2 Cmo 70/2025-95 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem, vydaným ve formě rozsudku pro uznání, soud prvního stupně uložil žalovaným zaplatit žalobci částku , částka, s úrokem z prodlení ve výši 15 % od 3. 1. 2023 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost plnění druhého ze žalovaných (výrok I.) a dále přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení a z toho důvodu zavázal společně a nerozdílně žalované k zaplacení částky , částka, . Náhrada nákladů řízení se sestává ze soudního poplatku ze žaloby ve výši , částka, a z náhrady nákladů právního zastoupení. Ty jsou představovány čtyřmi hlavními úkony právní služby po , částka, (za převzetí věci, podání žaloby, předžalobní upomínku a za účast na jednání dne 30. 1. 2025), čtyřmi paušálními náhradami výdajů po , částka, a náhradou daně z přidané hodnoty ve výši , částka, .2. Pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení se včas odvolal žalobce a navrhl jeho změnu tak, že žalovaní budou zavázáni mu zaplatit na náhradu nákladů řízení částku , částka, , anebo zrušení výroku o náhradě nákladů řízení a vrácení věci v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že nevzal v úvahu zaslání dvou předžalobních upomínek žalobce, a to každému ze žalovaných. Žalobce tak provedl pět úkonů právní služby, a nikoliv jen čtyři, jak přiznal soud prvního stupně. Dále namítl, že žalobu vedenou soudem prvního stupně pod sp. zn. 53 Cm 35/2023 podalo původně společně 64 žalobců. Tento postup neodporoval právu a soud prvního stupně postupoval nesprávně, když nároky jednotlivých žalovaných vyloučil usnesením ze 27. 7. 2024, č. j. 53 Cm 35/2023-83 k samostatnému projednání a rozhodnutí. Uplatněné nároky jsou identické co do obsahu i dlužníků a vždy se mění jen osoba věřitele a dlužná částka. Soud prvního stupně nerespektoval, že byly uplatněny nároky proti dvěma žalovaným a že celkové výši uplatněných pohledávek ve výši , částka, odpovídá podle § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. tarifní hodnota ve dvojnásobné výši, to znamená ve výši , částka, , a to za úkony právní služby do vyloučení jednotlivých nároků k samostatnému projednání a rozhodnutí. Potom sazba za jeden úkon právní služby činí , částka, . Po snížení o 20 % a násobená 56 žalobci (osm žalobců z původních 64 upustilo po vyloučení jejich nároků k samostatnému projednání a rozhodnutí od pokračování v řízení) činí sazba za jeden úkon právní služby částku , částka, . Za čtyři úkony jde o částku , částka, . Vzhledem k poměru nároku žalobce k celkové žalobou uplatněné částce pak připadá na žalobce nárok na náhradu nákladů řízení vůči žalovaným ve výši , částka, . Po rozhodnutí o vyloučení jednotlivých nároků k samostatnému projednání a rozhodnutí byl učiněn již jen jeden úkon právní služby, účast na jednání, s tarifní hodnotou , částka, (2x , částka, ) a tomu odpovídá odměna za jeden úkon právní služby ve výši , částka, . K tomu náleží paušální náhrada výdajů v částce , částka, , podle § 13 odst. 4 stejné vyhlášky ve znění platném od 1. 1. 2025.3. Žalovaný 2. navrhl ve vyjádření k odvolání potvrzení napadeného výroku rozsudku o náhradě nákladů řízení. Především souhlasí s tím, že soud prvního stupně vyloučil jednotlivé nároky k samostatnému projednání a rozhodnutí. Nároky jednotlivých žalobců spolu totiž nijak nesouvisely a o žádná společná práva anebo povinnosti se nejednalo. Nejednalo se tedy o procesní společenství a žalobci nemuseli v řízení vystupovat společně. Kromě toho by nebylo možné vyhovět původnímu návrhu, aby žalovaní zaplatili souhrn jednotlivých nároků právnímu zástupci žalobců, který by pak tuto celkovou částku rozděloval mezi jednotlivé žalobce. Ani v tom případě, že by k vyloučení jednotlivých nároků k samostatnému projednání a rozhodnutí nedošlo, nebylo by možné počítat náklady právního zastoupení, jak to dovozuje žalobce, ale musela by se respektovat výše každého jednotlivého nároku a u každého žalobce rozhodnout o náhradě nákladů řízení samostatně podle výše uplatněného nároku. Za nesprávný považuje postup žalobce při stanovení tarifní hodnoty a z toho odvozené úvahy. Požadavek žalobce je navíc nemravný, zejména proto, že náhrada nákladů řízení by převýšila výši uplatněných nároků. Potvrdil, že se jednalo o dvě jednoduché předžalobní výzvy, za které náleží náhrada podle § 11 odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb.4. