11 Tvo 23/2024 – Nejvyšší soud

11 Tvo 23/2024-744 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 11. 2024 o stížnosti vyžádaného B. B. R. B. F. S., t. č. ve výkonu předběžné vazby ve Vazební věznici a Ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2024, č. j. 14 To 33/2024-707, takto: Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost vyžádaného B. B. R. B. F. S. zamítá. Odůvodnění: 1. Městský soud v P. (dále jen „městský soud“) vede pod sp. zn. Nt 408/2023 řízení, v němž je rozhodováno o přípustnosti vydání vyžádaného B. B. R. B. F. S. (dále také jen „vyžádaný“) do Tuniské republiky. Usnesením ze dne 23. 1. 2024, č. j. Nt 408/2023-586, městský soud rozhodl, že podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen z. m. j. s.) a čl. 31 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Tuniskou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních, o uznání a výkonu justičních rozhodnutí a o vydávání, s Dodatkovým protokolem, vyhlášené pod č. 40/1981 Sb., je přípustné vydání vyžádaného do Tuniské republiky k výkonu trestu odnětí svobody na doživotí, uloženého vyžádanému rozsudkem Soudu první instance v Tunisu, ze dne 18. 5. 2021, č. 44249, za skutek popsaný ve výroku jeho usnesení. O přípustnosti vydání bylo rozhodnuto za současného přijetí ujištění a záruk uvedených v žádosti Ministerstva spravedlnosti Tuniské republiky ze dne 16. 5. 2023, č. j. 2 n 1/03/2023, a za současného přijetí záruk uvedených v dopise Ministerstva spravedlnosti Tuniské republiky ze dne 2. 11. 2023, č. 557-34-03-2023, přičemž i znění ujištění a záruk městský soud citoval ve výroku citovaného usnesení. 2. Proti citovanému usnesení městského soudu podal vyžádaný stížnost, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen „vrchní soud“) ze dne 7. 3. 2024, č. j. 14 To 33/2024-626, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná. 3. Nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 1287/24, bylo rozhodnuto, že usnesením vrchního soudu ze dne 7. 3. 2024, č. j. 14 To 33/2024-626, bylo porušeno právo stěžovatele (vyžádaného) na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Citované usnesení vrchního soudu bylo zrušeno. Vrchnímu soudu bylo mimo jiné též uloženo, aby si vyžádal rozhodnutí německých orgánů týkající se bratra vyžádaného, na něž vyžádaný poukázal v ústavní stížnosti a s jeho závěry se věcně vypořádal. Stejnou povinnost uložil Ústavní soud ve vztahu k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, kterou vyžádaný uvedl ve své ústavní stížnosti. 4. Vyžádaný byl usnesením předsedy senátu městského soudu ze dne 21. 4. 2023, č. j. Nt 408/2023-85, vzat do předběžné vazby. Proti tomuto usnesení podal vyžádaný stížnost, která byla usnesením vrchního soudu ze dne 11. 5. 2023, č. j. 14 To 56/2023-103, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná. 5. Podáním ze dne 28. 7. 2024 vyžádaný požádal o propuštění z předběžné vazby. 6. Usnesením ze dne 26. 9. 2024, č. j. 14 To 33/2024-707, rozhodl vrchní soud tak, že se žádost vyžádaného o propuštění z předběžné vazby podle § 94 odst. 2 z. m. j. s. a § 71a tr. řádu zamítá. 7. V odůvodnění tohoto rozhodnutí vrchní soud (mimo jiné) uvedl, že po vrácení spisu zajistil překlad materiálů zaslaných ze Švédského království a v souladu s pokynem Ústavního soudu také obstaral informace o výsledku vydávacího řízení, které probíhalo ve Spolkové republice Německo vůči bratru vyžádaného. Obsah sdělení švédských a německých orgánů přitom vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení blíže rozebral. Dále vrchní soud konstatoval, že řízení o přípustnosti vydání vyžádaného i nadále probíhá. Podle názoru vrchního soudu bude nezbytné především zjistit aktuální stav řízení o udělení azylu ve Švédském království a dále též získat stanovisko zastupitelského úřadu České republiky k možnosti monitoringu místa výkonu omezení osobní svobody vyžádaného v případě jeho vydání do Tuniské republiky. Bez těchto informací není možné podle vrchního soudu řízení o přípustnosti vydání vyžádaného aktuálně rozhodnout. 