22 Cdo 15/2006 – Nejvyšší soud

22 Cdo 15/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) V. V., a 2) V. V.,  zastoupeným advokátem, o určení vydržení práva věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích  pod sp. zn. 4 C 102/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. září 2005, č. j. 5 Co 2001/2005-172, takto: Rozsudek  Krajského soudu v Českých Budějovicích  ze dne 16. září 2005, č. j.  5 Co 2001/2005-172, a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 2. června 2005, č. j. 4 C 102/2001-147, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Strakonicích k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se nejprve domáhala, aby soud určil „ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. 91 v k. ú. a obci B. právo odpovídající věcnému břemeni vést odpadní roury (potrubí) za účelem odvodu kanalizace a srážkové vody pozemkem parc. č. 92/1“, z důvodu zápisu tohoto práva do katastru nemovitostí. V podání ze 7. 5. 2004 žalobkyně uvedla, že „upřesňuje petit žaloby“ tak, že se určuje vydržení tohoto práva. Nejprve tvrdila, že v roce 1982 při rekonstrukci domu č.p. 115 se st. parc. č. 91, které nabyla děděním v letech 1960 a 1989, byly vyměněny jak roury odvádějící splaškovou vodu z pozemku st. parc. č. 91, tak navazující roury na sousedním pozemku st. parc. č. 92/1 se souhlasem jeho tehdejší vlastnice. Žalovaní, kteří mají uvedený pozemek s domem č.p. 32 a st. parc. č. 92/1 od roku 1998 ve společném jmění manželů, jí v roce 2004 sdělili, že zjistili existenci rour na svém pozemku, a vyzvali ji k jejich odstranění, ledaže by vzala zpět odvolání, které podala ve stavebním řízení ohledně přestavby jejich stodoly. V průběhu řízení přišla žalobkyně s tvrzením, že nemovitosti účastníků včetně rour uložených v pozemcích st. parc. č. 91 a st. parc. č. 92/1 původně náležely jednomu vlastníkovi; k rozdělení došlo v roce 1879, kdy dům č.p. 115 se st. parc. č. 91 nabyli právní předchůdci žalobkyně  a od té  doby odváděli splaškové vody rourami vedenými přes pozemek st. parc. č. 92/1. Podle žalobkyně byli přesvědčení, že jim právo takto užívat uvedený pozemek náleží z titulu služebnosti, neboť ve smlouvě z roku 1869 (vložené do pozemkové knihy v roce 1879) bylo uvedeno, že se převádí všechno právo a vlastnost pozemku, a došlo tak k vydržení služebnosti (nyní právo věcného břemene) podle obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále „OZO“). Okresní soud ve Strakonicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 2. 6. 2005, č. j.  4 C 102/2004-147, zamítl žalobu, „aby bylo určeno ve prospěch vlastníka p. č. 91 v k. ú. a obci B. zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště S. na LV č. 362 ve vlastnictví žalobkyně vydržení práva věcného břemene vedení odpadních rour (potrubí) za účelem odvodu kanalizace a srážkové vody k p. č. 92/1 (zahrada) o výměře 167 m2 v k. ú. a obci B. zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště S. na LV č. 1030, která je ve společném jmění žalovaných.“ Dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že nemovitosti náležející nyní účastníkům byly původně vedeny ve vložce č. 32 pozemkové knihy pro k. ú. B., v roce 1853 ve vlastnictví manželů K. a K. T. Podle smlouvy trhové z 28. 8. 1869 byly dům č.p. 115 se st. parc. č. 91 z této vložky 15. 7. 1879 odepsány a připsány do vl. č. 228 a vloženo k nim vlastnické právo pro J. S., aniž  byla zapsána jakákoliv služebnost ve prospěch těchto nemovitostí. V trhové smlouvě bylo pouze uvedeno, že „ode dne koupě všechno právo a vlastnost tohoto pozemku přechází na kupujícího J. S.“ Ten převedl nemovitosti „se vším právem, a v těch hranicích, jak je požíval nebo požívati mohl“ smlouvou z 26. 10. 1879 na J. S. ml. a M. S. a ti je převedli smlouvou z 25. 1. 1912 na J. K. a A. S. Právě jen podle této smlouvy byla v pozemkové knize zapsána služebnost doživotního užívání nemovitostí ve prospěch tehdejších převodců. V roce 1947 nabyli dům č.p. 115 se st. parc. č. 91 prarodiče žalobkyně a děděním po nich žalobkyně v letech 1960 a 1989. Až do roku 1981 bylo v domě č.p. 115 suché WC, do domu nebyla zavedena voda, dvůr byl vydlážděný, bylo na něm hnojiště a dvě kanálové vpustě, které sloužily pro odvádění dešťové vody a odpadních vod ze stájí. Původní roury o průměru 15 cm, které byly  i na pozemku st. parc. č. 92/1 vybudovány současně s domem č.p. 115, byly při rekonstrukci v roce 1981 nahrazeny rourami novými o průměru 25-30 cm a slouží i k odvádění veškeré odpadní vody z domu č.p. 115. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že na určení, „zda došlo k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni“, má žalobkyně naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), a to vzhledem k požadavku na jeho zápis do katastru nemovitostí, ale že k vydržení předmětného práva věcného břemene nedošlo. Předpokladem pro vydržení práva byla podle § 1460 OZO řádná, poctivá a pravá držba práva po třicetiletou vydržecí dobu. I když podle § 1477 OZO ten, kdo opíral vydržení o třicetiletou dobu, nemusel prokazovat držbu řádnou, tj. právní důvod nabytí, musel prokázat, že šlo o držbu poctivou a pravou. Poctivým držitelem byl ten, kdo z pravděpodobných důvodů měl za to, že věc, kterou drží, je jeho (§ 326 OZO). Pokud žalobkyně tvrdí, že jí náleží právo odpovídající věcnému břemeni, musí tvrdit i okolnosti svědčící o poctivosti nabytí, nikoli jen samotnou dobrou víru jako své vnitřní přesvědčení. O pravou držbu se nejednalo, pokud se někdo zmocnil věci násilím nebo lstí, nebo se vloudil v držbu potajmu nebo držel-li věc jen jako výprosu (§ 1464 OZO). Právě na základě výprosy byly odpadní roury z pozemku st. parc. č. 91 přes pozemek st. parc. 92/1 vedeny. Poctivost držby odvozovala žalobkyně jen z toho, že vedení rour přes pozemek st. par. č. 92/1 nikdo nebránil. V daném případě původně existoval jediný vlastník nemovitostí účastníků a po oddělení domu č.p. 115 se st. parc. č. 91 užíval jejich nový vlastník pozemek st. parc. č. 92/1 k vedení odpadových rour se svolením vlastníka tohoto pozemku v rámci dobrých sousedských vztahů. Pouhý souhlas s tím, že voda bude odváděna přes cizí pozemek, však nemusí směřovat ke zřízení věcného břemene (správně služebnosti), nesvědčí o tom, že by právní předchůdci žalovaných chtěli svůj pozemek služebností zatížit. Nabyvatelovo přesvědčení, že mu právo patří, musí být podloženo okolnostmi, které o poctivosti svědčí. Pokud se nabyvatel spokojí s ústním ujištěním převodce, že s vlastnictvím nemovitosti je spojeno právo odpovídající služebnosti, aniž je takové právo ve smlouvě zmíněno, a nabyvatel se o jeho existenci nepřesvědčí, nemůže být nabyvatel v dobré víře, že mu právo patří. Žalobkyně ani netvrdila, že by ji žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, o existenci věcného břemene ujišťovali. Pro vydržení práva věcného břemene nebyly splněny předpoklady ani podle § 145 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. To proto, že nebyl prokázán žádný právní titul, který by zakládal dobrou víru právních předchůdců žalobkyně, že jim právo odpovídající věcnému břemeni náleží. K vydržení tohoto práva nedošlo ani podle občanského zákoníku z roku 1964, neboť dobrá víra žalobkyně se nemohla odvíjet jen z té skutečnosti, že jí bylo dovoleno pozemek st. parc. č. 92/1 k vedení potrubí užívat. Kromě toho se v roce 1981 výkon práva podstatně změnil, když pozemek byl užíván k vedení rour podstatně větších, sloužících ke svodu všech odpadních vod z domu č.p. 115, do kterého byla  tehdy zavedena voda. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 16. září 2005, č. j. 5 Co 2001/2005-172, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se skutkovým a právním posouzením věci soudem prvního stupně. Zdůraznil, že k vydržení práva věcného břemene podle § 1477 OZO nedošlo, neboť pravost držby je vyloučena tam, kde je užívání věci povoleno ze sousedské ochoty. Držitel ani jeho dědicové nemohou vydržet věc (právo), kterou drží (vykonávají) jen jako výprosu. Skutečnost, že šlo o užívání pozemku ze sousedské ochoty vyplývá i z tvrzení žalobkyně, že ve výkonu tohoto práva jejím právním předchůdcům nikdo nebránil. Souhlas k takovému užívání mohl být dán i konkludentně bez uzavírání zvláštní dohody. Otázku, zda při rekonstrukci kanalizace v roce 1981 došlo ke změně ve výkonu práva věcného břemene či nikoliv, nepovažoval odvolací soud za významnou. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ – nesprávné právní posouzení věci. Rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a v rozporu s hmotným právem. Nesprávné jsou z