20 Cdo 28/2000 — Nejvyšší soud

20 Cdo 28/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 11. 2001 Spisová značka:20 Cdo 28/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.28.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:předpisu č. 298/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 28/2000 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobce C. o. V. B., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 66/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.9.1999, č.j. 6 Co 2225/99 - 87, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.9.1999, č.j. 6 Co 2225/99 - 87, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25.5.1999, č.j. 6 C 66/99 - 69, se zrušují, a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, které v žalobě označil. Vrácení církevního majetku, uvedl odvolací soud, je „typickou restituční záležitostí“, řešitelnou pouze na základě zvláštního zákona č. 298/1990 Sb.; jestliže specifickou výčtovou metodou založil nápravu majetkových křivd jen ohledně některého „z takto odňatého“ majetku a nikoliv jiného („byť odňatého týmž postupem“), pak k vlastnické obnově k nevyjmenovanému majetku subjekt jinak oprávněný legitimován není. Ohledně nemovitostí, jež nejsou uvedeny ve výčtu zákona, se dosavadní vlastnické poměry nemění, mínil odvolací soud, a „vlastníkem nadále zůstává stát, který je uveden jako vlastník v katastru nemovitostí, i když se zmocnil tohoto majetku protiprávně“. Své rozhodnutí odvolací soud pokládal za zásadního právního významu, jelikož „z rozhodnutí různých soudů, uvedených v odvolání,“ je zřejmé, že je rozhodováno odlišně od závěrů, které vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 3 Cdon 404/96, pročež soudní praxe není jednotná. Ve včasném dovolání žalobce (zastoupen advokátem) ohlásil, že jím uplatňuje dovolací důvody ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř. Soudům obou stupňů vytkl, že neprovedly všechny navrhované důkazy, a nebyla tak učiněna náležitá skutková zjištění; jejich názor, že není třeba se zabývat „meritorními otázkami“ (s poukazem na existenci „jediného problematického judikátu Nejvyššího soudu“) představuje podle dovolatele porušení základních procesních zásad, zejména zásady rovnosti a objektivní pravdy, a to ve svém důsledku vedlo k „odmítnutí spravedlnosti“. Odvolávaje se především na rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věcech sp. zn. 20 Co 406/96, 20 Co 580/96, 20 Co 683/96 a 16 Co 204/98 dovozoval, že rozsudek odvolacího soudu, zejména co do hodnocení speciality zákona č. 298/1990 Sb. ve vztahu k obecné úpravě ochrany vlastnického práva, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněné řešení je i v rozporu s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne12.9.1996, sp. zn. IV ÚS 35/96, podle něhož „je neúnosné, aby se soudní praxe demokratického právního státu stavěla k vlastníkům nebo restituentům nepříznivěji, než judikatura nejtotalitnějšího období“. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“). Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť odvolací soud tak ve výroku stanovil (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že nevymezil právně významné otázky výrokem rozhodnutí, mohou být dovolacímu přezkumu otevřeny všechny, na nichž napadený rozsudek spočívá. K vadám řízení uvedeným v § 242 odst. 3 o.s.ř. přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti, i když nebyly dovolatelem namítnuty; jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Dovolatel tím, že oponoval právnímu názoru Nejvyššího soudu, vyjádřenému v rozsudku sp. zn. 3 Cdon 404/96 (uveřejněném v časopisu Soudní judikatura pod č. 78/1997), který oba soudy do svých rozhodnutí bezprostředně promítly, uplatnil (především) dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., podle kterého lze namítat, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), jestliže zjištěný skutkový stav soud poměřil nesprávně určenou právní normou nebo správně určenou normu nesprávně vyložil, resp. ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu právní normě vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků řízení). Podle preambule zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb. (dále jen zákona č. 298/1990 Sb.), je jeho účelem náprava křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu byl ustanovením § 1 odst. 1, 3 nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3 prohlášen ke dni účinnosti (resp. k 1.8.1991) za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací, nemovitý majetek uvedený v příloze č. 2 za vlastnictví a. o., a za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací a a. o. byl prohlášen také movitý majetek (§ 1 odst. 4), který byl ke dni 10.4.1950 umístěn v těchto nemovitostech, pokud existuje a je známo, kde se nachází. Nejen ve zmíněném rozsudku ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, byl Nejvyšším soudem vysloven názor, že „subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není“; shodný názor vyjádřil též v rozsudcích ze dne 30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, a ze dne 29.6.2000, sp. zn. 20 Cdo 2181/98. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, z něj vycházely, oba účastníci jej znají, a Nejvyšší soud - odkazuje na něj, když svůj názor nezměnil - tam vtělenou argumentaci proto již opakovat nebude. Je však třeba neztratit se zřetele okolnost, že Nejvyšším soudem zastávané pojetí vychází (jak se v uvedených rozhodnutích zdůrazňuje) z těch konkrétních postupů odnětí majetku, jež se odvíjely z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, byly uplatněny coby postupy typické resp. obecné, jejich organizační a ideový základ spočíval v tom, že byly regulovány obecnými právními instrumenty, a naplňovaly zvláštní politický záměr, jímž byla univerzální likvidace majetkových podstat řeholních řádů a kongregací. Obdobně jako jiné restituční předpisy, i zákon č. 298/1990 Sb. proto postihl svými restitučními prostředky především je, jestliže zásadně jimi byly napravované majetkové křivdy páchány, a to nejméně potud, že upravil vlastnické poměry k tomu majetku, jenž byl právě v rámci těchto postupů odnímán ve prospěch státu. O tom, že zákon č. 298/1990 Sb. je předpisem speciálním, není pochyb. Jeho výklad - právě coby speciálního - ovšem Nejvyšší soud zakládá na vymezení „restitučního“ charakteru tohoto předpisu. Subjektová určení (osob oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví (prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a za „restituční skutkovou podstatu“ jest mít (právě) určitou formu odnětí majetku, k němuž došlo při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, o které byla výše řeč (k event. jiným způsobům odnětí majetku se Nejvyšší soud nevyjadřoval). Zákon č. 298/1990 Sb. tím nabývá znaků obdobných těm, jež jsou vlastní restitučním předpisům os