22 Cdo 2403/2007 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2403/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2009 Spisová značka:22 Cdo 2403/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.2403.2007.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2403/2007 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. H., proti žalovanému J. Z., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 32/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. prosince 2006, č. j. 29 Co 277/2006-148, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. prosince 2006, č. j. 29 Co 277/2006-148, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 15 C 32/2000-115, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Děčíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 15 C 32/2000-115, pod bodem I. výroku určil, „že vlastnická hranice mezi nemovitostmi účastníků je dána původním právním vztahem z roku 1935, tj. body 154-236, 327-2001, 327-2003 a 327-2002, přičemž platí, že stavební parcela 109/2 a stavební parcela 109/3 se slučuje ke stavební parcele 110, to vše v kat. území P., obec a okres D., zobrazené geometrickým plánem č. 397-137/1999 ze 4. 1. 2000, vypracovaným Ing. P., který je nedílnou součástí rozsudku“. Pod bodem II. uložil žalovanému, aby v rozsahu tohoto geometrického plánu vyklidil parcely č. 109/2 a 109/3 a vyklizené předal žalobci. Pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vytyčil spornou hranici mezi pozemkem žalobce parc. č. 110 a žalovaného parc. č. 109 podle geometrického plánu ze 4. 1. 2000, vypracovaného Ing. A. P., a to varianty č. 1, která je totožná s hranicí z roku 1935. Části pozemku parc. č. 109, označené v tomto geometrickém plánu jako parc. č. 109/2 a 109/3, sloučil s pozemkem žalobce parc. č. 110 a v návaznosti na rozhodnutí pod bodem I. výroku pak podle § 126 ObčZ vyhověl žalobě na vyklizení parc. č. 109/2 a 109/3 žalovaným. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. prosince 2006, č. j. 29 Co 277/2006-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o průběhu hranice mezi pozemky účastníků. Uvedl, že z listin katastrálního úřadu a výpovědi svědka Ing. J. D., vedoucího Katastrálního úřadu v D., vyplynulo, že v listinách katastrálního úřadu se nenachází žádné rozhodnutí či smlouva, jimiž by se měnil právní stav zakreslený v katastrální mapě v roce 1935. Žalovaný nenabyl vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržením, neboť neprokázal dobrou víru o tom, že je jejich vlastníkem. Listiny, jimiž žalovaný dokládal způsob užívání sporných pozemků, nemohly založit jeho dobrou víru, že mu pozemky patří. Poukázal na výpověď žalovaného, který uvedl, že schodiště v dolní části hranice mezi pozemky bylo užíváno oběma účastníky, a nelze tak dovodit, že by mezi účastníky byla nespornou hranice mezi jejich pozemky, která by probíhala za tímto schodištěm souběžně se štítovou zdí na parc. č. 110, jak tvrdí žalovaný, a odkázal zde na výpověď svědkyně M. L., která v dané lokalitě bydlela dlouhou dobu a uvedla, „že existovalo oplocení dané dřevěným plotem v místech, kde se nachází stávající oplocení. Schody z místní komunikace vždy patřily k nemovitosti na parc. č. 110, tvoří přístup k domu žalobce, zatímco žalovaný má přístup do své nemovitosti zajištěn dalšími třemi možnostmi“. Sporné pozemky proto žalovaný užívá bez právního důvodu. Dále uvedl, že „poněkud problematickým se jeví změněný petit žaloby, jak jej okresní soud pojal do výroku č. I. svého rozsudku, když obsahuje návod na zákres vlastnické hranice v katastrální mapě, což přesahuje pravomoc soudu“. Podle názoru odvolacího soudu byl správný původní petit žaloby na určení vlastnictví k pozemkům parcelních čísel 109/2 a 109/3, vytvořených geometrickým plánem Ing. P. Odvolací soud posléze dospěl k závěru, že i při této formulaci jde o určení vlastnického práva ke sporným částem pozemku parc. č. 110 a že žalobě lze takto vyhovět. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítl, že odvolací soud se nezabýval námitkou vznesenou v odvolání, „že se v daném případě jedná o konfiskáty a v této souvislosti nemohl být předložen jako listinný důkaz – příruční katastrální mapa včetně její zvětšeniny, která zřetelně potvrzuje průběh vlastnické hranice po přikázání přídělu v roce 1945“, která je vedena tak, jako v současné katastrální mapě. Příruční katastrální mapa sloužila k provedení knihovního pořádku podle § 13 odst. 2 zákona č. 90/1947 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek, a její originál je ve správě Státního okresního archivu v Litoměřicích, pracoviště D. Z obsahu dovolání dále vyplývá, že žalovaný nesouhlasí s tím, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žaloba „nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce navrhl zamítnutí dovolání, neboť v daném případě soudy nerozhodly v rozporu s hmotným právem. Žalobce má naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva, které se zapisuje do katastru nemovitostí. Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O nesprávné právní posouzení věci se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis (případně neaplikoval právní předpis, který aplikovat měl) nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně nesprávně aplikoval. Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť je v rozporu s hmotným právem; dovolání je tedy přípustné a je i důvodné. Dovolatel v řízení opětovně tvrdil, že sporné pozemky byly poválečnými „konfiskáty“, ohledně kterých došlo k novému vyměření pozemků, které pak byly přidělovány novým vlastníkům. V této souvislosti došlo k posunům hranic pozemků a ke změnám v jejich vlastnictví; proto bylo namístě věc posoudit i podle zákonů upravujících vztahy ke konfiskovaným a posléze přidělovaným pozemkům. Touto právní námitkou se však soudy nezabývaly, ač byla – byť s různou intenzitou, resp. určitostí – opakovaně vznášena (viz č. l. 24, 46, 57v., naposledy v odvolání na č. l. 121). Tuto námitku vznáší i v dovolání. Zákon č. 90/1947 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek, se vztahuje na provedení knihovního pořádku stran majetku konfiskovaného podle dekretu presidenta republiky ze dne 21. června 1945, č. 12 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nařízení Slovenské národní rady ze dne 23. s