11 Tcu 169/2019 – Nejvyšší soud

11 Tcu 169/2019-1295 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal dne 23. 1. 2020 v neveřejném zasedání návrh ministryně spravedlnosti podaný podle § 95 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, na přezkoumání usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 1 Nt 202/2014, o nepřípustnosti vydání H. E., nar. XY, státního příslušníka Turecké republiky, k výkonu trestu odnětí svobody do Turecké republiky, a rozhodl takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 1 Nt 202/2014, se zrušuje. Krajskému soudu v Brně se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.Odůvodnění: 1. Úřad hlavního prokurátora v Sanliurfa, Turecká republika, požádal na základě Evropské úmluvy o vydávání z 13. 12. 1957 (č. 549/1992 Sb.) dopisem ze dne 25. 3. 2014, č. j. 2012/5642, doručeným Ministerstvu spravedlnosti dne 21. 5. 2014, o vydání H. E., nar. XY, státního příslušníka Turecké republiky (dále též „vydávaného“), k výkonu trestu odnětí svobody pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže věcí, jejich uzamčení a schování podle § 142/1.b. 1, § 37/1, § 58/1 a § 53/1-a-b-c-d-e trestního zákoníku Turecké republiky č. 5237. 2. Po provedení předběžného šetření (§ 92 odst. 1 a násl. zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních - dále též „z. m. j. s.“) podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně dne 13. 8. 2014, pod č. j. 1 KZM 2002/2014-138 návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání H. E. podle § 95 odst. 1 z. m. j. s., o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 1 Nt 202/2014 tak, že vydání H. E. k výkonu trestu odnětí svobody do Turecké republiky pro trestný čin krádeže věcí, jejich uzamčení a schování podle § 142/1.b. 1, § 37/1, § 58/1 a § 53/1-a-b-c-d-e trestního zákoníku Turecké republiky č. 5237, je přípustné. 3. O podané stížnosti vydávaného, v níž se domáhal zrušení napadeného usnesení a vydání nového rozhodnutí, kterým by bylo vysloveno, že vydání je nepřípustné, rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 2 To 118/2014 tak, že podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení zrušil a krajskému soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Soudu prvního stupně zároveň uložil, aby si vyžádal zprávy o stavu lidských práv v Turecké republice, a to za účelem řádného zjištění, zda H. E. vzhledem ke konkrétním okolnostem skutečně hrozí reálné nebezpečí porušení absolutních práv zaručených mezinárodními smlouvami o lidských právech. 4. Následným usnesením ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 1 Nt 202/2014, Krajský soud v Brně opětovně rozhodl, že je přípustné vydání H. E. do Turecké republiky k výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem 5. trestního soudu první instance v Sanliurfa ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 2006/347, sp. zn. 2006/512, schváleného rozhodnutím Nejvyššího soudu 13. trestní komory ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 2011/14634, za trestný čin krádeže věcí, jejich uzamčení a schování podle § 142/1.b. 1, § 37/1, § 58/1 a § 53/1-a-b-c-d-e trestního zákoníku Turecké republiky č. 5237, v trvání 6 let a 3 měsíců, pro výkon zbývajícího trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, 7 měsíců a 6 dní. Současně rozhodl o přeměně předběžné vazby jmenovaného na vazbu vydávací. 5. Na základě stížnosti vydávaného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 2 To 62/2015, napadené rozhodnutí částečně zrušil, a to ve výroku podle § 101 odst. 1 z. m. j. s., jímž bylo rozhodnuto o přeměně předběžné vazby na vazbu vydávací; když v ostatních částech, tj. ohledně přípustnosti vydání, ponechal výrok napadeného rozhodnutí beze změn. 6. Dne 6. 10. 2015 předložil Krajský soud v Brně v souladu s ustanovením § 95 odst. 5 věty první z. m. j. s. věc Ministerstvu spravedlnosti. Tehdejší ministr spravedlnosti (dále též „navrhovatel“) podal dne 4. 1. 2016 pod č. j. MSP-340/2014-MOT-T/33, podle § 95 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, k Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 1 Nt 202/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 2 To 62/2015, s tím, aby tato rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k opětovnému projednání a rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci o přípustnosti vydání v dané věci vyvolává pochybnosti o své správnosti z hlediska § 91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s. 7. Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 11 Tcu 1/2016 zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 2 To 62/2015, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 1 Nt 202/2014, o přípustnosti vydání H. E. k výkonu trestu odnětí svobody do Turecké republiky a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. 8. Návrhem ministryně spravedlnosti napadeným Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 6. 2019, č. j. 1 Nt 202/2014-1253, rozhodl tak, že „Podle § 91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s. vydání státního příslušníka Turecké republiky jménem H. E., nar. XY do Turecké republiky k výkonu trestu odnětí svobody, v trvání 6 let a 3 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem 5. trestního soudu první instance v Sanliurfa ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 2006/347, sp. zn. 2006/512, schváleného rozhodnutím Nejvyššího soudu 13. trestní komory ze dne 17. 9. 2012, pod číslem šetření 2011/14634, který nabyl právní moci dne 9. 11. 2012, pro spáchání trestných činů označených jako čin krádeže věcí, jejich uzamčení a schování podle § 142/1.b. 1, § 37/1, § 58/1 a § 53/1-a-b-c-d-e trestního zákoníku Turecké republiky č. 5237, je nepřípustné“. 9. Jak vyplývá z předložených extradičních materiálů, za tento trestný čin, který měl H. E. spáchat tím, že společně s dalšími třemi osobami (A. K., S. A. a R. B.) přijeli z města Mersin do Sanliurfa a dne 13. 3. 2006 se vloupali do bytu A. Y. tak, že A. vlezl na ramena K., dostal se tak k oknu, které otevřel pomocí šroubováku, přičemž další dva pachatelé E. a B. čekali v autě. K. se zmocnil 16 ks čtvrtečních zlatých mincí, 5 ks polovičních zlatých mincí a 7 ks úplných zlatých mincí, 1 550 eur a 2 500 tureckých lir v hotovosti a schoval je do speciální části ve stropu auta, mu byl uložen v Turecké republice trest odnětí svobody v délce 6 let a 3 měsíců, z něhož mu zbývá vykonat trest odnětí svobody v trvání 4 roků, 7 měsíců a 6 dní. 10. Dne 3. 10. 2019 předložil Krajský soud v Brně v souladu s ustanovením § 95 odst. 5 věty první z. m. j. s. věc Ministerstvu spravedlnosti. Na základě prostudování spisu a po přezkoumání všech rozhodných skutečností vyslovila ministryně spravedlnosti pochybnosti o formální správnosti usnesení Krajského soudu v Brně, neboť výrok o nepřípustnosti vydání neobsahuje popis skutku, pro který je vydání nepřípustné, v důsledku čehož není dodržena zásada speciality podle § 85 z. m. j. s. 11. Jak ministryně spravedlnosti uvedla, v předmětném usnesení nebylo sice shledáno žádné meritorní pochybení Krajského soudu v Brně, tento však pochybil, jestliže ve výroku uvedeného usnesení o nepřípustnosti vydání, neuvedl popis skutku, pro který je vydání jmenovaného k výkonu trestu odnětí svobody do Turecké republiky nepřípustné. 12. V tomto směru ministryně spravedlnosti poukázala na judikaturu Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu danou problematikou se zabývající, z níž vyplývá povinnost soudu popsat ve výroku usnesení o přípustnosti vydání do ciziny skutek, pro který má být určitá osoba vydána tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem, konkrétně na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 1995, sp. zn. 1 To 41/95, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. Tcnu 8/95, ze dne 27. 6. 1966, sp. zn. Tcnu 1/96 a ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tcu 71/2004. 13. Neuvedení popisu skutku ve výroku usnesení Krajského soudu v Brně o nepřípustnosti vydání, byť se jedná o formální chybu, je podle ministryně spravedlnosti pochybením, které s ohledem na uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu nelze zhojit opravným usnesením pode § 138 tr. ř. a § 131 tr. ř., neboť se nejedná o písařskou chybu či jinou zřejmou nesprávnost. Poukázala, že navíc Krajský soud v Brně v předmětné věci o přípustnosti vydání k výkonu trestu odnětí svobody jmenovaného rozhodoval již třikrát a je tedy žádoucí, aby z rozhodnutí, v pořadí čtvrtého, v totožné věci bylo zcela zřejmé, pro jaký skutek je vydání nepřípustné. 14. Z uvedených důvodů ministryně spravedlnosti v souladu s ustanovením § 95 odst. 5 z. m. j. s. navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 1 Nt 202/2014, o nepřípustnosti vydání H. E., nar. XY, státního příslušníka Turecké republiky, k výkonu trestu odnětí svobody do Turecké republiky zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k opětovnému projednání a rozhodnutí. 15. Na základě podaného návrhu Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí v