22 Cdo 1734/2000 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1734/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 4. 2002 Spisová značka:22 Cdo 1734/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1734.2000.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 předpisu č. 87/1991Sb. § 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1734/2000 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce P. Ž., narozeného 21. 6. 1938, zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) K. H., státnímu podniku, a 2) K. H., spol. s r. o., zastoupeným advokátem, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 230/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. května 2000, čj. 23 Co 3/2000-246, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. května 2000, čj. 23 Co 3/2000-246, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. listopadu 1999, čj. 10 C 230/98-208, ve výroku, kterým byl zamítnut „návrh, aby odpůrci byli uznáni povinnými vyklidit kaly z pozemkové parcely par. č. 895/20 k. ú. H. a tuto parcelu vyklizenou odevzdat navrhovateli“, a rozhodl o nákladech řízení. Soudy vyšly ze zjištění, že žalobce nabyl pozemkovou parcelu č. kat. 895/20 o výměře 572 m2 v katastrálním území H. na základě dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, (dále jen „restituční zákon“) z 30. 6. 1997 s dalšímu čtyřmi osobami do podílového spoluvlastnictví. Tento pozemek a pozemková parcela č. 895/4, nacházející se ve vlastnictví obce H., byly součástí vytěženého lomu S. Ten byl v letech 1967 - 1993 tehdejším provozovatelem hornické činnosti, předchůdcem prvního žalovaného, národním podnikem P. k. P. využit jako uložiště kalů, vzniklých při kamenické činnosti v lomu H. Ukládání kalů bylo považováno za součást asanace a rekultivace pozemku. Kaly byly uloženy v jamách o hloubce 15 metrů na ploše asi 500 m2, a nebyly považovány za odpad, ale za nevyhrazený nerost podle horního zákona. Ukládání kalů bylo ukončeno před vydáním pozemku žalobci a dalším spoluvlastníkům. Rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru v P. z 18. 8. 1977, čj. Vod. 231/617/1977 byl jmenovanému národnímu podniku udělen souhlas s deponováním kalů v lomu S. a k umístění zařízení na hydraulickou dopravu kalů po sporném pozemku. Státní podnik K. H. byl zřízen k 1. 7. 1990 s náplní spravovat a vypořádat dosud neprivatizovaný majetek po bývalém národním podniku. Společnost K. H., s. r. o. se sídlem v H., byla zřízena 12. 9. 1996 a stala se vlastnicí privatizovaného majetku jmenovaného státního podniku na základě smlouvy o prodeji privatizovaného majetku uzavřené s F. n. m. Č. r. z 1. 3. 1998. Soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť k jejímu podání nebyl žalobce aktivně legitimován, neboť jeho spoluvlastnický podíl na předmětem pozemku činí pouze dvě pětiny. Dále žalobu zamítl proto, že žalobce a jeho spoluvlastníci převzali předmětný pozemek v rámci restitučního řízení ve stavu, v jakém se v době převzetí nacházel, a konečně pro nemožnost plnění požadovaného žalobcem. Odvolací soud, se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně pokud jde o nedostatek aktivní legitimace žalobce na podání žaloby, jeho rozsudek však potvrdil. Ohledně prvního žalovaného konstatoval, že i když nedoložil stavební povolení k ukládání kalů na předmětný pozemek, bylo ukládání povoleno jeho předchůdci, shora uvedenému národnímu podniku. Současně s odkazem na horní zákon č. 44/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů uvedl, že kaly jsou nevyhrazeným nerostem, tedy součástí pozemku a plánem bylo vyhrazeno území - lom S. - k jejich ukládání. Uzavřel, že byl-li žalobci a jeho spoluvlastníkům vydán v restituci předmětný pozemek s kaly, které tvoří součást pozemku, nebyla námitka žalobce, že podle dohody o vydání věci převzal jen pozemky se vzrostlým porostem a s drobnými stavbami, shledána opodstatněnou. Pokud jde o druhou žalovanou, žalobce neprokázal, že by ukládala kaly na předmětný pozemek. Návrhu žalobce na připuštění dovolání nevyhověl. