22 Cdo 2516/2004 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2516/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 2. 2005 Spisová značka:22 Cdo 2516/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2516.2004.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Dotčené předpisy:§ 39 předpisu č. 40/1964Sb. § 37 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. § 151n odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. § 603 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 407/05 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2516/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Mgr. O. S., zastoupeného advokátem, proti žalované T. G. G. Inc., zastoupené advokátem, o určení neexistence věcného břemene a věcného předkupního práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 7/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2003, č. j. 19 Co 438/2003-74, takto: I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2003, č. j. 19 Co 438/2003-74, pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. dubna 2003, č. j. 11 C 7/2003-38, ve výroku o určení neexistence věcného břemene tak, že se určuje, že neexistuje věcné břemeno užívání váznoucí na nemovitostech žalobce, tj. domu č. p. 785 na pozemku číslo parcelní 625 a pozemku číslo parcelní 625 (zastavěná plocha a nádvoří), zapsaných na LV č. 648 pro katastrální území N., obec P., u Katastrálního úřadu P., ve prospěch žalované, se zamítá. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2003, č. j. 19 Co 438/2003-74, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. dubna 2003, č. j. 11 C 7/2003-38, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, že neexistuje věcné předkupní právo váznoucí na nemovitostech žalobce, tj. na domě č. p. 785 na pozemku číslo parcelní 625 a pozemku číslo parcelní 625, zapsaných na LV č. 648 pro katastrální území N., obec P., u Katastrálního úřadu P., ve prospěch žalované společnosti T. G. G. Inc., a ve výroku o nákladech řízení, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal určení, že na dále specifikovaných nemovitostech v jeho vlastnictví nevázne věcné břemeno užívání ani věcné předkupní právo ve prospěch žalované. Se žalovanou uzavřel nejprve nájemní smlouvu ohledně nebytových prostor v domě spolu s pozemkem, na němž se dům nachází. Tato smlouva je však neplatná, neboť jí nepředcházel souhlas příslušného obvodního úřadu podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. tehdy platného znění. Neplatná je i smlouva, kterou účastníci uzavřeli následně o zřízení věcného břemene. Je totiž svým obsahem totožná se smlouvou nájemní a nedostatek souhlasu obvodního úřadu tak dopadá svými účinky i na smlouvu o věcném právu. Smlouva o zřízení věcného břemene a smlouva o zřízení věcného předkupního práva je neplatná i proto, že ji za žalovanou podepsal JUDr. P. H., který nebyl k jejímu podpisu zmocněn. Smlouva o zřízení předkupního práva je dále neplatná pro omezení vyplývající z § 25 zákona č. 528/1990 Sb., devizový zákon. Ten v době uzavření smlouvy neumožňoval cizozemcům nabývat nemovitosti na území ČR a proto žalovaná jako devizový cizozemec nemohla takovou smlouvu uzavřít. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem z 8. dubna 2003, č. j. 11 C 7/2003-38, rozhodl výrokem pod bodem I., že „se žaloba, podle které by soud určil, že věcné břemeno užívání váznoucí na nemovitostech žalobce, tj. na domu č. p. 785 na pozemku číslo parcelní 625 a pozemku číslo parcelní 625 (zastavěná plocha a nádvoří), zapsaných na LV č. 648 pro katastrální území N., Obec P., u Katastrálního úřadu P., ve prospěch žalované společnosti T. G. G. Inc., neexistuje, zamítá“, výrokem pod bodem II. určil, že „věcné předkupní právo váznoucí na nemovitostech žalobce, tj. na domu č. p. 785 na pozemku číslo parcelní 625 a pozemku číslo parcelní 625, zapsaných na LV č. 648 pro katastrální území N., obec P., u Katastrálního úřadu P., ve prospěch žalované společnosti T. G. G. Inc., neexistuje,“ a výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce nabyl id. polovinu shora specifikovaných nemovitostí (dále „nemovitosti“) podle dohody o vydání ze dne 17. 