21 Cdo 3086/2005 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3086/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 7. 2006 Spisová značka:21 Cdo 3086/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.3086.2005.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Dotčené předpisy:§ 93 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb. § 218 odst. 5 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb. § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 3 odst. 3 písm. c) předpisu č. 236/1995Sb. ve znění do 31.12.2002 § 6 odst. 2 písm. c) předpisu č. 253/1992Sb. § 7 odst. 2 písm. c) předpisu č. 253/1992Sb. § 6 odst. 2 písm. c) předpisu č. 253/1992Sb. § 7 odst. 2 písm. c) předpisu č. 253/1992Sb. § 7 odst. 2 písm. c) předpisu č. 219/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3086/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Mgr. T. J., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Okresnímu soudu v Kladně se sídlem v Kladně, nám. E. Beneše č. 1997, o 37.800,- Kč s příslušenstvím, za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, zastoupené advokátem, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 8 C 1456/2004, o dovolání žalované a vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2005 č.j. 23 Co 7/2005-65, takto: I. Dovolání vedlejšího účastníka se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal žalobou podanou dne 18.2.2004 u Okresního soudu v Kladně, aby mu žalovaná zaplatila 37.800,- Kč s 5,5% úrokem od 11.7.2002 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl jmenován soudcem a přidělen k výkonu soudcovské činnosti k Okresnímu soudu v Kladně a že \"platovým výměrem\" ze dne 28.2.2002 mu byl stanoven měsíční \"pracovní příjem\" ve výši 43.200,- Kč a víceúčelová paušální náhrada výdajů ve výši 2.600,- Kč. Za měsíc červen 2002 mu byla vyplacena částka 44.980,- Kč (plat 38.880,- Kč, náhrada mzdy za dobu čerpání dovolené 3.760,- Kč a nezdanitelná víceúčelová paušální náhrada výdajů 2.340,- Kč), ačkoliv při výpočtu platu soudce je třeba po dni 28.5.2002, kdy nabyl účinnosti zákon č. 218/2002 Sb., vycházet z platové základny, která se stanoví na základě nejvyššího platového tarifu určeného podle ustanovení § 135 tohoto zákona (\"za použití\" ustanovení § 254 tohoto zákona), který je třeba zvýšit podle ustanovení § 1 odst.2 písm.a) a § 6 odst.2 nařízení vlády č. 253/1992 Sb. o 25%, a k výsledné částce pak přičíst maximální výši osobního příplatku podle ustanovení § 7 odst.2 nařízení vlády č. 253/1992 Sb.; z takto určené platové základny se stanoví podle ustanovení § 28 zákona č. 236/1995 Sb. plat soudce a víceúčelová paušální náhrada výdajů. Na základě provedených výpočtů žalobce dovozuje, že platová základna činí 84.040,- Kč (sestávající z částky 33.610,- Kč jako nejvyššího platového tarifu pro zaměstnance ministerstev, ze zvýšení této částky o 25% představující \"maximální výši osobního příplatku\" a z částky 42.020,- Kč jako \"maximální výše osobního příplatku\"), že jeho plat činí 78.200,- Kč (určený z platové základny platovým koeficientem 0,93) a že jeho víceúčelová paušální náhrada výdajů činí 4.700,- Kč (ve výši 5,5% platové základny). Protože žalovaná vyplatila žalobci za měsíc červen 2002 plat pouze 42.640,- Kč a paušální náhradu 2.340,- Kč, ačkoliv mu náleží celkem 82.900,- Kč, žalobce požaduje zaplacení \"rozdílu\" ve výši 37.800,- Kč. Okresní soud Praha - západ, kterému byla věc usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29.3.2004 č.j. 23 Nc 11/2004-18 podle ustanovení § 12 odst.2 o.s.