výrok o náhradě nákladů námitkového řízení soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého přiznal úspěšné žalobkyni právo na jejich náhradu ve výši odpovídající odměně za její zastupování advokátem v rozsahu 3 úkonů právní služby, 3 paušálním náhradám hotových výdajů a náhradě za 21% daň z přidané hodnoty.4. Žalovaný podal proti rozsudku včasné odvolání, ve kterém navrhl jeho změnu tak, že směnečný platební rozkaz bude v celém rozsahu zrušen a žalovanému bude přiznáno právo na náhradu nákladů námitkového řízení a řízení odvolacího. Soudu prvního stupně vytkl, že rozsudek není dostatečně odůvodněn a že se dostatečným způsobem nevypořádává se vznesenými námitkami. Pokud se týká námitky vyplnění blankosměnky v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu, soud prvního stupně se omezil na pouhé konstatování, že žalovaný k této námitce neunesl břemeno důkazní. Bez bližšího odůvodnění přitom odkázal na bod 8. Smlouvy o úvěru. Tento odkaz je však nepřiléhavý, neboť uvedený bod neupravuje splatnost pohledávky ze smlouvy o úvěru, nýbrž zajištění úvěru směnkou. Není proto zřejmé, na základě jakých konkrétních skutečností a provedených důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyni ke dni vystavení směnky svědčila splatná pohledávka ve výši směnečné sumy. Obdobné platí i pokud se týká kauzální námitky splnění dluhu. Žalovaný namítl, že po poučení soudu na jednání dne 14. 12. 2022 vyzval žalobkyni k poskytnutí dokumentů, z nichž by vyplývalo, že mělo dojít k 25. 3. 2019 k zesplatnění úvěru ze smlouvy o úvěru, resp. že k tomuto dni byla dle úvěrové smlouvy splatná částka 236 522 Kč. Žalobkyně však žalovanému žádnou takovou listinu nepředložila. Že k zesplatnění pohledávky ze smlouvy o úvěru nedošlo, přitom žalobkyně sama potvrdila na jednání dne 1. 3. 2023. Tuto naprosto zásadní skutečnost však soud prvního stupně zcela opomenul. Nelze přitom akceptovat tvrzení žalobkyně, že pohledávku nebylo nutné zesplatnit samostatným právním jednáním, pokud poslední splátka měla být uhrazena již dne 4. 10. 2018, neboť ze žádného ustanovení smlouvy o úvěru nevyplývá, že samotné nedodržení splátkového kalendáře má za následek automatické zesplatnění celé pohledávky ze smlouvy o úvěru včetně příslušenství. Jak žalovaný dále uvedl, soud prvního stupně řádným způsobem neodůvodnil neprovedení výslechu původně žalované 2., která byla žalovaným navržena k prokázání jím namítaného splnění dluhu. Je přitom zjevné, že právě spoludlužník ze smlouvy se může vyjádřit k otázce, kolik bylo na závazek plněno. Dalším pochybením soudu je podle žalovaného to, že se nikterak nevypořádal s namítanými vnitřními rozpory a nedostatky ve skutkových tvrzeních žalobkyně. Podle žalovaného je zde zásadní pochybnost v tom směru, zda po datu 25. 3. 2019 nebylo na dluh uhrazeno více než tvrdí žalobkyně, tedy více než 93 600 Kč. Z historického výpisu z úvěrového účtu ze dne 25. 3. 2019 navíc vyplývá, že žalobkyni k tomuto dni nesvědčila splatná pohledávka ve výši 236 522 Kč, neboť dle tohoto výpisu byl zůstatek úvěru 178 575,49 Kč a částka po splatnosti ve výši 194 698,38 Kč. Ani výše údajného dluhu žalovaného tak nekoresponduje s provedenými listinnými důkazy, které předložila sama žalobkyně. Tímto se však soud prvního stupně nezabýval, čímž své rozhodnutí zatížil závažnou vadou.5. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného. Zcela odkázala na vyjádření k podaným námitkám, ve kterém zdůraznila povinnost žalovaného prokázat svá námitková tvrzení. Uvedla v něm zároveň, že blankosměnka byla vyplněna v souladu s dohodou o vyplňovacím právu směnečném, kdy žalobkyně ji doplnila na základě bodu 8. odst. 1 Smlouvy o úvěru. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení s plněním dle uvedené smlouvy a své závazky z ní ani přes předchozí výzvy a upomínky neuhradil, rozhodla se žalobkyně využít své oprávnění blankosměnku vyplnit. Dlužná částka však nebyla uhrazena.6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a násl. o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení přitom bylo přezkoumání věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně vydaného v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.). Základ přezkumné činnosti odvolacího soudu tak spočíval v hodnocení správnosti postupu soudu prvního stupně při projednání námitek žalovaného a správnosti závěrů soudem prvního stupně na základě toho přijatých.7. Předně je třeba uvést, že soud prvního stupně v záhlaví napadeného rozsudku označil jako stranu žalovanou rovněž , Anonymizováno, , třebaže řízení u něj vedené pod sp. zn. 37 Cm 162/2021 se jí nadále netýká, neboť nárok vůči ní jako vůči původně žalované 2. byl