22 Cdo 1404/2001 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1404/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 5. 2003 Spisová značka:22 Cdo 1404/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1404.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 59 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. ve znění do 31.12.1991 § 484 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 1404/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce R. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) RNDr. R. M. a 2) L. M., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví a o zaplacení 184.106,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 905/95-64, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. listopadu 2000, č. j. 44 Co 563/99-92, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Vyškově rozsudkem z 9. 12. 1998, č. j. 4 C 905/95-64, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že \"žalobce R. V. je vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu ve V. na LV č. 4870 pro obec a k. ú. V., a to domu č. p. 239 postaveného na pozemku parc. č.1520/426, pozemku parc. č. 1520/427 a pozemku parc. č. 1520/308\", žalobu (spojenou ke společnému projednání), kterou se žalovaní domáhali, aby žalobci bylo uloženo zaplatit jim částku 184.106,- Kč s 16% úrokem od 10. 10. 1995 do zaplacení, a rozhodl nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako prodávající a žalovaní jako kupující uzavřeli 26. 10. 1994 kupní smlouvu, kterou žalobce prodal žalovaným do jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů shora označený dům a pozemky za kupní cenu 1. 200.000 Kč, která byla podle smlouvy zaplacena v částce 1.000.000 Kč před jejím podpisem a částku 200.000 Kč se kupující zavázali zaplatit prodávajícímu do 31. 12. 1994. Kupní smlouvu všichni její účastníci vlastnoručně podepsali, přičemž podle ověřovací doložky ověřovala podpis M. Š. jako osoba pověřená notářem JUDr. P. K., ve skutečnosti však účastníci smlouvu podepsali před tímto notářem. Podle soudu prvního stupně \"žalobce a žalovaný byli v dřívější době v blízkém přátelském vztahu a prováděli společně finanční transakci, jejíž účel a smysl sice soudu neobjasnili, ale v zásadě se mělo jednat o půjčování peněz osobám, které ani přes rozsáhlé dokazování nevyšly z anonymity, a tyto peníze měl opatřovat žalovaný pro žalobce ke krytí jeho obchodních aktivit... žalobce tak dlužil žalovanému finanční prostředky nebo s nimi nějak podnikal, a to prostřednictvím žalovaného ... a žalovaný pak tyto finanční prostředky pojal jako kupní cenu za prodávanou nemovitost ... nebylo zjištěno, že by kupní smlouva byla zastřením daňových záležitostí žalovaného.\" Ke dni uzavření předmětné kupní smlouvy byl žalobce dlužníkem České spořitelny a. s. ze smlouvy o půjčce v částce 200.000 Kč, uzavřené v roce 1988, přičemž ještě ke dni 27. 3. 1995 činil dluh částku 134.106 Kč. Šlo o dluh zajištěný omezením převodu domu nyní čp. 239 podle § 58 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Stejně bylo zajištěno vrácení státního příspěvku 50.000 Kč, poskytnutého žalobci v roce 1988 na stavbu domu, k jehož vrácení se žalobce zavázal pro případ, převede-li dům do 10 let od poskytnutí příspěvku nejméně však 5 let od kolaudace domu (rok 1988). Existenci těchto omezení nemohl žalobce žalovaným zamlčet, „protože jsou patrné z výpisů z katastru nemovitostí, listru vlastnického č. 4295.“ Dne 28. 12. 1994 zaplatili žalovaní žalobci částku 200.000 Kč jako doplatek kupní ceny ze smlouvy z 26. 10. 1994. Téhož dne žalobce dále převzal od žalovaných částku 300.000 Kč, která byla určena k tomu, aby zaplatil zbytek dluhu u České spořitelny, a. s., a vrátil státní příspěvek 50.000 Kč. To žalobce neučinil a rozsudkem soudu prvního stupně ze 4. 1. 2001, č. j. 7 C 200/97-36, který nabyl právní moci 27. 2. 2001, bylo žalobci uloženo, aby tuto částku žalovaným zaplatil do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dne 5. 4. 1995 podali žalovaní návrh (sepsaný všemi účastníky 26. 10. 1994) na vklad vlastnického práva k nemovitostem podle kupní smlouvy z 26. 10. 1994. Žalovaný 27. 3. 