22 Cdo 1361/2003 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1361/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 3. 2004 Spisová značka:22 Cdo 1361/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1361.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 4 odst. 1 předpisu č. 403/1990Sb. § 39 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1361/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně O., a. s., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) K. Š., 2) J. Š., 3) Ing. G. Š., zastoupeným advokátkou, a 4) A. Š., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 111/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2003, č. j. 12 Co 253/2002-129, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2003, č. j. 12 Co 253/2002-129, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. dubna 2002, č. j. 15 C 111/2001-80, ve znění usnesení ze dne 6. června 2002, č. j. 15 C 111/2001-88, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalující společnost se domáhala určení vlastnického práva k pozemkům uvedeným níže. Uváděla, že pozemky získala od státu v privatizaci na základě vládou schváleného privatizačního projektu. V katastru jsou však jako jejich spoluvlastníci zapsáni žalovaní, kterým byly tyto pozemky vydány v restituci podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně namítala neplatnost dohody o vydání věci, kterou uzavřel jako vydávající S. s. h. m. P., s. p., jež v té době nebyl povinnou osobou, neboť pozemky nedržel a nadto šlo o pozemky zastavěné stavbou žalobkyně. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. dubna 2002, č. j. 15 C 111/2001-80, ve znění usnesení ze dne 6. června 2002, č. j. 15 C 111/2001-88, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků identifikovaných geometrickým plánem č. 803-651/2001, 2232-651/2001, vypracovaným 2. 1. 2002 Ing. J. N. a ověřeným 14. 1. 2002 Katastrálním úřadem P., podrobně specifikovaných podle parcelních čísel a výměr ve výroku pod bodem I. rozsudku, vedených v katastru nemovitostí pro katastrální území S., obec P. a v evidenci nemovitostí pro katastrální území J. Dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zamítl žalobu dílem proto, že ohledně části sporných pozemkových parcel nebyli žalovaní ve sporu pasivně legitimováni, ve zbývající části pak vyšel ze závěru, že žalovaní získali sporné pozemkové parcely platně, a to na základě dohody o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., o nápravě některých majetkových křivd (dále jen „restituční zákon“). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. března 2003, č. j. 12 Co 253/2002-129, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že předmětem odvolacího přezkumu byla správnost závěru soudu prvního stupně ohledně tvrzeného vlastnictví žalobkyně k pozemkům bývalých parcelních čísel 1337 a 1338, náležejících nesporně původně do vlastnictví žalovaných či jejich právních předchůdců. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaným, resp. jejich právním předchůdcům, stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, odňal mimo jiné část parcely č. 1336 se stavbou č. 12, parc. č. 1338 a část parcely č. 1337. Dohodou o vydání věci, uzavřenou mezi žalovanými a S. s. h. m. P. (dále jen „státní statek“), kterou shledal platnou, byly žalovaným tyto pozemky vráceny podle restitučního zákona v odňatých výměrách pod novým označením jako část parcely č. 1336/2, 1338/1-11 a 1337/2. Státní statek sice dříve uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, P. p. a m., n.p., smlouvy o převodu práva hospodaření s národním majetkem č. 20/87 z 8. 4. 1987, a č. 2/89 z 1. 2. 1989, tyto smlouvy jsou však částečně neplatné a k převodu práva správy nedošlo. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně i ohledně neplatnosti kupní smlouvy, uzavřené 30. 4. 