20 Cdo 1988/98 – Nejvyšší soud

20 Cdo 1988/98 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci návrhu České národní banky se sídlem v Praze 1, Na příkopě č. 28, na povolení změn zápisu úpadkyně K. a p. b., a.s, do obchodního rejstříku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. Firm. 30081/93, Rg. B 1382, o dovolání K. a p. b., a.s proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. května 1994, č.j. 13 Co 200/94, 201/94-97, takto: Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 30. září 1993, č.j. Firm. 30081/93, Rg. B 1382 - 72, povolil k návrhu České národní banky (podle jejího rozhodnutí ze dne 27. září 1993) zápis nucené správy K. a p. b., a.s (dále též jen "banka") na dobu od 30. září 1993 do 31. března 1994, vymazal zcela zastupování a podepisování za banku prokuristkou V. S., jako nuceného správce zapsal JUDr. J. S. a způsob zastupování a podepisování za banku zapsal tak, že společnost navenek zastupuje a podepisuje nucený správce. Současně určil, že dnem zápisu je 30. září 1993. Usnesením ze dne 30. března 1994, č.j. Firm. 11426/94, Rg. B 1382-79, týž soud povolil k návrhu České národní banky (podle jejího rozhodnutí ze dne 18. března 1994) prodloužení nucené správy na dobu od 1. dubna 1994 do 30. června 1994 a určil, že dnem zápisu je 30. březen 1994. Na základě odvolání banky (srov. č.l. 82-84 a č.l. 86-87) Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. května 1994, č.j. 13 Co 200/94, 201/94-97, obě napadená usnesení potvrdil. Odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí o zavedené nucené správy a jejím prodloužení je úplně v kompetenci České národní banky a je jí svěřeno ustanovením § 25 a násl. zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Odvolací soud sice přisvědčil odvolatelce, že soud prvního stupně pochybil, jestliže jí obě napadená rozhodnutí nedoručil, z odvolání, jež měl za včasná, je však podle soudu zřejmé, že odvolatelka je s těmito rozhodnutími seznámena; proto její odvolání meritorně projednal. Banka, zastoupena advokátem, podala proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání (č.l. 99-102 a č.l. 127-130), namítajíc, že jí byla - ve smyslu § 237 písm. f/ o. s. ř. - postupem soudu odňata možnost před soudem jednat (tedy že je dán dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Konkrétně dovolatelka uvádí, že i když ji odvolací soud považoval za účastnici řízení, usnesení soudu prvního stupně jí doručena nebyla, ač se tak stát mělo. Tím, že jí nebyl doručen návrh na zápis změn ani usnesení, byla zbavena možnosti seznámit se s obsahem těchto listin a nemohla se k věci podrobně vyjádřit. Dále dovolatelka uplatňuje dovolací důvod dle § 241 odst. 2 písm. d/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V tomto rámci zpochybňuje závěr, že předpisy správního práva se vztahují na banky pouze v mezích ustanovení § 26 odst. 4 zákona o bankách. Vztah České národní banky a ostatních bank je vztahem správního orgánu na úseku bankovnictví k ostatním bankám, když stát vykonává dohled nad bankovnictvím právě prostřednictvím České národní banky a jakákoli rozhodnutí učiněná vůči bance měla charakter správního rozhodnutí, se všemi důsledky s tím spojenými, včetně práva podat opravný prostředek. Další pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v tom, že jedním rozhodnutím potvrdil obě usnesení, přesto, že prodloužit nucenou správu lze teprve poté, co uplyne lhůta, na kterou byla nucená správa původním rozhodnutím zavedena. Nabývá-li nucená správa podle § 29 odst. 1 zákona o bankách účinnosti dnem zápisu do obchodního rejstříku, znamená to, že první napadené usnesení a usnesení odvolacího soudu dosud nenabylo právní moci a doba, na kterou je nucená správa ustavena, nezačala běžet. Proto dovolatelka požaduje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil. Podle článku II odst. 4 zákona č. 238/1995 Sb. Nejvyšší soud dokončí podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 1995 řízení o dovolání, která nebyla k témuž datu pravomocně skončena. Dovolání v této věci není přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238 není dovolání přípustné proto, že dovolání nesměřuje proti rozsudku, nýbrž proti usnesení odvolacího soudu, a přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 239 o. s. ř., jelikož napadené usnesení nemá povahu měnícího usnesení (odstavec 1) a nejde o žádný z případů vypočtených zde v odstavci 2 a 3. Ustanovení § 237 o. s. ř. pak spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Protože jiné vady řízení dle § 237 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení trpí vadou na niž poukazuje dovolatelka. Dle ustanovení § 237 písm. f/ o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy). V porovnání s úpravou účinnou od 1. ledna 1996 (po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 238/1995 Sb.) výklad ustanovení § 237 písm. f/ o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 1995, podávaný soudní praxí připouští, že postupem, jímž soud odňal účastníku možnost před soudem jednat, může být nejen faktická činnost soudu, která sama o sobě nemá výraz v soudním rozhodnutí (například vadné obeslání účastníka řízení nebo jeho zástupce), nýbrž i samotné soudní rozhodnutí (v něm vtělený vadný názor soudu, který našel svůj konkrétní projev ve výrokové části rozhodnutí), v jehož důsledku byla účastníku řízení znemožněna realizace jeho procesních práv, především práva na meritorní posouzení jím uplatněného nároku nebo procesní obrany (srov. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 69/1995 a 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jde tedy o to, zda v dané věci tato situace vskutku nastala. Přitom je nutno posuzovat odděleně postupy soudu v řízení o návrhu na zápis nucené správy (č.l. 65-67) a v řízení o návrhu na zápis prodloužení nucené správy (č.l. 73-74). Pro další úvahy soudu je vzhledem ke dni vydání rozhodnutí České národní banky o zavedení nucené správy (ze dne 27. září 1993 - srov. č.l. 68) a době vydání usnesení, jímž soud prvního stupně povolil zápis nucené správy (30. září 1993), rozhodný výklad zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění zákona č. 264/1992 Sb. (dále též jen "zákon"). Podle § 27 zákona v případě, že finanční situace a likvidita banky je výrazně nebo opakovaně v rozporu s požadavky stanovenými tímto zákonem nebo podle tohoto zákona a dříve uplatněná opatření k nápravě nebo sankce nevedly k nápravě, může Státní banka československá (od 1. ledna 1993 Česká národní banka) rozhodnout o zavedení nucené správy v bance. Dle § 28 zákona rozhodnutí o zavedení nucené správy obsahuje a/ důvody pro nucenou správu; b/ jméno určeného správce; c/ dobu trvání nucené správy; d/ případné omezení nebo zákaz přijímání vkladů a poskytování úvěrů; e/ případné částečné nebo úplné pozastavení nakládání s vklady klientů v bance. Z ustanovení § 29 zákona se pak podává, že nucená správa nabývá účinnosti dnem zápisu do obchodního rejstříku. Tomuto dni musí předcházet zveřejnění rozhodnutí Státní banky československé (od 1. ledna 1993 České národní banky) v Obchodním věstníku (odstavec 1). Jmenováním správce se pozastavuje až do konce trvání nucené správy výkon funkce statutárního orgánu banky. Postavení statutárního orgánu má správce (odstavec 2). Uvádí-li ustanovení § 200a odst. 1 o. s. ř. , že řízení ve věcech obchodního rejstříku se zahajuje na návrh fyzické nebo právnické osoby, jíž se zápis v rejstříku týká, nebo osob oprávněných k tomu podle zákona, je tím ve shodě s ustanovením § 94 odst. 1 o. s. ř. především vymezován okruh účastníku rejstříkového řízení. Byla-li navrhovatelem zápisu nucené správy Česká národní banka, pak v tomto právním rámci nutně musela stát vedle ní jako plnoprávný účastník řízení i K. a p. b., a.s., jíž se zápis nucené správy do obchodního rejstříku týkal. Podle § 200b odst. 2 o. s. ř. soud rozhoduje o obsahu zápisu bez jednání usnesením. Ve výroku usnesení uvede den zápisu. Zápis je třeba provést do jednoho měsíce od vydání rozhodnutí o obsahu zápisu. Měly-li účinky nucené správy nastat až dnem jejího zápisu do obchodního rejstříku (§ 29 odst. 1 zákon