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení dle § 212 a násl. o. s. ř., aniž ve věci nařizoval jednání [§ 214 odst. 2, písm. c) o. s. ř.] a dospěl k následujícím závěrům.5. Z obsahu spisu se podává, že žalobní návrh byl koncipován tak, že žalobci navrhovali, aby žalovaní byli zavázáni zaplatit jim celkem devět různých částek jako společné plnění všem žalobcům bez označení, kterému žalobci mají kolik zaplatit. Takto agregované částky navrhovali zaplatit na účet jejich právního zástupce pravděpodobně s tím, to již návrh ovšem neobsahoval, že tento právní zástupce tyto souhrnné částky sám rozdělí mezi jednotlivé žalobce.6. Usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. 7. 2023, č. j. 53 Cm 35/2023-83, kterým byly nároky jednotlivých žalobců vyloučeny k samostatnému projednání a rozhodnutí, je pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, které nemůže být ani nepřímo přezkoumáváno a je nutné z něj vycházet. Bylo v pravomoci soudu prvního stupně takové rozhodnutí vydat.7. Lze poznamenat, že nároky jednotlivých žalobců jsou zcela samostatné a na sobě nezávislé. V žádném případě nejde o uplatnění práv společných. Každý nárok má odlišný skutkový základ, když každý vychází z jiného cenného papíru, z jiného dluhopisu anebo dluhopisů. Okolnost, že jde pravděpodobně o dluhopisy z jedné emise a že pravděpodobně byly vydány na základě stejných emisních podmínek (zjištěno to není, když žádné dokazování v této věci neproběhlo), na tom nic nemění. Tedy vyloučením jednotlivých nároků k samostatnému projednání a rozhodnutí se postavení jednotlivých žalobců nijak nezměnilo, zejména nikoliv k horšímu. Předmětné usnesení soudu prvního stupně zároveň vyřešilo problém neprojednatelnosti žaloby, tak jak byla původně podána, když jeho prostřednictvím byly nároky jednotlivých žalobců individualizovány.8. Zcela zásadně je nutné odmítnout představu, že v tomto případě je namístě použít ust. § 12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a za tarifní hodnotu považovat dvojnásobek uplatněných částek. Nejedná se totiž o uplatnění dvou pohledávek vedle sebe, nýbrž o uplatnění pohledávky jen jediné a pouze ve vztahu k jednotlivým žalovaným na základě jiného právního důvodu. Stále však je uplatněno právo jen na jedno plnění. Vztah dlužníka a ručitele, který za jeho závazek převzal ručení, samozřejmě nemá povahu dlužnické solidarity. To plyne zejména z principu subsidiarity ručení k hlavnímu závazku. Zatímco hlavní dlužník je zavázán již od převzetí závazku, i když po nějakou dobu může se jednat o závazek ještě nesplatný, povinnost ručitele nastupuje až tehdy, kdy hlavní dlužník svůj závazek řádně a včas nesplní. Do té doby ručitel žádnou, a to ani nesplatnou, povinnost nemá. Přesto jde i poté, kdy již povinnost ručitele plnit vznikne, stále o jednu společnou povinnost. Zde je nutno vzít v úvahu princip akcesoričnosti ručení. Z té plyne, že když na ručením zajištěný závazek poskytne dlužník jakékoliv plnění, nesnižuje se jen jeho povinnost plnit, ale zároveň se tím snižuje i povinnost ručitele k plnění, i když ten neuhradil ničeho. To platí obdobně i obráceně při plnění, které poskytl ručitel. Vztah hlavního dlužníka a jeho ručitele potom, co již povinnost ručitele vznikla, je podobný dlužnické solidaritě, tedy jde o jakousi dlužnickou quasisolidaritu. Tento rys vztahu mezi žalovanými ostatně soud prvního stupně velmi správně vyjádřil ve výroku napadeného rozsudku, který se týká věci samé.9. S ohledem na výše popsanou problematičnost žaloby, jak byla v této věci podána, a která byla eliminována vedlejším účinkem usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. 7. 2023, č.j. 53 Cm 35/2023-83, nepřichází v úvahu ani použití § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., dále jen AT, jak platil do 31. 12. 2024.10. Soud prvního stupně měl vzít v úvahu, že podle čl. II. vyhl. č. 258/2024 Sb. je nutné na úkony právní služby učiněné po účinnosti této vyhlášky (to znamená od 1. 1. 2025) použít touto vyhláškou novelizované znění AT. Proto za úkon právní služby spočívající v účasti na jednání před soudem prvního stupně konané dne 30. 1. 2025 náleží žalobci paušální náhrada výdajů ve výši , částka, .11. Odvolací soud zjistil, že žalovanému 1. a žalovanému 2. byla zaslána předžalobní výzva k zaplacení ze dne 21. 11. 2022 (žalovanému 1.) a z 24. 11. 2022 (žalovanému 2). Předžalobní výzva je podepsána právním zástupcem žalobce. Z jejich obsahu je zřejmé, že se jedná o výzvu k plnění pohledávek ve výši , částka, + úrokový výnos + úrok z prodlení z titulu nesplacených dluhopisů emitovaných společností a nesplacených úrokových výnosů z těchto dluhopisů označených jako Snaha 7/2022, která postrádá, byť stručný, právní rozbor. Bylo by tak možné uvažovat pouze o je