22 Cdo 3393/2024 – Nejvyšší soud

22 Cdo 3393/2024-419 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně J. K., zastoupené JUDr. Lubošem Komůrkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Benešova 1304/8, proti žalované S. F., zastoupené Mgr. Martinem Hasíkem, advokátem se sídlem v Třebíči, Brněnská 53, o vypořádání neoprávněné stavby a zřízení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 22 C 87/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 21. 5. 2024, č. j. 54 Co 157/2023-379, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 21. 5. 2024, č. j. 54 Co 157/2023-379, se zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalované Mgr. Martina Hasíka, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2023, č. j. 22 C 87/2015-355, uložil žalobkyni povinnost odstranit stavbu č. ev. XY na pozemcích parc. č. st. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala zřízení nezbytné cesty přes pozemek parc. č. XY ve prospěch vlastníka stavby č. ev. XY v k. ú. XY na pozemcích parc. č. st. XY a st. XY vše v k. ú. XY, v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu GEODET-Matelka, s. r. o., č. 143-22/2019, (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 2. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 5. 2024, č. j. 54 Co 157/2023-379, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), výrok III rozsudku soudu prvního stupně změnil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 3. Ve věci bylo označenými rozsudky rozhodnuto poté, kdy předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. 8. 2019, č. j. 22 C 87/2015-151, byl zrušen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 29. 3. 2022, č. j. 54 Co 384/2019-289, kterému byla věc vrácena rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. 10 .2021, č. j. 22 Cdo 1999/2021-271. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně a zároveň tvrdí, že má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelka namítá, že se odvolací soud, vázán názorem vysloveným v rozsudku dovolacího soudu ze dne 26. 10. 2021, č. j. 22 Cdo 1999/2021-271, odchýlil od předchozího názoru dovolacího soudu v téže věci, vysloveného v rozsudku ze dne 17. 9. 2008, č. j. 22 Cdo 5103/2007-260, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že se stavebníci stali vlastníky nově vzniklé nedělitelné nemovité věci představované chatou a pozemkem pod ní podle § 126 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 1991. Naopak v kasačním rozsudku ze dne 26. 10. 2021, č. j. 22 Cdo 1999/2021-271, vyslovil následně dovolací soud odlišný právní názor, kterým zavázal nalézací soudy, tedy i soud odvolací, proti němuž současné dovolání směřuje. Dovolatelka má za to, že věc má být posouzena (na základě výše uvedeného) jinak, a to tak, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. st. XY v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2008, č. j. 22 Cdo 5103/2007-260, a proto navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že určí vlastnické právo žalobkyně k pozemku parc. č. st. XY a zruší rozhodnutí, kterým byla žalobkyni uložena povinnost odstranit stavbu č. ev. XY na pozemcích parc. č. st. XY a parc. č. XY a zamítnuta žaloba týkající se zřízení nezbytné cesty; případně aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Současně navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. 5. Žalovaná nepovažuje dovolání žalobkyně za splňující podmínky přípustnosti dovolání a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl pro vady. III. Přípustnost dovolání 6. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se od dovolatelkou namítaného rozhodnutí dovolacího soudu nijak neodchýlil. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 6. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 398/96 (uveřejněném pod č. 26/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Rc 26/2001“), vysvětlil, že narozdíl od úpravy obsažené v tzv. obecném zákoníku občanském z roku 1811, která vycházela ze zásady „superficies solo cedit“ a podle níž se trvalá stavba považovala za součást pozemku, zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, (dále jen „zákon č. 141/1950 Sb.“) stanovil v § 25 větě druhé, že stavby nejsou součástí pozemku. Od 1. 1. 1951 se stavby trvalého charakteru (tj. věci nemovité ve smyslu § 26 zákona č. 141/1950 Sb.) již nestávaly součástí pozemku. Byla-li nově budovaná stavba postavena na cizím pozemku, nepřirůstala vlastníkovi pozemku, nýbrž od počátku byla majetkem toho, kdo ji postavil, a to bez ohledu na to, zda byla postavena na cizím pozemku na základě práva stavby či nikoliv. Proto i v případech, kdy na cizím pozemku byla za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. postavena trvalá (nemovitá) stavba, aniž bylo pro stavebníka zřízeno právo stavby, nestal se vlastníkem stavby vlastník pozemku. Tímto určujícím závěrem Nejvyšší soud zdůraznil tu skutečnost, že samotné vybudování stavby při absenci platně zřízeného práva stavby nezakládalo vlastnické právo k této stavbě vlastníkovi pozemku. 10. Ve stejném rozhodnutí se Nejvyšší soud dále zabýval i posouzením situace, že byla stavba postavena na pozemku vlastníka bez práva stavby. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůraznil, že postavením trvalé stavby na cizím pozemku bez práva stavby nemohlo vzniknout oddělené vlastnictví ke stavbě a pozemku. Ustanovení § 155 zákona č. 141/1950 Sb. sice stanovilo, že vlastníkem stavby může být osoba rozdílná od vlastníka pozemku, avšak podmínky, za nichž se tak může stát, byly obsaženy v ustanovení § 158 a § 159 uvedeného zákona. 11. Pokud pak byla na cizím pozemku zřízena trvalá stavba, aniž k tomu měl stavebník zákonem vyžadované oprávnění (tzv. občanskoprávní titul), šlo z občanskoprávního hlediska o neoprávněnou stavbu, byť by stavebník měl stavební povolení či splňoval další náležitosti podle předpisů správního práva. Na řešení takto vzniklého vztahu mezi vlastníkem pozemku a stavebníkem, který neměl potřebné občanskoprávní oprávnění na cizím pozemku stavět, a na posouzení nároků z tzv. neoprávněné stavby vzniklých, bylo třeba použít příslušná ustanovení zákona č. 141/1950 Sb. Protože tento zákon neobsahoval přímou úpravu vztahů vyplývajících z tzv. neoprávněné stavby na cizím pozemku, postupovalo se po právní stránce (nebylo-li jiné dohody mezi účastníky) při úpravě vztahu mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku analogicky podle ustanovení § 125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb., která řešila otázku nabytí vlastnictví zpracováním cizí věci, smísením či sloučením věcí různých vlastníků a která upravují postup při řešení vzniklého vztahu podle daných hledisek. Z toho vyplývalo, že i v případě, kdy ke stavbě na cizím pozemku nebylo zřízeno právo stavby, které bylo podmínkou vzniku odděleného vlastnictví stavby a pozemku ve smyslu § 155, řídila se úprava vzniklého právního vztahu mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku analogicky podle § 125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb. 12. V rozsudku ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 469/2003, (uveřejněném, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.