ř. přikázána k projednání a rozhodnutí, rozsudkem ze dne 5.8.2004 č.j. 8 C 1456/2004-31 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 37.800,- Kč s 5,5% úrokem od 11.7.2002 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 6.670,- Kč k rukám \"právního zástupce žalobce\". Soud prvního stupně při rozhodování věci postupoval podle zákona č. 236/1995 Sb. ve znění novel provedených zákony č. 138/1996 Sb., 287/1997 Sb., 155/2000 Sb. a 231/2001 Sb. a dovodil, že při stanovení platu soudce je třeba vycházet z ustanovení § 3 odst. 3 zákona, podle kterého je platová základna souhrn nejvyššího platového tarifu a maximální výše osobního příplatku stanovených zvláštním předpisem pro zaměstnance ministerstev s odkazem na § 6 odst. 2 a § 7 odst. 2 nařízení vlády ČR č. 253/1992 Sb. a že \"v době po 28.5.2002, kdy byl vyhlášen zákon č. 218/2002 Sb., je nutno stanovit nejvyšší platový tarif podle § 135 tohoto zákona, který je třeba zvýšit podle ustanovení § 1 odst. 2 písm. a) a ustanovení § 6 odst. 2 nařízení vlády č. 253/1992 Sb. o 25%, a k výsledné částce připočítat maximální výši osobního příplatku podle ustanovení § 7 odst. 2\". Z uvedených důvodů dospěl k závěru, že žalobci vznikl dnem 28.5.2002 \"nárok na plat, vypočtený podle zásad ustanovení § 135 zákona č. 218/2002 Sb. ve spojení s ustanovením § 6 nařízení vlády č. 253/1992 Sb.\". Na základě provedených výpočtů stanovil platovou základnu žalobce ve výši 84.040,- Kč, plat žalobce ve výši 78.200,- Kč měsíčně a víceúčelovou paušální náhradu žalobce ve výši 4.700,- Kč měsíčně; za měsíc červen 2002 tedy zbývá k doplacení částka 37.800,- Kč. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.2.2005 č.j. 23 Co 7/2005-65 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.581,- Kč k rukám advokáta JUDr. L. Š. Ph.D. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že \"při stanovení platové základny pro výpočet platu soudce je třeba za situace, kdy nabylo účinnosti ustanovení § 135 zákona č. 218/2002 Sb. (služebního zákona), podle tohoto ustanovení postupovat a pouze tam, kde služební zákon dosud nenabyl účinnosti či tuto oblast neupravuje, je možno použít příslušná ustanovení vládního nařízení č. 253/21992 Sb. (§ 6 odst. 2 a 7 a § 7 odst. 2)\". Podle odvolacího soudu v případě, že právní vztah je upraven právní normou vyšší právní síly, tedy zákonem, je třeba vycházet z právní úpravy dané zákonem a pouze pro právní vztahy tam neupravené je možné použít předpis nižší právní síly, pokud zákonu neodporuje (\"v posuzované věci nařízení vlády č. 253/1992 Sb. úpravě provedené služebním zákonem neodporuje a je možno je podpůrně aplikovat\"). K námitce vedlejšího účastníka, že služební zákon jako celek dosud nenabyl účinnosti a že proto nelze tuto právní normu aplikovat, poukázal odvolací soud na to, že \"ustanovení § 135 služebního zákona nabylo účinnosti dnem vyhlášení a to, že této účinnosti nenabyla ustanovení o věcné a osobní působnosti a definici pojmů v ustanovení § 136 služebního zákona, by nasvědčovalo spíše tomu, že předsunutou působností měl zákonodárce na mysli právě možnost při řešení těchto právních otázek aplikovat stávající platné a účinné právní předpisy a tyto právní úpravy kombinovat\" (v opačném případě by \"předsunutá účinnost\" neměla žádný právní dopad); podle názoru odvolacího soudu \"zákonodárce měl zřejmě v úmyslu tím, že účinnost ustanovení § 135 předsunul, aby toto ustanovení bylo aplikováno již na stávající zaměstnance, které bude možno v budoucnu pod tento pojem zařadit\". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaná a vedlejší účastník dovolání. Žalovaná ve svém dovolání namítla, že při výpočtu platu soudce nelze aplikovat ustanovení § 135 zákona č. 218/2002 Sb., když toto ustanovení se kombinuje se stávající komplexní právní úpravou o odměňování soudců za situace, kdy zákon č. 218/2002 Sb. dosud nenabyl jako celek účinnosti. Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Vedlejší účastník ve svém dovolání v první řadě namítá, že ustanovení § 135 zákona č. 218/2002 Sb. nelze \"vůbec z právnětechnického hlediska aplikovat\". Soudy totiž uvedené ustanovení s tzv. předsunutou účinností (oproti dalším ustanovením zákona č. 218/2002 Sb.) \"uměle vyčlenily ze služebního zákona a pružně zkombinovaly se stávající komplexní právní úpravou za situace, kdy služební zákon jako celek nenabyl účinnosti\", ačkoliv \"účinnosti nenabyly an