24 Cdo 1530/2000 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1530/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 8. 2000 Spisová značka:24 Cdo 1530/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:24.CDO.1530.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1530/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, Csc., v právní věci žalobce P. P., zastoupeného advokátem, proti žalované Obci K., okres M. B., o zaplacení částky 941.617 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp.zn. 7 C 216/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2000, čj. 30 Co 169/99-36, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. března 2000, čj. 30 Co 169/99-36, a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21.12.1998, čj. 7 C 216/98-13, s e z r u š u j í , a věc se vrací Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 21.12.1998, čj. 7 C 216/98-13, zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci 941.617 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 4. 1993 do zaplacení. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, protože žalobce svůj nárok na zaplacení náhrady za znehodnocení hospodářských a obytných budov uplatnil u Obce K. po lhůtě, stanovené zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „zákon o půdě\"). Krajský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6.3. 2000, čj. 30 Co 169/99-36, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž vyslovil, že proti svému rozsudku připouští dovolání. V odůvodnění rozsudku uvedl, že dovolání připouští k posouzení otázky, zda výzva k poskytnutí náhrad za znehodnocení nemovitosti, učiněná vůči povinné osobě před obdobím vymezeným ustanovením § 13 odst. 3 zákona o půdě, je způsobilá vyvolat hmotně právní účinky řádně podané výzvy za situace, kdy platné znění zákona v době, kdy výzva byla učiněna, výslovně lhůtu k uplatnění nároku na tyto náhrady nestanovilo. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že žalobce je aktivně legitimován k uplatnění nároku na náhradu za znehodnocené nemovitosti jako dědic právního nástupce původních vlastníků, který sám veškeré restituční nároky dle zákona o půdě, včetně nároku za znehodnocené nemovitosti, uplatnil. Ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalovaný je osobou povinnou k poskytnutí náhrad za znehodnocení budov podle § 13, § 14 a § 16 tohoto zákona, jako ten, kdo žalobci budovy vydal, avšak dospěl k závěru, že žalobce, popřípadě jeho právní předchůdce, nevyzvali žalovaného k poskytnutí náhrad za znehodnocené nemovitosti v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě, a tedy právo na náhradu podle uvedených ustanovení zaniklo. Tento závěr odůvodnil tím, že lhůta pro uplatnění nároku na náhradu dle ustanovení § 14 a § 16 zákona o půdě ve znění zákona č. 39/1993 Sb. trvala do 31.1.1993, zatímco písemná výzva právního předchůdce žalobce k poskytnutí těchto náhrad byla učiněna 29.3.1993. Hmotně právní účinky řádně podané výzvy nemohly nastat ani dle novely zákona o půdě provedené zákonem č. 183/1993 Sb., protože běh šestiměsíční subjektivní lhůty, uvedené v § 13 odst. 3 citovaného zákona v platném znění, nemohl nastat dříve než 1.7.1993, kdy citovaný zákon nabyl účinnosti. Také výzvou žalobce ze dne 17.6.1996 byly jeho nároky uplatněny až po lhůtě uvedené v § 13 odst. 3 zákona o půdě v platném znění, a jeho právo tedy zaniklo. Proti rozsudku odvolacího soudu, jenž nabyl právní moci dne 21.4.2000, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. V dovolání shrnuje skutkovou podstatu věci a dodává, že s ohledem na jím uvedené skutečnosti, výzva k vydání nemovitosti měla být současně chápána jako výzva k vydání náhrad, neboť má zjevně přímou souvislost z hlediska podmíněnosti realizace jedné či druhé. V daném případě se nadto ani jeden ze soudů nezabýval zněním zákona o půdě v okamžiku, kdy byla podána výzva žalobce tzn. v období od 1.1.1993 do 30.6.1993, kdy příslušný § 16 odst. 3 odkazoval na lhůty uvedené v § 13, přičemž § 13 obsahoval dvě lhůty, jednu pro podání výzvy k vydání nemovitosti do 31.3.1993 a druhou k uplatnění náhrad za živý a