15 CO 157/2022-217 — Neznámý soud 69

1. Shora citovaným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že na nemovitých věcech zapsaných na [list vlastnictví] pro k. ú. 619 418 [část obce] nevázne zástavní právo smluvní vyplývající ze zástavní smlouvy [číslo] ve výši 2 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobcům uložil povinnost, aby nahradili žalované k rukám jejího právního zástupce společně a nerozdílně náklady řízení v částce 27 104 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a České republice – Okresnímu soudu v Táboře společně a nerozdílně jí vynaložené náklady řízení ve výši 289 Kč rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). 2. Ve věci samé vyšel soud I. stupně z toho, že žalobci uzavřeli dne [datum] smlouvu o budoucí kupní smlouvě s manželi [příjmení] (dále též budoucími kupujícími), jejímž předmětem byl závazek žalobců coby budoucích prodávajících uzavřít do dohodnuté doby kupní smlouvu, jejímž předmětem bude prodej předmětných nemovitých věcí žalobců za kupní cenu ve výši 2 800 000 Kč. Dle dodatku [číslo] ze dne [datum] smluvní strany potvrdily, že prodávajícím byla dne [datum] složena v hotovosti částka 600 000 Kč coby záloha kupní ceny. Dodatkem [číslo] ze dne [datum] bylo upřesněno číslo účtu, na který má být zaslán doplatek kupní ceny ve výši 2 200 000 Kč (č. účtu 192 610 [číslo]). 3. Na základě úvěrové smlouvy ze dne [datum] [číslo] měla být [právnická osoba] (dále též peněžním ústavem) poskytnuta budoucím kupujícím částka hypotečního úvěru do celkové výše limitu úvěru 2 500 000 Kč za účelem koupě nemovitých věcí. Téhož dne [datum] žalobci coby zástavci uzavřeli s [právnická osoba] smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem [číslo] k zajištění závazku budoucích kupujících ve výši 2 500 000 Kč s příslušenstvím plynoucího z uvedené úvěrové smlouvy. Zástavní smlouva byla vložena do katastru na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor, ze dne [datum] sp. zn. V [číslo] s právními účinky vkladu ke dni [datum] Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] [právnická osoba] postoupila pohledávku za budoucími kupujícími na [právnická osoba] – [právnická osoba] se sídlem v [obec a číslo] a tato společnost pak postoupila pohledávku dne [datum] žalované společnosti. 4. Budoucí kupující manželé [příjmení] byli rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 9. 2014 č. j. 1 T 49/2014-478 uznáni vinnými, že dne [datum] v [obec] na pobočce peněžního ústavu se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch při vědomí své nepříznivé finanční situace, rozsahu splatných dluhů a nedostatečných výdělkových poměrů, tedy při vědomí toho, že úvěr neuhradí řádně a ve sjednané lhůtě, zamlčeli současné závazky, rozsah a výši aktuálních splatných dluhů a budoucí kupující také věřiteli předložila falešné potvrzení o výši pracovního příjmu, aby dne [datum] uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] na jejím základě obdrželi finanční prostředky ve výši 2 500 000 Kč, tedy spáchali trestný čin úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1, 4 písm. b) trestního zákona. 5. Žalobci z tohoto jednání budoucích kupujících dovozují neplatnost úvěrové smlouvy pro rozpor se zákonem a zároveň i neplatnost zástavní smlouvy z téhož důvodu, a tedy neexistenci zástavního práva žalované na nemovitostech žalobců, s čímž žalovaná nesouhlasila, neboť se dovolávala svého poctivého jednání a úmyslu a rovněž dobré víry v platně učiněný právní úkon. 6. Poté, co soud I. stupně ve věci provedl dokazování, dospěl k závěru, že žalobci mají dle ust. § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení neexistence zástavního práva, neboť vydaným rozhodnutím má být dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Následně posuzoval úvěrovou smlouvu a smlouvu o zřízení zástavního práva dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále též obč. zák.), tj. v době, kdy byly právní úkony učiněny. Odkázal pak na sjednocení výkladové praxe Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. 