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 239 odst. 2 občanského soudního řádu před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“), a uplatňuje dovolací důvody ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, zda se produkty, vznikající při zpracování kamene, stávají součástí pozemku, resp. zda se kal, ať již jako produkt hornické činnosti, či jako odpad, stává součástí pozemku. S tím souvisí i otázka právního charakteru kalů z hlediska vlastnického práva k nim mezi jejich producentem a vlastníkem pozemku. Podle jeho názoru kal je odpadem podle zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech. V tomto směru odkazuje na položky č. 1 a 11 přílohy č. 1 tohoto zákona a na katalog odpadů obsažený ve vyhlášce č. 337/1997 Sb., konkrétně na odpad pod katalogovým č. 010406. Dále odkazuje na ustanovení § 2 odst. l, 10 a 11 zákona č. 125/1997 Sb. a na ustanovení § 2 písm. d) zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě. Na povinnost odklízet kaly, které nevznikly při dobývání, ale až při opracovávání kamene, usuzuje ze skutečnosti, že nejde o produkt hornické, ale kamenické činnosti, přičemž skládka odpadu nebyla žalovaným povolena a je tedy protiprávní. Pro případ, že by předmětné kaly byly považovány za produkt hornické činnosti, upozorňuje na § 23 zákona č. 44/1988 Sb. s tím, že odvaly a odkladiště podléhají režimu stavebního řízení. Právnímu předchůdci žalovaných byl sice udělen souhlas k ukládání kalů v lomu a k používání zařízení na jejich hydraulickou dopravu, tento souhlas však podle stanoviska ministerstva životního prostředí z roku 1998 nebyl k ukládání odpadů dostačující, neboť předmětné místo nesloužilo k odkládání kalů, ale k odkládání kalů zahuštěných, dopravovaných nákladními auty, takže lom S. nemohl mít charakter odvalu, a k takové činnosti původní souhlas vodohospodářského orgánu ve smyslu § 13 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), udělen nebyl. K dovolání přiložil znalecký posudek „posouzení charakteru deponovaných kalů v lomu S.“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřili žalovaní, kteří navrhují jeho zamítnutí. K argumentaci dovolatele namítají, že převážná část předmětných kalů vznikla při řezání bloků kamene na desky dále zpracovávané mimo provoz žalovaných. I další opracování těchto polotovarů je toliko zušlechťování nerostu, takže i konečným produktem je čistý nerost. Nejde tedy o produkt, který by byl směsí s jinými komponenty, např. s betonem, tedy umělý kámen, který by již nebyl čistým nerostem. Taková výroba v dané lokalitě prováděna nebyla. Není pravdou, že by docházelo k ukládání zahuštěných, odstředěných kalů, a že by lom S. byl proto odvalem. Na předmětném pozemku nebyly kaly skladovány dávno před účinností restitučního zákona, byly přes něj pouze naváženy do dalších prostor ve vlastnictví jiných subjektů, zejména obce H. Připomínají, že žalobcův požadavek je nereálný, neboť uvedený lom se nachází na více pozemkových parcelách a kaly z jednotlivých parcel by nebylo možno samostatně vyklízet. Jedná se o velký objem materiálu a jeho nové uložení by bylo možné pouze se souhlasem správních orgánů a na jejich rozhodnutí by záleželo. Druhá žalovaná navíc upozorňuje, že na pozemku žalobce nikdy žádné kaly neukládala. Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem). Zjistil, že dovolání je podáno včas a osobou k podání dovolání oprávněnou, není však přípustné. Dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ, o které dovolatel přípustnost opírá, může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, a to v případě, jde-li o rozhodnutí zásadního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale obecně významná pro rozhodování soudů. Jde zpravidla o případy, kdy tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České repu