mrtvý inventář do téže lhůty. V ustanovení § 16 nebylo přitom výslovně uvedeno, ve které z obou lhůt může povinná osoba uplatnit nárok na náhradu dle § 14 § 15, t.zn. náhradu za znehodnocené budovy a stavby. Tuto skutečnost přitom považuje žalobce za zásadní. Žalobce dále považuje otázku, ke které odvolací soud připustil dovolání, za nepřesně formulovanou v tom smyslu, že znění platné v okamžiku podání výzvy výslovně nestanovilo, kterou ze lhůt lze aplikovat na uplatnění náhrad za znehodnocené budovy.Vyslovuje názor, že oba soudy ve věci rozhodující uplatnily v jeho neprospěch lhůtu kratší, zatímco i vzhledem k novele zákona o půdě platné od 1.7.1993 uplatnil svou výzvu včas, neboť jeho úkon byl učiněn a nikdy jej nevzal zpět, ani jej nezrušil. Výkladem zákona jej soudy prvního i druhého stupně zkrátily na nárocích, jež mu vyplývají ze zákona, protože dle jeho přesvědčení k prekluzi v daném případě nedošlo. Navrhuje, aby dovolací soud podle § 243b o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Dovolání v zásadě splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 o.s.ř., aniž výslovně odkazuje na některý z důvodů, uvedených v § 241 odst. 3 o.s.ř.; důvody, vedoucí žalobce k podání dovolání, jsou však dostatečně popsány, a jsou podřaditelné pod ustanovení § 241 odst. 3 písm.d) o.s.ř., protože dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání se opírá o ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Vady řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., které vždy zakládají přípustnost dovolání, nebyly dovolacím soudem zjištěny, ani dovolatelem uplatněny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v mezích uplatněných dovolacích důvodů, které, stejně jako odůvodnění výroku odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, se týkají výkladu lhůty k uplatnění nároku na náhradu za stavby podle ustanovení § 14 a § 16 zákona o půdě, resp. včasnosti uplatnění nároku žalobcem ( jeho právním předchůdcem). Právní závěry soudu nejsou správné, pokud na věc aplikoval právní předpis, který se na daný vztah právní nevztahoval, nebo aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. V daném případě dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud ( a ostatně i soud prvního stupně) použil při posouzení včasnosti uplatnění nároku žalobcem právní předpis ve znění, které v době uplatnění práva neplatilo. Dle skutkového zjištění odvolacího soudu, které nebylo dovolateli zpochybněno, vyzval J. V., jako oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitostí podle ustanovení § 9 zákona o půdě, mj. též Obec K. jako povinnou osobu k poskytnutí náhrady za znehodnocení staveb uvedených nemovitostí, a to dne 29.3.1993. Odvolací soud správně dovodil, že žalobce vstoupil do práv této oprávněné osoby v důsledku dědictví v plném rozsahu, tedy i pokud jde o právní účinky této výzvy, a správně aplikoval na daný případ ustanovení druhé části zákona o půdě, upravující i náhrady za znehodnocené stavby, vydávané oprávněným osobám. Správně rovněž dovodil, že v době podání výzvy nestanovil zákon o půdě lhůtu k uplatnění nároku na náhradu za znehodnocené nebo odstraněné budovy, nevyvodil z toho však potřebné závěry. Pro právní úkony platí zásada, že se řídí právními předpisy platnými v době, kdy byly učiněny, a že na ně nelze použít pozdější předpisy, pokud to zákon výslovně nestanoví ( zákaz retroaktivity práva ). Nároky na náhradu osobám oprávněným podle druhé části zákona o půdě byly původně ve znění platném od 24.6.1991 upraveny následně : Ustanovení § 14 odst. 1 věta první stanovilo, že oprávněné osobě náleží náhrada za obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, které podle tohoto zákona nelze vydat. V odstavci 2 pak bylo zakotveno právo na náhradu za tyto stavby, pokud byly znehodnoceny. V § 16 odst. 3 zákon deklaroval, že oprávněná osoba vyzve k vydání náhrady nejpozději ve lhůtách uvedených v ustanovení § 13 (jež upravovalo lhůty k vydání nemovitostí a stanovilo prekluzi práva na vydání nemovitostí v případě, že nárok nebude uplatněn ve lhůtě), s tím, že závisí-li právo na náhradu na rozhodnutí po