2 Cmo 52/2025-132 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením zamítl soud prvního stupně návrh žalobce na vydání rozhodnutí podle § 12 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Žalobce se návrhem domáhá zrušení výroku IV. usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. 11. 2021, č. j. 76 Cm 21/2021-66, kterým mu byl doměřen soudní poplatek ze žaloby ve výši , adresa, Kč.2. Žalobce uvedl, že v tomto řízení uhradil soudní poplatek , částka, dne 17. 3. 2021. Řízení bylo pravomocně skončeno dne 29. 3. 2022, a to usnesením soudu prvního stupně ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2022, č. j. 2 Cmo 15/2022-89, v jehož rámci byl žalobci soudní poplatek doměřen. , adresa, 000 Kč uloženou uvedenými rozhodnutími žalobce zaplatil dne 4. 4. 2022.3. V řízení vedeném u Obvodního soudu v , adresa, se žalobce domáhá náhrady škody proti právnímu zástupci, který jej zastupoval v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 76 Cm/2021. Součástí nároku uplatněného v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 je také doměřený a zaplacený soudní poplatek. Obvodní soud pro Prahu 1 této žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 15. 10. 2024, č. j. 30 C 191/2022-282. Proti tomuto rozsudku bylo podáno odvolání, které projednává Městský soud v Praze pod sp. zn. 16 Co 3/2025. Při projednávání tohoto odvolání na jednání konaném dne 4. 3. 2025 vyslovil Městský soud v Praze názor s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 1026/17, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 76 Cm 21/2021 nebyla splněna žádná z podmínek uvedených v § 9 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích a ze žádného z ustanovení zákona o soudních poplatcích neplyne oprávnění soudu doměřovat soudní poplatek.4. Soud prvního stupně poukázal na rozdíly mezi okolnostmi věci, ve které rozhodoval Ústavní soud nálezem, na který žalobce poukazuje, a okolnostmi této věci. Uvedl, že zákonná poplatková povinnost, která žalobci vznikla, stále trvala, a že nezanikla ani tím, že soud prvního stupně původně nesprávně vyzval žalobce k zaplacení částky nižší. Zdůraznil, že Ústavní soud nevyloučil možnost doměření soudního poplatku. Výslovně z této možnosti vycházejí usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1014/24 nebo ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 1683/18. V tomto řízení byl žalobce zastoupen právním zástupcem, řízení skončilo zpětvzetím žaloby. Žalobce si byl vědom, že žaloba u Krajského soudu v Praze není na místě, když námitkou neplatnosti směnky se bránil v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 14/2021 o zaplacení stejné směnky. Proti doměření soudního poplatku nic nenamítal ani Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v usnesení shora uvedeném.5. Proti tomuto usnesení se včas odvolal žalobce a navrhuje, aby bylo změněno tak, že jeho návrhu bude vyhověno a výrok o doměření soudního poplatku zrušen. V odůvodnění odvolání po shrnutí dosavadního průběhu tohoto řízení a řízení vedeného u Obvodního spodu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 191/2022, shodně s návrhem, o kterém soud prvního stupně rozhodl napadeným usnesením, prezentuje názor Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího neformálně prezentované při projednání odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, jak je uvedeno již výše. Dovozuje, že ustanovení § 12 zákona o soudních poplatcích umožňuje zrušení sporného výroku o doměření soudního poplatku, a to i za situace, kdy o této otázce rozhodoval i odvolací soud. Krajský soud v Praze se v napadeném usnesení s tímto názorem neztotožnil a otázka tak zůstává otevřená a je nutno ji vyjasnit.6. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení dle § 212 a násl. o. s. ř., aniž ve věci nařizoval jednání [§ 214 odst. 2, písm. c) o. s. ř.] a dospěl k následujícím závěrům.7. Rozhodné okolnosti, jak je prezentuje žalobce ve svých podáních a jak jsou uvedeny i v odůvodnění napadeného usnesení soudem prvního stupně, jsou nepochybné a soud prvního stupně je vzal v úvahu a vyrovnal se s nimi. To platí rovněž o názoru prezentovaném Městským soudem v Praze, i když ten není součástí žádného rozhodnutí tohoto soudu. Toto stanovisko by samo o sobě významné nebylo. Je však podstatné, že žalobce se s ním ztotožnil a svůj návrh na zrušení rozhodnutí o doměření soudního poplatku opírá o totožnou argumentaci. Proto bylo nutné a správné se s tímto stanoviskem Městského soudu v Praze vyrovnat.8. Není pochybností o tom, že podle § 12 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., dále jen