23 Cdo 2047/98 – Nejvyšší soud

23 Cdo 2047/98 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a Mgr. Josefa Hendrycha ve věci žalobkyně H. B., zastoupené advokátem, proti žalované O. v. a k., a. s., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 C 521/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. července 1998, č. j. 13 Co 632/97-82, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. července 1998, č.j. 13 Co 632/97-82, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě (soudu prvního stupně) ze dne 25. dubna 1995, č.j. 24 C 521/95-21, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně po žalované ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 267/1992 Sb., č. 133/1993 Sb., č. 115/1994 Sb., č. 116/1994 Sb., č. 107/1995 Sb., č. 134/1997 Sb., č. 78/1998 Sb. a nálezů Ústavního soudu publikovaných pod č. 164/1994 Sb. a č. 107/1995 Sb. (dále též jen „restituční zákon"), domáhala uzavření dohody o vydání domu č.p. 1041 na pozemku parcelního čísla 600 v katastrálním území M. O., a rozhodnuto o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání. Odvolací soud - vycházeje ze skutkového zjištění, podle něhož žalobkyně nabyla Československé státní občanství sňatkem s A. K., který uzavřela dne 20. listopadu 1938, a dne 20. dubna 1953 dosáhla občanství USA - dovodil, že nesplňuje základní předpoklad oprávněné osoby podle § 3 odst. 1, 2 restitučního zákona, když v době podání výzvy k vydání sporné nemovitosti nebyla občankou České republiky. V rámci zkoumání správnosti obsahu osvědčení o státním občanství České republiky, vydaného dne 18. srpna 1997 Magistrátem města O. pod č.j. vnitř. 1585/97, coby veřejné listiny předložené žalobkyní v průběhu odvolacího řízení, vyložil odvolací soud ustanovení čl. I odst. 3 Úmluvy o naturalizaci mezi Republikou Československou a Spojenými Státy Severoamerickými, podepsané dne 16. července 1928 a vyhlášené pod č. 169/1929 Sb. (dále též jen „Úmluva"), tak, že trvající válečný stav domovského státu naturalizované osoby důsledek stanovený v prvních dvou odstavcích článku I Úmluvy (ztrátu dřívější státní příslušnosti) pouze odkládá či pozastavuje, přičemž odpadnutím překážky, tj. skončením válečného stavu, tento důsledek nastane. V posuzovaném případě tedy žalobkyně pozbyla československé státní občanství nejpozději dnem 8. května 1957, kdy došlo k ukončení válečného stavu ve vztahu k Japonsku. K závěrům zdůvodňujícím neexistenci nároku na uzavření dohody o vydání věci jeho vypořádáním mezistátní dohodou (Dohodou mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Spojených států amerických o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek ze dne 29. ledna 1982, dále jen „Dohoda") a aplikací čl. II, bodu č. 2, zákona č. 116/1994 Sb. (za situace, kdy nemovitost, jejíž vydání se požaduje, byla zahrnuta do privatizačního projektu) dospěl odvolací soud jen pro případ, že žalobkyně státní občanství České republiky shora vyloženým způsobem (naturalizací ve Spojených státech amerických) nepozbyla. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále též jen „o.s.ř."). Argumenty podřaditelnými pod výslovně zmíněný dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. prosazuje dovolatelka názor, podle něhož vedení války smluvní země v době, kdy její státní příslušník dosáhl naturalizace ve druhé smluvní zemi, absolutně vylučovala platnost (tedy neodkládala jen účinnost) prvních dvou odstavců článku I Úmluvy. Námitkou, že odvolací soud překročil meze svých oprávnění, když osvědčení o státním občanství České republiky přezkoumával po obsahové stránce, vystihla dovolatelka dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Žalobkyně se domnívá, že přezkum postupu a rozhodování správních orgánů v oblasti týkající se státního občanství je možný pouze za podmínek stanovených v ustanovení § 244 a násl. o.s.ř., které však v posuzovaném případě splněny nebyly; k odlišnému závěru nelze dojít ani aplikací ustanovení § 134 o.s.ř., na které se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odvolává. Podle žalobkyně se totiž možnost prokazovat jinými důkazy nepravdivost toho, co veřejná listina osvědčuje nebo potvrzuje, nepochybně týká pouze skutkové stránky věci a nikoli právního názoru, ze kterého orgán vystavující veřejnou listinu vycházel. Dovolatelka zpochybnila rovněž závěry odvolacího soudu týkající se vypořádání nároku žalobkyně jako občanky Spojených států amerických Dohodou a aplikace ustanovení čl. II, bodu č. 2, zákona č. 116/1994 Sb. Ze všech uvedených důvodů navrhla zrušení rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s právním hodnocením otázky občanství žalobkyně a navrhla zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 28 odst. 1 písm. a/ zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, § 10a o.s.ř.) - po zjištění, že dovolání, které splňuje formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem, bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 o.s.ř.) a že je ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné (§ 239 odst. 1 o.s.ř.) - přezkoumal bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) rozsudek odvolacího soudu na základě ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Vady řízení taxativně vyjmenované v § 237 odst. 1 o.s.ř. a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), nebyly v dovolání prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř. tvrzeny a nevyplývají ani z obsahu spisu. Zákon svěřil odvolacímu soudu oprávnění založit podle § 239 odst. 1 o.s.ř. přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí, proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné, má-li za to, že význam v něm řešené právní otázky, případně právní význam celého rozhodnutí je zásadní a vyžaduje přezkum cestou mimořádného opravného prostředku. Vyslovil-li odvolací soud přípustnost dovolání v souladu s § 239 odst. 1 o.s.ř., nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce skutečně zásadní význam; v tomto směru je dovolací soud vázán názorem odvolacího soudu. V projednávané věci vyslovil odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání, aniž by ji omezil jen na řešení určité právní otázky (vymezení konkrétních otázek týkajících se vázanosti soudu osvědčením o státním občanství a výkladu článku I. Úmluvy jen v odůvodnění odvolacího rozhodnutí nemá pro určení objektivních mezí dovolacího přezkumu žádný význam; k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. února 1997, sp. zn. III. ÚS 253/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, příloha sešitu č. 7). Dovolacímu přezkumu je ve smyslu § 239 odst. 1 o.s.ř. tak objektivně otevřeno právní posouzení věci odvolacím soudem jako celek, tedy všechny v něm řešené právní otázky (za samozřejmého předpokladu, že je účastník v dovolání napadne, popřípadě alespoň jejich řešení přijatá odvolacím soudem zpochybní). Z toho, že přípustnost dovolání podle § 239 odst. 1 o.s.ř. je spjata se závěrem odvolacího soudu o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem je - vedle důvodů podle § 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř. - výlučně již pouze důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze odvolací soud rekriminovat z nesprávného právního posouzení věci (tímto dovolacím důvodem, jímž je dovolací soud, včetně jeho obsahového vymezení, vázán /§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř./, žalobkyně správnost rozhodnutí také poměřuje). Tvrdí-li žalobkyně, že výsledek hodnocení důkazu listinou (osvědčením o státním občanství) neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 135 odst. 2, věty druhé, o.s.ř., uplatňuje - jak již bylo výše naznačeno - důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování); námitky proti skutkovým zjištěním jsou však v případě přípustnosti dovolání založené na ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. bezcenné a dovolací soud správnost napadeného rozhodnutí z tohoto důvodu přezkoumávat nemůže. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v subsumaci zjištěného skutkového stavu pod hypotéz