8. K osobě vyžádaného vrchní soud zjistil, že tento nemá v současné době na území České republiky žádné zázemí, kterým by byla vyvrácena či oslabena obava z jeho útěku. Za útěk ve smyslu § 94 odst. 1 z. m. j. s. je podle vrchního soudu nutno považovat i jednání, kdy osoba, o jejíž vydání jde, opustí v průběhu předběžného šetření území České republiky, případně se jinak stane nedostupnou v důsledku toho, že její místo pobytu není známo. To má totiž za následek ukončení předběžného šetření ve smyslu § 92 odst. 7 písm. f) z. m. j. s., aniž by bylo dosaženo účelu vydávacího řízení. Tuto obavu shledal vrchní soud v případě vyžádaného nadále zcela důvodnou. Vyžádaný je podle zjištění vrchního soudu žádán k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody na doživotí. Se svým vydáním do Tuniské republiky nesouhlasí. Reálně tedy hrozí, že by v případě propuštění z předběžné vazby, v obavě před vydáním k výkonu trestu odnětí svobody na doživotí, opustil území České republiky a tím vydávací řízení zmařil. Současně vrchní soud vyslovil právní názor, že v současné době není možné nahradit předběžnou vazbu vyžádaného ani žádným náhradním institutem. Podle názoru vrchního soudu by sice mohla tato být nahrazena peněžitou zárukou v adekvátní výši, ta však nebyla vyžádaným nabídnuta. 9. Proti tomuto usnesení vrchního soudu podal vyžádaný v rámci vazebního zasedání konaného dne 26. 9. 2024 do protokolu stížnost, kterou odůvodnil prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Horáčka, LL.M., advokáta. Vyžádaný ve svém řádném opravném prostředku především namítl, že jeho osobní poměry nezavdávají důvody pro obavy, že by se řízení vyhýbal, když prokázal pevné a výlučné vazby ke Švédsku. Naopak k Tunisku žádné vazby nemá. Zdůraznil, že v jeho situaci žadatele o azyl, k níž je příslušné Švédsko, je naprosto vyloučené, aby z České republiky odcestoval do jiné země než do Švédska, nebo že by se nepodvolil omezujícím opatřením uloženým případně českým soudem. Jako dostatečnou záruku přitom shledal uložení zákazu vycestování, který nepochybně dodrží pod hrozbou, že v jakékoliv třetí zemi by čelil dalšímu řízení o vydání. Neuspěje-li se žádostí o azyl ve Švédsku, bude jej možné podle jeho názoru vydat do Tuniska Švédskem. Nehrozí tedy, že uteče do neznámého místa pobytu a z tohoto důvodu také nemohou být naplněny podmínky ukončení předběžného šetření ve smyslu § 92 odst. 7 písm. f) z. m. j. s., aniž by bylo dosaženo účelu vydávacího řízení. Dále vyžádaný konstatoval, že v jeho situaci je jakákoliv výše peněžité záruky velmi omezující, neboť pokud by soudu nabídl kauci ve výši svých úspor a úspor svojí rodiny, nebylo by pak podle jeho názoru uvěřitelné, že by mu zůstaly prostředky na pobyt v České republice. 10. V další argumentaci vyjádřil vyžádaný názor, že ačkoliv se v řízení o trvání předběžné vazby nerozhoduje meritorně, je pro trvání této vazby podstatné posuzování vazebních důvodů a postup nalézacího soudu. Nezákonnost napadeného usnesení pak spatřuje v tom, že soud nepřistoupil k rozhodování o přípustnosti vydání proto, že si chce obstarat další důkazy. Vyžádaný přitom zdůraznil, že vrchní soud, kromě důkazů, které soudy bez jeho viny neobstaraly včas, pouze opakuje dotazy a dává Tunisku příležitost dodatečně vylepšit své záruky a ujištění i ve světle toho, jak ve stejné trestní věci jeho bratra rozhodlo Německo, což je Tunisku nepochybně známo. Jako nadbytečný dále vyžádaný označil též dotaz českému velvyslanectví v Tunisku, neboť tento zastupitelský úřad se již vyjádřil, když nepotvrdil, že by se trestní věci vyžádaného zamýšlel věnovat a současně se nevyjádřil k tomu, zda tuniské soudy a věznice takový kontakt vůbec umožňují. V tomto ohledu vyžádaný poukázal na jednoznačné vyjádření německé prokuratury. 11. Závěrem svého řádného opravného prostředku vyžádaný poukázal na to, že jeho vydáním by Česká republika porušila své závazky vyplývající z mezinárodních lidskoprávních úmluv, když tuto svou argumentaci opírá o § 91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s. 12. S ohledem na výše uvedené argumenty vyžádaný navrhuje, aby stížnostní soud napadené usnesení zrušil a propustil ho z předběžné vazby. 13. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla podána řádně, včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že tyto zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení vrchního soudu jsou splněny. Následně proto v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení podle § 147 odst. 1 tr. řádu, tedy přezkoumal jeho správnost, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost vyžádaného není důvodná. 14. Jde-li o průběh řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení, může Nejvyšší soud s ohledem na obsah spisu konstatovat, že v projednávané věci neshledal žádného pochybení. Součas