24 Cdo 3845/2023 — Nejvyšší soud

24 Cdo 3845/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 1. 2024 Spisová značka:24 Cdo 3845/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.3845.2023.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Úschova Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:21. 3. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1049/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 3845/2023-590 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně HARVARD CAPITAL and CONSULTING investiční společnost a.s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 00676900, se sídlem v Praze 4, Ohradní 1159/65, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, proti žalované Harvardský průmyslový holding, a.s., identifikační číslo osoby 44269595, se sídlem v Praze 1, Uhelný trh 9/414, zastoupené JUDr. Evelynou Lojdovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy a o vzájemném návrhu žalované, aby byl nahrazen souhlas žalobkyně s vydáním předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 104/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, č. j. 58 Co 79/2023-540; takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč, to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Štuksy, advokáta. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 10. 2022, č. j. 11 C 104/2018-466, uložil žalované povinnost souhlasit s vydáním předmětu úschovy vedené tamním soudem pod sp. zn. 0 Sd 12/2018, tj. částky 100 364 209 Kč žalobkyni (výrok I), zamítl vzájemný návrh, aby žalobkyně byla povinna souhlasit s vydáním předmětu úschovy vedené tamním soudem pod sp. zn. 0 Sd 12/2018, tj. částky 100 364 209 Kč žalované (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 110 416 Kč (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (I a II) potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení (III) jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení o žalobním návrhu částku 76 536 Kč a na náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu částku 67 760 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení souhlasu žalované s vydáním předmětu soudní úschovy s tím, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. 46 T 17/2006, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 5 To 43/2017, bylo rozhodnuto o zrušení zajištění peněžních prostředků ve výši 100 364 209 Kč (dále jen „předmětná částka“) uložených na účtu č. XY, vedeném u Československé obchodní banky, a.s. (dále jen „ČSOB“), jehož majitelem je žalobkyně, s tím, že současně budou tyto peněžní prostředky vzaty do úschovy soudu. K zajištění prostředků došlo v souvislosti s trestním řízením proti V. K. a B. V., do úschovy byly složeny z důvodů pochybností o vlastnickém právu k zajištěným penězům s ohledem na jednání žalované, která k nim uplatnila nárok. Žalobkyně se považovala za jedinou oprávněnou osobu, které svědčí vlastnické právo k pohledávce za ČSOB, neboť je majitelem shora uvedeného vkladového účtu, ze kterého byly peněžní prostředky vzaty do úschovy. Žalované k těmto finančním prostředkům vlastnické právo nikdy nesvědčilo. Žalovaná rovněž uplatnila právo k těmto finančním prostředkům s tím, že byla poškozena rozsáhlou trestnou činností V. K. a V., žalovaná sdružuje cca čtvrt milionu poškozených akcionářů, k jejichž odškodnění dosud nedošlo. Majetek žalované tvoří hlavně pohledávky, ohledně nichž vede spory. Jedním z těchto sporů je pohledávka za žalobkyní s jistinou 100 364 209 Kč, která souvisí s tímto řízením. Předmětná částka byla zajištěna v průběhu trestního řízení, následně byla vzata do úschovy soudu. Žalovaná podrobně popsala trestnou činnost V. K. a B. V., v jejímž rámci docházelo k vyvádění likvidních akcií významných českých podniků nabytých v rámci kupónové privatizace z portfolia žalované, resp. jejích právních předchůdců Sklo Union Teplice, a.s. a harvardských investičních fondů, kdy za tyto cenné papíry získávala žalovaná, resp. její právní předchůdci bezcenné akcie. Popsala jednotlivé transakce s tím, že navazovaly na trestnou činnost V. K. a B. V. Konkrétním důvodem pro připsání prostředků, které jsou nyní předmětem úschovy, byla smlouva o koupi akcií mezi Daventree Limited a PRIVAT SLOVAKIA MARKETING spol. s r.o. ze dne 12. 9. 2002, ve znění dodatku ze dne 20. 11. 2002, předmětem smlouvy byl převod akcií Harms Holdings Co Limited z portfolia DAVENTREE na PSM, kupní cena měla být zaplacena tak, že společnost PSM převezme dluh DAVENTREE vůči žalobkyni, který svou výší odpovídal kupní ceně. Žalovaná zpochybnila existenci dluhu DAVENTREE vůči žalobkyni, považovala jej za smyšlený a tím, že předmětná částka představuje prostředky, které byly trestnou činností vyvedeny z jejího majetku, resp. dceřiné společnosti Daventree Resources Ltd. přičemž na základě dohody s ní je žalovaná oprávněna nakládat s prostředky takto odňatými a vymáhat je v soudním řízení. Namítala, že žalobkyně je společností dlouhodobě personálně a majetkově napojenou na V. K. a jeho rodinu, vydání předmětu úschovy žalobkyni tak považovala za nemravné a v rozporu s obecnými principy spravedlnosti. Rozsudek odvolacího soudu žalovaná napadla s podrobnější argumentací dovoláním; které však Nejvyšší soud v souladu s § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), odmítl. Podané dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že nelze vyhovět vzájemnému návrhu žalované, aby žalobkyni byla uložena povinnost souhlasit s vydáním částky 100 364 209 Kč, složené do úschovy Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 0 Sd 12/2018) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby v dovolání uvedené právní otázky byly posouzeny jinak. Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy (§ 299 odst. 1 z. ř. s.) představuje procesní formu posouzení otázky, komu (zda příjemci nebo přihlašovateli, popřípadě složiteli) má být předmět úschovy soudem vydán, tedy – řečeno jinak – komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy, na základě kterého soud vydá předmět úschovy. Není přitom podstatné, že vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy se v tomto řízení řeší jen jako otázka předběžná a že nachází svůj projev ve výroku rozsudku v podobě „nahrazení projevu vůle“; pravomocný rozsudek soudu, kterým bylo rozhodnuto, že žalovaný „je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy“, žalobci totiž zakládá právo, aby mu soud vydal předmět úschovy, čímž bude naplněno jeho právo k majetku, uloženému nebo složenému do úschovy soudu (ve vztahu k obdobné předchozí právní úpravě řízení o úschovách v ustanoveních § 185a až 185h zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013 srov. též právní názory uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3967/2007, které bylo uveřejněno pod č. 66 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 21 Cdo 293/2009, které bylo uveřejněno pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012). K otázce, zda pohledávka, kterou má věřitel proti příjemci nebo přihlašovateli úschovy, zakládá věřiteli právo na vydání věci z úschovy, srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 3. 1982, sp. zn. 3 Cz 24/82, který byl uveřejněn ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, vydaném býv. Nejvyšším soudem ČSSR, Praha 1986, s. 788 (tzv. Sborník IV) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3697/2018, a v nich přijatý právní závěr, že má-li věřitel (vykonatelnou) pohledávku proti příjemci nebo přihlašovateli, kteří požádali o vydání předmětu úschovy, avšak předmět úschovy jim dosud nebyl vydán, může se domáhat též uspokojení z předmětu úschovy; nejde ovšem o právo k p