1995 uhradil ze společných prostředků žalovaných jako manželů České spořitelně a. s. zbytek dluhu žalobce ve výši 134.109 Kč a 27. 4. 1995 zaplatil Okresnímu úřadu ve V. částku 50.000 Kč jako vrácený státní příspěvek žalobce. O tom, že žalovaný uvedené dluhy žalobce zaplatí, nebyla mezi nimi uzavřena žádná smlouva, jak to uvedli žalovaní ve své vzájemné žalobě, a také žalobce uvedl v žalobě, že uvedenou částku zaplatili žalovaní bez jeho vědomí a plné moci. Katastrální úřad ve V. dne 28. 4. 1995 povolil vklad vlastnického práva žalovaných k nemovitostem podle kupní smlouvy z 26. 10. 1994 s účinky vkladu k 5. 4. 1995. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že kupní smlouva, uzavřená mezi účastníky 26. 10. 1994, je platným právní úkonem, neboť nebyla uzavřena v omylu ve smyslu § 49a ObčZ. Šlo o úkon platný i podle § 37 ObčZ, tedy svobodný, vážný, určitý a srozumitelný, nejednalo se o úkon simulovaný k zastření daňových záležitostí žalovaného. Kupní smlouvu nepovažoval soud prvního stupně za neplatnou ani pro obcházení zákona nebo pro rozpor s dobrými mravy. Za nevýznamnou považoval soud prvního stupně skutečnost, že ověřovací doložka podpisu účastníků této kupní smlouvy je podepsána namísto notáře jeho zaměstnankyní, když nešlo o smlouvu sepsanou notářem formou notářského zápisu, ale tzv. smlouvu vlastní, kterou všichni její účastníci nepochybně podepsali. Podle soudu prvního stupně přešlo vlastnictví k nemovitostem ze žalobce na žalované platnou kupní smlouvou z 26. 10. 1994, a proto žalobu na určení vlastnictví žalobce k těmto nemovitostem zamítl. Zamítnutí vzájemné žaloby o zaplacení částky 184.109 Kč s přísl. soud prvního stupně odůvodnil tím, že žalobce se na úkor žalovaných ve smyslu § 451 odst. l a 2 ObčZ bezdůvodně neobohatil. Podle čl. IV kupní smlouvy žalovaní převzali nemovitosti prosty břemen a závad. Ve smlouvě tedy nebylo uvedeno, že nemovitosti jsou prosty dluhů a zástavních práv. Podle soudu prvního stupně \"z tohoto pohledu na nemovitosti břemena a závady nevázly a pokud k převodu nemohlo dojít bez úhrady těchto plnění a žalovaní tyto úhrady provedli, staví se soud na názor, že tímto postupem neplnili to, co měl plnit žalobce ve smyslu § 451 ObčZ, ani neposkytli plnění bez právního důvodu, ale likvidovali tímto způsobem závazky váznoucí na nemovitosti jako její noví vlastníci.\" Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem z 6. 11. 2000, č. j. 44 Co 563/99-92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, jímž byla žaloba na určení vlastnictví žalobce k nemovitostem zamítnuta, a dále změnil ve věci samé tak, že uložil žalobci, aby zaplatil žalovaným společně a nerozdílně částku 184.106 Kč s 16% úrokem z prodlení od 9. 10. 1996 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, ohledně téhož úroku za období od 10. 10. 1995 do 8. 10. 1996 žalobu zamítl. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení a dovolání proti svému rozsudku nepřipustil. Krajský soud doplnil dokazování smlouvou o poskytnutí státního příspěvku a omezení převodu nemovitosti, uzavřenou 13. 4. 1988 mezi ONV V. a žalobcem, ze které zjistil, že vrácení příspěvku pro případ převodu rodinného domu, na jehož stavbu byl žalobci státní příspěvek 50.000 Kč poskytnut, v době 10 let od uzavření smlouvy, nejméně 5 let po kolaudaci, bylo zajištěno omezením převodu tohoto domu podle § 58 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Dále odvolací soud provedl důkaz smlouvou o půjčce a omezení převodu nemovitosti z 13. 4. 1988, ze které zjistil, že půjčka poskytnutá žalobci Českou státní spořitelnou ve výši 200.000 Kč byla zajištěna omezením převodu domu žalobce. Jinak odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně. Považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že pro vznik smlouvy a její platnost není významný průběh legalizace podpisu účastníků na kupní smlouvě z 26. 10. 1994, když žalobce svůj podpis na smlouvě nezpochybňoval a vklad práva podle uvedené smlouvy byl proveden. Ztotožnil se také se závěrem soudu prvního stupně, že uvedená smlouva je platným právním úkonem, neboť nebyla uzavřena v omylu ve smyslu § 49 věta třetí ObčZ, nejde o úkon simulovaný a nesvobo