ZSOP, lze korigovat rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek, i když takové rozhodnutí již nabylo právní moci. Nebrání tomu ani okolnost, že takové rozhodnutí bylo případně přezkoumáváno v odvolacím nebo v dovolacím řízení. Změna provedená podle tohoto ustanovení může jít jak ku prospěchu, tak i k tíži poplatníka soudního poplatku.9. V tomto případě je důležitý i časový limit pro změnu provedenou podle § 12 odst. 1 ZSOP, jak tento limit vyplývá z § 12 odst. 2 ZSOP. Bez ohledu na to, zda se podaří v tomto odvolacím řízení rozhodnout v rámci tohoto časového limitu anebo nikoliv, odvolací soud se k předmětnému problému vyjádří.10. Je nepochybné, že v této věci se neuplatnilo ustanovení § 9 odst. 4 ZSOP a soud prvního stupně na něm svoje rozhodnutí ani nestaví. Nelze ovšem nevidět, že v případě tohoto ustanovení jde o speciální situaci. Toto ustanovení předpokládá, že soud vydal výzvu podle § 9 odst. 1 téhož zákona k zaplacení soudního poplatku, který již měl být zaplacen, v dodatečné lhůtě a že proto by musel soud řízení zastavit pro tuto poplatkovou překážku. Znění ustanovení § 9 odst. 4 ZSOP dává soudu pokyn v případech zde uvedených řízení nezastavovat. Není nevýznamné, že bez nesplněné výzvy vydané podle § 9 odst. 1 ZSOP nepřichází v úvahu zastavení řízení pro poplatkovou překážku. Ustanovení § 9 odst. 6 ZSOP pak řeší problém, který tímto postupem vznikl, a sice co bude s neuhrazeným soudním poplatkem, a uvádí, že se povinnost jej uhradit stanoví soudem v rozhodnutí, kterým se řízení končí. Z ničeho neplyne, že v jiných případech je doměření soudního poplatku vyloučené.11. Soud prvního stupně zcela případně poukázal na to, že jednou vzniklá povinnost uhradit soudní poplatek nemůže bez zákonné opory zaniknout jen proto, že soud činil určité procesní úkony, aniž byl soudní poplatek vybrán. Zákon o soudních poplatcích zná výslovný zánik poplatkové povinnosti jen v případě, že řízení je zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku podle 9 odst. 1 ZSOP, jak plyne z § 9 odst. 7 ZSOP. O přímém zániku poplatkové povinnosti kupodivu nehovoří ani již zmíněné ustanovení § 12 odst. 2 ZSOP, když v poslední větě uvádí, že zaniká právo uložit zaplacení poplatku. Je ovšem skutečností, že praktické důsledky jsou shodné jako v případě, kdy poplatková povinnost ze zákona zaniká.12. Již pro tyto okolnosti nelze vyloučit možnost, že soud v případě, že soudní poplatek nebyl dosud vybrán vůbec anebo v nedostatečné výši, vyměří anebo doměří soudní poplatek v souvislosti s rozhodnutím, kterým se řízení před ním končí.13. Soud prvního stupně přesně ocitoval rozhodující část nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 4026/17 obsaženou ve 26. odstavci odůvodnění. Okolnosti věci, kterou se zabýval Ústavní soud, jsou v mnohém podobné poměrům této věci. Poplatník soudního poplatku byl nejprve obecnými soudy vyzván k zaplacení soudního poplatku v dodatečné lhůtě v nižší než zákonné výši, a neuhrazená část poplatku byla stěžovateli vyměřena až při skončení věci před příslušným soudem. Určitý rozdíl je v tom, že v uvedeném řízení bylo řízení u obecných soudů skončeno schválením smíru, kdežto zde zastavením řízení po zpětvzetí návrhu. Právě k úvaze účastníka řízení, zda přistoupit na smírnou dohodu, na jakou se vztahují závěry Ústavního soudu o nepředvídatelnosti postupu soudu účastníkem řízení, stěžovatelem a o dodatečné změně „pravidel hry“. Zde ovšem nejde oproti projednávané věci o rozdíl zcela zásadní. Takovým je zejména okolnost, že ve věci řešení Ústavním soudem nebyl stěžovatel až do dovolacího řízení právně zastoupen, kdežto v této věci je zastoupen od počátku řízení.14. Okolnost, že stěžovatel byl právně zastoupen, považoval Ústavní soud za podstatnou v usnesení ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 1683/18. Zde stěžovatel – žalobce předpokládal při podání žaloby, že jde o řízení osvobozené od soudních poplatků. Již soud prvního stupně ovšem žalující stranu, již tehdy právně zastoupenou, upozornil, že věc nemůže být právně posouzena v žalobě uvažovaným způsobem. Z toho vyplývalo, že řízení podléhá zpoplatnění. Soud ovšem k zaplacení soudního poplatku v dodatečné lhůtě nevyzval a soudní poplatek doměřil až po skončení věci se značným odstupem. Ústavní soud dovozuje, že sice nejde o postup zcela konformní, ale stěžovateli nemohlo vzniknout legitimní očekávání, že soudní poplatek nebude muset zaplatit právě s ohledem na právní zastoupení (odstavce 8 až 10 odůvodnění usnesení) stěžovatele.15. K tomu usnesení se Ústavní soud přihlásil také v usnesení ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1014/24 v