22 Cdo 2661/2019 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2661/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 9. 2019 Spisová značka:22 Cdo 2661/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2661.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Společné jmění manželů Dotčené předpisy:§ 150 odst. 3 obč. zák. § 149 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:10. 12. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2661/2019-826 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janou Staňkovou, advokátkou se sídlem Štěpánkova 83, Chrudim, proti žalované M. Z., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jitkou Snítilovou, advokátkou se sídlem 28. října 1001/3, 110 00 Praha 1, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 37/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 3. 2019, č. j. 18 Co 434/2018-789, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 3. 2019, č. j. 18 Co 434/2018-789, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2018, č. j. 6 C 37/2012-759, ve výroku I. rozhodl, že z věcí, jež měli účastníci ve společném jmění manželů, se do vlastnictví žalované přikazuje pozemek parc. č. XY v k. ú. a obci XY, zapsaný u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, ve výroku II. uložil žalobci povinnost uhradit pohledávku I. S. ze smlouvy o hypotečním úvěru č. 1000/023746-01/00/01-001/00/R ze dne 23. 5. 2000 poskytnutém Českomoravskou hypoteční bankou, a. s. a smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi Hypoteční bankou, a. s. jako postupitelem a I. S. jako postupníkem dne 22. 3. 2011, a ve výroku III. uložil žalované povinnost doplatit žalobci na vyrovnání podílu ze společného jmění manželů částku 615 463,30 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Žalobci uložil povinnost nahradit žalované částku 1 551,37 Kč (výrok IV.) a povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích částku 11 897,26 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.). K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 18. 3. 2019, č. j. 18 Co 434/2018-789, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci vypořádací podíl ve výši 1 994 713 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.), žalobci uložil povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích náklady řízení státu ve výši 5 948,63 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), žalované uložil povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích náklady řízení státu ve výši 5.948,63 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.), a dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V.). Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, ve kterém namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání přitom opírá o § 237 o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Z obsahu dovolání se přitom podává, že dovolatelka brojí proti závěrům odvolacího soudu o tom, že nejsou splněny předpoklady pro disparitu podílů. Domnívá se, že odvolacím soudem citovaná judikatura byla aplikována „v rozporu s jejím významem“ a poukazuje na zjevně nepřiměřené úvahy odvolacího soudu ohledně okolností, jež mohly případnou disparitu podílů založit. Dovolatelka cituje rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1137/2012, které při posouzení disparity podílů zohledňuje násilné jednání účastníka, jehož se měl dopouštět vůči členům rodiny a tvrdí, že se násilného jednání dopouštěl i žalobce tím, že na ni neustále vyvíjel psychický nátlak a znepříjemňoval jí bydlení v domě. Dále cituje rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3843/2016, které zohledňuje princip zásluhovosti jednoho manželů o nabytí a udržení majetku značné hodnoty a namítá přitom, že její investice z výlučného do společného majetku byly podstatně vyšší než investice žalobce. Konečně zmiňuje rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1488/2013, ve kterém dovolací soud vyjádřil názor, že disparitu podílů nemusí založit pouze jeden důvod, ale může to být více okolností, jež by sice samy o sobě disparitu založit nemohly, ve svém souhrnu však uplatnění disparity odůvodňují. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rovněž navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je pak podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné - stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Především je nutné uvést, že dovolatelka v dovolání sice uvádí celou řadu námitek a výhrad, jimiž brojí proti závěru odvolacího soudu, že nejsou splněny předpoklady pro možnou disparitu podílů, zásadně však v jejich souvislosti řádně