23 Cdo 4235/2015 — Nejvyšší soud

23 Cdo 4235/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 8. 2016 Spisová značka:23 Cdo 4235/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4235.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva cestovní Pojištění Dotčené předpisy:§ 8 odst. 5 předpisu č. 159/1999Sb. § 852k odst. 2 obč. zák. § 852k odst. 4 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 11. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 4235/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. B. E., zastoupené JUDr. Jaroslavem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Pštrossova 189/16, proti žalované Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, identifikační číslo osoby 63998530, o zaplacení částky 85.786 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 218/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2015, č. j. 12 Co 7/2015-111, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2015, č. j. 12 Co 7/2015-111, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 19. srpna 2014, č. j. 27 C 218/2013-72, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 86.786 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uzavřela dne 30. ledna 2012 s cestovní kanceláří GLOBALTOUR s. r. o. cestovní smlouvu o zájezdu do Turecka a zaplatila cenu zájezdu ve výši 91.740 Kč. Zájezd se následně neuskutečnil z důvodu úpadku cestovní kanceláře (dále také „CK“). Žalobkyně oznámila žalované vznik škodné události, neboť CK měla s žalovanou uzavřenou pojistnou smlouvu o povinném pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře ze dne 29. dubna 2009 se sjednaným limitem pojistného plnění ve výši 360.000 Kč, jenž byl postupně navyšován až do výše 1.078.000 Kč. Žalovaná vyplatila žalobkyni dne 16. července 2013 pojistné plnění ve výši 5,4 % zaplacené ceny zájezdu, tedy částku 4.954 Kč. Předmětem sporu mezi účastnicemi je rozdíl mezi cenou zájezdu a částkou, kterou žalovaná vyplatila žalobkyni jako pojistné plnění, tedy zbylých 86.786 Kč. Soud cestovní smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a CK posoudil jako smlouvu spotřebitelskou ve smyslu § 52 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), jež byla sjednána dle § 852a a násl. obč. zák., a aplikoval na daný případ čl. 7 směrnice Rady 90/314/EHS z 13. června 1990, o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (dále také „Směrnice“). Výkladem Směrnice dospěl soud k právnímu názoru, že tato má být interpretována v tom smyslu, že v případě úpadku CK, musí být spotřebiteli garantováno vrácení všech peněžních prostředků, jenž jako zákazník CK na základě uzavřené smlouvy poskytl. Eurokonformě – v souladu se Směrnicí – mají být interpretována ustanovení § 6 až 8 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, jimiž byla do českého právního řádu Směrnice implementována. Právo zákazníka na výplatu pojistného plnění ve výši zaplacené částky zájezdu nemůže být omezena pojistným limitem, jelikož smluvní ujednání nemohou omezit nároky zákazníka jako spotřebitele plynoucí mu ze zákona, a také z toho důvodu, že zákazník není účastníkem pojistné smlouvy, jež by ho zavazovala. Rovněž ust. § 28 odst. 1 zák. č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, se na zákazníka CK nevztahuje, a nemůže být proto důvodem pro snížení pojistného plnění. Jako neakceptovatelné soud také shledal nerovné postavení jednotlivých klientů CK odrážející se v poměrném krácení výše vypláceného pojistného plnění zákazníkům, kteří již nestačili odcestovat, oproti těm, kteří byli v době úpadku CK v zahraničí a jejichž odškodnění bylo privilegováno. K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně a přitakal námitkám žalované, že ve vztahu k žalobkyni plnila v souladu se svou zákonnou povinností a plnění nad rámec sjednané hranice pojistného plnění, vyplývající z pojistné smlouvy, by bylo plněním bez právního důvodu. Odvolací soud se přiklonil k názoru, že princip limitu pojistného plnění je obecnou zásadou zakotvenou zákonem, jež je respektována každým povinným pojištěním a že otázka výše pojistného je plně na vůli smluvních stran pojistné smlouvy. Česká republika předmětnou Směrnici implementovala do vnitrostátního práva tím, že ji promítla do ustanovení § 8 odst. 2 zák. č. 159/1999 Sb., v níž je explicitně zakotvena povinnost CK sjednat pojištění záruky v minimální hranici pojistné částky, jak stanoví § 6 téhož zákona. Dle odvolacího soudu tak byla zcela jasně stanovena hranice minimální pojistné částky a rámec pro smluvní ujednání mezi CK a žalovanou. V případě nedostatečné či chybné implementace Směrnice je to členský stát, kterému vzniká odpovědnost za škodu způsobenou jednotlivci tím, že nedosáhl cíle, jenž je Směrnicí sledován. V tomto případě, kdy je vnitrostátním právem stanoven minimální limit pojistné částky, který nepostačuje na pokrytí rizik v takovém rozsahu, jaký stanoví Směrnice, lze dle odvolacího soudu přisvědčit, že Směrnice nebyla dostatečně a správně implementována do vnitrostátního práva, avšak nelze za této situace činit odpovědnou žalovanou, jakožto soukromoprávní subjekt. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Žalobkyně ve svém dovolání namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, jelikož odvolací soud chybně vyložil znění § 6 a § 8 zákona č. 159/1999 Sb., zatímco s právním hodnocením soudu prvního stupně se dovolatelka plně ztotožňuje, jelikož namítá, že zákon č. 159/1999 Sb. měl být odvolacím soudem interpretován dle obsahu a smyslu Směrnice, což by vedlo k uložení povinnosti žalované uhradit dovolatelce plnou výši ceny zájezdu. Dovolatelka rovněž ve své argumentaci odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13, jenž je ve shodě s rozhodnutím prvoinstančního soudu a taktéž plně koresponduje s dovolatelčiným míněním. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila v tom smyslu, že je navrhuje jako zcela nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného práva, která byla odvolacím soudem řešena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudkem ze dne 3. května 2016, sp. zn. 23 Cdo 2221/2015. Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí zabýval shodnou otázkou, zda je výše pojistného plnění vypláceného pojišťovnou limitována sjednaným limitem pojistné částky a v jakém rozsahu je pojišťovna povinna plnit klientům CK v případě jejího úpadku za neuskutečněný zájezd. Dovolací soud se ve svém rozhodnutí ztotožňuje s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu ze dne 16. července 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13, v němž Ústavní soud konstatoval, že limit pojistného plnění, který byl sjed