1987 mezi P. p. a m., n. p., a žalovanými, resp. jejich právními předchůdci, jejímž předmětem byla pozemková parcela č. 1338/1-11. Tuto smlouvu uzavřeli žalovaní jako prodávající, neboť byli jako vlastníci vedeni v katastru nemovitostí; ve skutečnosti však byl v té době vlastníkem stát, a tak šlo o smlouvu neplatnou a prodávající mohli později žádat vydání v restituci na základě toho, jak vlastnictví k pozemkům původně přešlo na stát. Za důvodné neshledal odvolací soud ani výhrady žalobkyně týkající se dohody o vydání věci podle restitučního zákona. Právo hospodaření ke sporným pozemkům po jejich odnětí vlastníkům získal státní statek, který toto právo nikdy nepozbyl. Závěr o možnosti vydat i zastavěný pozemek opřel soud prvního stupně o právní názor, vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 452/96; toto rozhodnutí obsahuje obecnou tezi, že vrácení zastavěného pozemku neporušuje § 10 odst. 4 restitučního zákona a je odpovídajícím prostředkem odčinění majetkové křivdy ve smyslu § 1 tohoto zákona. Odvolací soud uzavřel, že nebyly-li P. p. a m., s. p., „oprávněným správcem“ pozemků, které byly v restitučním řízení z roku 1991 vráceny žalovaným, nemohla je v roce 1993 nabýt žalobkyně privatizací. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, když řeší otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, a navíc ji odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem. Dohodu o vydání věci uzavřenou mezi žalovanými a státním statkem nepokládá dovolatelka pro formální vady za platný právní úkon. Také míní, že sporné nemovitosti nebyly způsobilé k naturální restituci (§ 4 odst. 1 a § 10 odst. 4 restitučního zákona), neboť na nich stát zřídil komplex pekáren, budovaný několik let s předcházející dlouhodobou investiční přípravou a vystavěný na pozemcích ve vlastnictví státu dlouho předtím, než se o restitucích mohlo uvažovat. Pro tento účel byly pozemky vykoupeny, neboť investor vzhledem k zápisům v evidenci nemovitostí vycházel z toho, že pozemky nebyly vlastníkům odňaty a výkup byl uskutečněn kupní smlouvou z 30. 4. 1987; pozdější restituenti převzali i kupní cenu. Nelze přehlédnout ani souhlas žalovaných s výstavbou komplexu pekárny, udělený společnosti P. a m., n. p., již 11. 3. 1987, v němž se žalovaní označili za vlastníky pozemků a vyslovili souhlas s jejich odprodejem této organizaci, tedy přímo investorovi. Teprve v roce 1991 náhle zjišťují, že byli uvedeni v omyl, přestože smlouvu uzavřeli a přijali kupní cenu, a začali se dovolávat platného vyvlastnění pozemků podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Názor soudu, který jednoznačně odmítl námitku žalobkyně o zastavěnosti pozemků průmyslovým objektem s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 452/96, je nesprávný. Uvedený judikát řeší zcela jinou situaci a hlavně předpokládá, že pozemek byl vydán skutečně povinnou osobou. Tou ale nemohl být v dané věci státní statek, neboť již nejpozději od 8. 4. 1987 byl držitelem pozemků na základě hospodářské smlouvy o dočasném užívání pozemků, uzavřené mezi ním a P. p. a m., n. p., tento národní podnik. Příslušný restituční zákon předpokládá držbu, nikoliv správu, která nemá zásadní význam, jak se soudy domnívaly (R 45/1998). Přehlédnutí této skutečnosti vedlo k tomu, že jednání státního statku jako strany dohody o vydání věci soudy přijaly jako jednání oprávněného subjektu. Státní statek se sám dosadil do role osoby povinné, ač musel nepochybně vědět, že povinnou osobou není, a uzavřel se žalovanými dohodu o vydání věci. Dovolatelka považuje za nemyslitelné, aby žalovaní nevěděli, že na sporných pozemcích existoval v době vydání věci komplex pekárny, kdo byl jeho investorem a kdo je držitelem pozemku; kromě toho i souhlasili s výstavbou. Dohodu o vydání věci nepovažuje za platnou ani z hlediska § 10 odst. 1 restitučního zákona, neboť neobsahovala žádné ujednání o převzetí práv a závazků z dohod o stavebních pracích. Na tuto námitku soud prvního stupně vůbec nereagoval. Dovolatelka dále uvádí, že nezpochybňovala restituční nárok žalovaných na původní pozemky, které byly právním předchůdcům žalovaných odňaty rozhodnutím z 8. 10. 1960 podle vládn