9 Cmo 49/2025-296 — Vrchní soud v Praze

1. Shora uvedeným usnesením Krajský soud v Praze (soud I. stupně) usnesením ze dne 23. leden 2025, č. j. 59 Cm 114/2015-202 částečně zastavil řízení podle § 96 odst. 1 a 2 zák. č. 99/1963 Sb. (dále jen o. s. ř.) s odůvodněním, podle něhož podáním ze dne 14. 9. 2023 vzala žalobkyně částečně zpět žalobu ohledně částky 432 478 Kč z důvodu jejího uspokojení v rámci insolvenčního řízení a na zbývající část jistiny ve výši 99 838,53 Kč byla zahájena exekuce. Podle soudu I. stupně žalovaní při jednání soudu I. stupně dne 21. 1. 2025 vyjádřili s částečným zpětvzetím žaloby svůj nesouhlas a trvali na projednání žaloby v celém rozsahu podané žaloby. Podle soudu I. stupně se žalovaní nemohou domáhat vyslovení neúčinnosti částečného zpětvzetí učiněného žalobkyní, jelikož bylo na žalovanou pohledávku plněno.2. Proti výše uvedenému usnesení soudu I. stupně podali žalovaní včasné odvolání (odvolatelé), v němž soudu I. stupně vytkli, že se nezabýval všemi důvody, pro něž nesouhlasili s částečném zpětvzetím žaloby. Žalovaní poukázali na skutečnost, že uplatněný nárok neuznávají od samého počátku, neboť jim nebylo nikdy doručeno řádné vyúčtování, které by mohlo založit splatnost jakéhokoliv tvrzeného dluhu vůči žalobkyni. Tento předběžný názor podle odvolatelů měl účastníkům řízení sdělit i soud I. stupně při jednání konaném dne 21. 1. 2025. Dále mají žalovaní za to, že žalobkyni vyplacená částka 337 747,47 Kč v rámci insolvenčního řízení představuje její bezdůvodné obohacení. Dále uvedli, že probíhající exekuce vůči nim pro vymožení pohledávky žalobkyně nemá právního základu a je tak dán zákonný důvod pro její zastavení. Rovněž vyjádřili názor, podle něhož rozvrhové usnesení není exekučním titulem, který by zakládal překážku věci rozsouzené a není tak ani překážkou pro projednání sporu v celém rozsahu. Odvolatelé dále namítali, že protokol z jednání ze dne 21. 1. 2025 neodpovídá zvukovému záznamu z jednání, jelikož neobsahuje všechny žalovanými uváděné důvody, pro něž žalovaní nesouhlasí s částečným zastavením řízení ve smyslu § 96 odst. 3 o. s. ř. Soud I. stupně dle žalovaných věc nesprávně právně posoudil a nesprávně uzavřel, že důvod zaznamenaný v protokolu z jednání ze dne 21. 1. 2025 není vážným důvodem ve smyslu § 96 odst. 3 o. s. ř. Odvolatelé dále zdůraznili, že z jejich strany nedošlo k dobrovolnému splnění žalobkyní uplatněného nároku. Domnívají se, že postup soudu I. stupně je v rozporu se závěry Ústavního soudu uvedenými v nálezu ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 3065/11. Navrhli, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že zpětvzetí návrhu není účinné a přiznal jim právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.3. Žalobkyně se k podanému odvolání vyjádřila podáním ze dne 12. 2. 2025, podle něhož jistina pohledávky byla předmětem insolvenčního řízení a jednalo se o řádně uplatněnou pohledávku. Dále poukázala na zprávu o přezkumu, když z průběhu přezkumu přihlášených pohledávek vyplývá, že žalovaní pohledávku žalobkyně v insolvenčním řízení nepopřeli, ačkoliv byli řádně poučeni, přičemž jiné pohledávky popřeli. Naopak ve vztahu k pohledávce žalobkyně měli uvést, že tuto pohledávku zcela uznávají. Pokud by byla pohledávka znovu přezkoumána v nalézacím řízení, když žalovanými byla již v insolvenčním řízení uznána, popíralo by to integrální účel insolvenčního řízení. Žalobkyně nesouhlasí ani s tím, že by byla naplněna modalita bezdůvodného obohacení ze strany žalobkyně. Za nepřípadný považuje i odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 3065/11, jelikož se jedná o zcela jinou procesní situaci. Nesouhlasí ani s tím, že by pohledávka nebyla žalovanými dobrovolně uhrazena, jelikož v době, kdy bylo žalobkyni placeno, disponovala veškerými právy k majetkové podstatě žalovaných insolvenční správkyně. Žalobkyně navrhla napadené usnesení potvrdil jako věcně správné.4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání žalovaných bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.5. Podle § 96 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela (odst. 1). Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až poté, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí (odst. 2). Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení (odst. 3). Ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání (odst. 4). Byl-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až poté, co rozhodnutí o věci již nabylo právní moci, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné (odst. 5). Byl-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až poté, co rozhodnutí odvolacího soudu, případně též soudu prvního stupně, o věci bylo dovolacím soudem zrušeno, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné, jestliže důvodem pro zpětvzetí návrhu byla skutečnost, která nastala v době, kdy trvaly účinky zrušeného rozhodnutí (odst. 6).6. Podle právního názoru odvolacího soudu, při posuzování vážnosti důvodů vedoucích žalovanou stranu k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, by se měl soud primárně zabývat rozhodujícími okolnostmi konkrétního případu a povahou uplatňovaného nároku. Je proto třeba vždy zvážit, zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na právním či jiném (např. morálním, procesně ekonomickém apod.) zájmu žalované strany, odůvodňujícím požadavek, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce pokračovat ve sporu.7. Odvolací soud zastává právní názor, podle něhož ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř., do jisté míry omezující oprávnění žalobce při dispozici se žalobou během již zahájeného soudního řízení, upravující institut právně relevantního nesouhlasu žalovaného (resp. jiných účastníků řízení) se zpětvzetím žaloby, patří k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.8. Podle názoru odvolacího soudu pro posouzení vážnosti důvodů vedoucích žalovaného k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet a tyto vážné důvody jsou dány především tehdy, jestliže řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu (§ 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních) nebo mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany soukromoprávního vztahu ve sporu, u něhož z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky(například řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví) anebo má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální, procesně ekonomický) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce.9. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř., je podle odvolacího soudu třeba učinit po zvážení rozhodných okolností věci, přičemž za vážný důvod nesouhlasu se zpětvzetím žaloby nelze považovat otázku překážky věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která by nastala předpokládaným meritorním rozhodnutím soudu. Uvedený právní názor má oporu v rozhodovací praxi, jak je zřejmé např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3051/2022.10. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně odůvodnila své částečné zpětvzetí žaloby částečným uspokojením pohledávky v insolvenčním řízení a možností pohledávku ve zbytku vymáhat exekučně.11. Odvolací soud zastává právní názor, podle něhož v případě uspokojení žalobcovy pohledávky (její části) v rámci insolvenčního řízení, odpadá naléhavý právní zájem na vedení řízení v rozsahu uspokojené pohledávky a zpětvzetí žaloby je v takovém případě důvodné.12. Odvolací soud rovněž shledává logickou argumentaci žalobkyně, podle níž žalovaní měli svoji obranu realizovat již v rámci insolvenčního řízení, a to například popřením pohledávky při jejím přezkumu, k čemu však nedošlo.13. Podle právního názoru odvolacího soudu žalovaní s ohledem na uvedené nemají důvod nesouhlasit se zpětvzetím v rozsahu, v jakém již byla pohledávka uspokojena, když tento názor odvolacího soudu má oporu též v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyjádřené např. v jeho usnesení ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3037/16.14. Ve vztahu k exekučnímu řízení, jež je vedeno na základě výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek, nezastává odvolací soud názor odvolatelů, podle něhož by vedení exekučního řízení mohlo odůvodňovat jejich nesouhlas s částečným zpětvzetím žaloby. Žalovaným v rámci exekučního řízení nic nebrání v tom, aby v řízení využili procesní nástroje, včetně opravných prostředků, jimiž disponují, jako je například návrh na zastavení exeku