4. 1991 a druhou jejich id. polovinu kupní smlouvou z 30. 9. 1992, registrovanou 2. 10. 1992. Žalobce jako pronajimatel a žalovaná jako nájemce uzavřeli 18. 6. 1992 nájemní smlouvu na dobu 99 let, přičemž předmětem nájmu byly také rozsáhlé nebytové prostory tvořící většinu budovy P. A. (dům čp. 785). K uzavření této smlouvy nebyl dán předchozí souhlas příslušného obvodního úřadu podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb. (dále „ZNP“). Dne 17. prosince 1992 byla podepsána dohoda o zřízení věcného břemene užívání nemovitostí, o zřízení věcného předkupního práva a zřízení zástavního práva (dále „dohoda“). Dohodu podepsal žalobce, zástavní věřitel a za žalovanou JUDr. P. H. v plné moci z 11. 12. 1992. Věcné břemeno zřízené touto dohodou je časově omezeno na dobu 99 let a obsahem tohoto práva je povinnost žalobce strpět výlučné užívání nemovitostí žalovanou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že z textu plné moci sice nevyplývalo zmocnění JUDr. P. H. k uzavření dohody, žalovaná však bez zbytečného odkladu neoznámila žalobci svůj nesouhlas s překročením plné moci (§ 33 odst. 1 občanského zákoníku – dále „ObčZ“), a proto JUDr. P. H. podepsal předmětnou dohodu platně a jejím podpisem zavázal přímo žalovanou. Nájemní smlouvu ze dne 18. 6. 1992 považoval soud prvního stupně za neplatnou pro nedostatek předchozího souhlasu příslušného obvodního národního výboru podle § 3 odst. 2 ZNP, když dovodil, že z charakteru pronajímaných nebytových prostor lze mít za to, že se jedná o nebytové prostory určené k provozování obchodu a služeb, a za tímto účelem byly žalobcem žalované také pronajaty. Navíc v době uzavření nájemní smlouvy byl žalobce vlastníkem pouze jedné poloviny předmětných nemovitostí. Neplatnost této nájemní smlouvy však nepovažoval za významnou pro platnost dohody o věcném břemeni, neboť jde o dvě samostatné dohody. Dohodou o zřízení věcného břemene užívání se žalobce zavázal strpět užívání svých nemovitostí žalovanou a účastníci si zcela svobodně a v rámci zásady volnosti smluvních stran dohodli zřízení tohoto věcného břemene. Nešlo o obcházení ZNP, ale o upevnění postavení žalované, která by na základě tohoto svobodného ujednání stran mohla užívat nemovitosti nejen na základě nájemní smlouvy, ale z titulu věcného práva. Vlastník domu je jako osoba povinná z věcného břemene více omezen než jen jako pronajimatel nebytových prostor např. už tím, že právo věcného břemene nelze vypovědět. Jestliže se vlastník nemovitosti rozhodne zatížit nemovitost věcným právem pro jiného, nepotřebuje k tomu souhlas obvodního úřadu, neboť zřízení věcného břemene užívání nepodléhá režimu ZNP. Předmětné věcné břemeno platně vzniklo a proto soud prvního stupně žalobu na určení jeho neexistence zamítl. Za důvodnou však považoval žalobu na určení neexistence předkupního práva. V době, kdy byla uzavřena dohoda o jeho zřízení, nemohla žalovaná podle § 25 zákona č. 528/1990 Sb., devizový zákon, vlastnit nemovitosti v ČR. Proto je třeba pohlížet na ujednání o předkupním právu jako na právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné. Nemožnost plnění má za následek absolutní neplatnost právního úkonu ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 ObčZ. K odvolání účastníků Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 22. 10. 2003, č. j. 19 Co 438/2003-74, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku I. tak, že určil, že neexistuje věcné břemeno užívání váznoucí na nemovitostech žalobce, tj. domu č. p. 785 na pozemku číslo parcelní 625 a pozemku číslo parcelní 625 (zastavěná plocha a nádvoří), zapsaných na LV č. 648 pro katastrální území N., obec P., u Katastrálního úřadu P., ve prospěch žalované, v dalším rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěry o neplatnosti nájemní smlouvy z 18. 6. 1992 a o neplatnosti ujednání o předkupním právu v dohodě ze 17. 12. 1992. Dodal, že předkupní právo zajišťuje oprávněnému možnost koupě věci, přičemž tato možnost musí být reálná a splnitelná. Žalovaná jako devizový