21 Cdo 826/2005 (R 36/2008), podle kterého jednání jedné ze smluvních stran spočívající v uzavření smlouvy a kvalifikované jako jednání naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 251 odst. 1 a 4 trestního zákona nečiní smlouvu absolutně neplatnou podle § 37 odst. 1 obč. zák. ani podle § 39 obč zák., nýbrž je důvodem neplatnosti smlouvy dle ust. § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.). Zde v řízení nebylo prokázáno, že by jednání banky bylo podvodné nebo v závislosti na vědomosti o podvodu a v rozporu s dobrými mravy, nebo že by banka disponovala jakoukoli informací o podvodném jednání budoucích kupujících. Rovněž nebylo prokázáno, že by žalovaná nejednala poctivě v dobré víře a bylo zde i legitimní očekávání o vzniku zástavního práva, neboť ani žalovaná nedisponovala žádnými informacemi o možné neplatnosti úvěrové smlouvy, smlouvy o postoupení pohledávky z banky na předchozí [právnická osoba] – N Reality, tak ani smlouvy zástavní. Je-li tedy úvěrová smlouva uzavřena mezi peněžním ústavem a budoucími kupujícími platná a její neplatnosti pro podvodné jednání se mohl dovolat pouze druhý účastník smlouvy, tedy peněžní ústav či jeho právní nástupce, pokud by mu ještě svědčila lhůta k námitce relativní neplatnosti, je platná i zástavní smlouva, která byla uzavřena za účelem zajištění závazku vzniklého dlužníkům z této úvěrové smlouvy. Navíc žalobce [jméno] [příjmení] o odsouzení budoucích kupujících věděl z trestního řízení, neboť zde vystupoval jako osoba poškozená a byl mu doručen i rozsudek, tedy minimálně od [datum] mohl např. odstoupit od zástavní smlouvy či učinit jiný úkon ve věci. Nic takového však nebylo tvrzeno ani prokázáno. Proto soud I. stupně žalobu žalobců zamítl. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve vztahu mezi účastníky a Českou republikou dle § 148 odst. 1 o. s. ř. 7. Proti tomuto rozsudku podali žalobci odvolání. Namítli v něm, že považují za zcela nesprávné a nespravedlivé, aby se neplatnosti zástavního práva, které zatěžuje jejich nemovité věci, mohli dovolávat pouze účastníci úvěrové smlouvy za situace, kdy ani jeden z nich nebyl oproti žalobcům nikterak poškozen. Budoucí kupující na základě úvěrové smlouvy obdrželi podvodem částku ve výši tvrzené kupní ceny a peněžní ústav získal zástavu na nemovitých věcech žalobců. Ten mohl zcela v klidu postoupit za úplatu zajištěnou pohledávku. V důsledku jednání budoucích kupujících trpí nemovitost žalobců zásadní právní vadou, aniž ti mají možnost dovolat se neplatnosti takového právního jednání, které je poškozuje. Navíc žalobci se žalobou nedomáhali neplatnosti úvěrové ani zástavní smlouvy, ale určení, že na jejich nemovitých věcech nevázne zástavní právo smluvní vyplývající ze zástavní smlouvy [číslo] ve výši 2 500 000 Kč s příslušenstvím. Od doby uzavření smlouvy o budoucí smlouvě kupní žalobci žili v dobré víře, že nemovité věci budoucím kupujícím prodají a obdrží za ně kupní cenu. Proto nechali své nemovité věci zatížit právní vadou, a to zástavním právem. Budoucí kupující však byli v důsledku podvodu při sjednání úvěru uznáni vinnými ze spáchané trestné činnosti a účelu úvěrové smlouvy nikdy naplněno nebylo. Kupní smlouva ohledně nemovitostí nikdy nebyla uzavřena. Proto lze jednání budoucích kupujících ve vztahu k peněžnímu ústavu, ze kterého vylákali peněžní prostředky, označit za neplatné ze zákona dle ust. § 39 obč. zák. minimálně pro rozpor s morálkou a s dobrými mravy. Budoucí kupující se ke škodě cizího majetku obohatili v důsledku toho, že peněžní ústav uvedli v omyl, příp. mu zamlčeli podstatné skutečnosti. V důsledku toho však žalobci ani peněžní ústav nemohli mít informace a také z jejich strany nemohlo dojít k informovanému, svobodnému a vážnému projevu vůle. Takto by měly být hodnoceny nejen všechny související právní úkony budoucích kupujících ve vztahu k peněžnímu ústavu, ale také vůči žalobcům, kteří jako jediní ze všech tří účastníků utrpěli a stále trpí nějakou škodou. Ve vztahu k výkladové praxi Nejvyššího soudu, na kterou odkazuje soud I. stupně, si žalobci dovolují upozornit na to, že při uzavírání zástavní smlouvy k nemovitostem byli jejími účastníky a jako takoví mají právo dovolat se neplatnosti zástavního práva, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010 sp. zn. 31 Cdo 3620/2010. V dané situaci by byl přiléhavější i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. 29 Cdo 1830/2007 ve vztahu k výkladu ust. § 49a věty první obč. zák., kdy se jednající osoba může účinně dovolat podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jen jde-li o tzv. omluvitelný omyl. Omluvitelným omylem je přitom takový omyl, k němuž došlo, přestože jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul. Podle