24 Cdo 4217/2019 — Nejvyšší soud

24 Cdo 4217/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 10. 2021 Spisová značka:24 Cdo 4217/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.4217.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Rodičovská odpovědnost (o. z.) Dotčené předpisy:§ 871 odst. 1 o. z. § 873 o. z. § 865 o. z. § 866 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 1. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 4217/2019-984 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Romana Fialy ve věci nyní již zletilého D. B., narozeného XY, bytem XY, a nezletilé AAAAA (pseudonym), narozené dne XY, bytem XY, zastoupené opatrovníkem městem Černošice, se sídlem městského úřadu v Černošicích, Karlštejnská č. 259, dětí rodičů K. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova č. 2/2, a D. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Chlaněm, advokátem se sídlem v Praze 4, Točitá č. 1964/34, za účasti Okresního státního zastupitelství Praha-západ, se sídlem v Praze 5, Zborovská č. 81/11, o zbavení matky rodičovské odpovědnosti a práva dát souhlas k osvojení, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 12 P 12/2015, o dovolání matky proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. července 2019 č.j. 32 Co 279/2018-920, takto: I. Dovolání matky se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Otec se návrhem podaným dne 26.6.2017 u soudu prvního stupně domáhal, aby matka byla zbavena rodičovské odpovědnosti k nezletilé AAAAA a k tehdy ještě nezletilému D., a současně aby byla zbavena i práva dát souhlas k osvojení nezletilých dětí. Návrh odůvodnil zejména tím, že se matka opakovaně dopouští trestné činnosti spojené s užíváním a distribucí drog, jde o trvalou recidivu bez šance o nápravu, od doby rozluky rodičů v roce 2011 nejeví o děti žádný zájem, není mezi nimi žádný vzájemný citový vztah, neplní vyživovací povinnost a vede nemorální způsob života, který je hrozbou pro mravní vývoj nezletilých dětí. Spolu s otcem se již několik let podílí na péči o děti jeho družka V. H., kterou děti v současné době považují za svoji matku, zatímco svou skutečnou matku neviděli mnoho let, syn ji odmítá a dcera ji nezná; družka otce je bezdětná a měla by zájem děti osvojit. Pokud bude matka (po skončení výkonu trestu) nadále pokračovat v totožném závažném zanedbávání rodičovské odpovědnosti, a případně se pokusí narušit konečně obnovené rodinné vztahy a dobré zázemí, způsobila by tím nezletilým dětem neodčinitelné psychické trauma. Podle názoru otce za této situace převažuje zájem na ochraně vývoje nezletilých dětí nad rodičovskými právy matky. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 14.5.2018 č.j. 12 P 12/2005-770 omezil matku v rodičovské odpovědnosti ve vztahu k oběma dětem „tak, že nemá právo osobní péče a osobního styku s dětmi, nemá právo zastupovat děti a spravovat jejich jmění, má právo na informace o prospívání a vývoji dětí, má právo na písemný styk s dětmi“ (výrok I.); vyslovil, že vyživovací povinnost podle rozsudku zdejšího soudu ze dne 2.3.2015 č.j. 12 P 12/2005-619 zůstává zachována (výrok II.), zamítl návrh na zbavení matky práva dát souhlas k osvojení (výrok III.) a rozhodl, že žádný účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a že „státu se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává“ (výrok V.). Soud prvního stupně zdůraznil, že zbavení rodičovské odpovědnosti je „nejdrsnější sankcí rodinného práva“, k níž může soud přistoupit jen za splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 871 o.z. a vždy v zájmu dítěte. Na základě provedených důkazů (především po výslechu rodičů, zjištění názoru dětí a po zjištění odborných závěrů znalce) soud zvažoval dvě v úvahu přicházející varianty, a to jednak vyhovění návrhu otce („konstrukce na bázi všeho a nic“), a jednak řešení, jež nakonec navrhli opatrovník, státní zástupce a souhlasila s ním i matka, jehož podstatou bylo razantní omezení rodičovské odpovědnosti matky s tím důsledkem, že prakticky potvrdí stávající stav. Vycházel přitom z úvahy, že důsledkem vyhovění návrhu otce by byla ztráta právní a biologické matky a volná cesta k získání nové právní matky – družky otce, kterou děti vnímají jako svou pravou matku, jinými slovy matku psychologickou a sociální; D. si ji výslovně za matku přeje, AAAAA je toho času při vědomí, že je to její pravá matka, protože právní a biologickou matku nezná. Kdyby však soud návrhu otce vyhověl, vystavil by děti riziku ztráty vztahu, o který sice toho času nestojí (D.), nebo o něm neví (AAAAA), nicméně matka není zcela pasivní, chce s dětmi vztah obnovit, postupně na sobě pracuje v rámci léčení závislosti, využívá možnosti kontaktu s dětmi způsobem, který v současné době má, tedy psaním dopisů, při vědomí, že je vcelku spravedlivě synem odmítána, že mu ublížila svým hnusným přístupem v době, kdy dávala přednost drogám, a kdy zavinila ztrátu vztahu s AAAAA. D., mladému dospívajícímu chlapci, se nelze divit, že matku odmítá, že chce mít klid a těžit z možnosti rodinného života, který mu otec a jeho družka vytvořili. V budoucnu však opak vyloučit nelze, matku stále vnímá jako součást širší rodiny a oprávněně jí vyčítá, že musí její existenci sestře tajit. V porovnání s matkou je družka otce, kterou děti milují, pravým ženským vzorem oběma dětem, pracuje jen na částečný úvazek, aby se o ně mohla starat, žije dlouhodobě s otcem, chce si děti osvojit a s otcem zřejmě uzavřít manželství. Ačkoli tedy „téměř vše nasvědčuje tomu, že by bylo správné, aby D. získal možnost být osvojen družkou otce“, soud „má na hodnocení popsané situace konzervativní náhled“. D. je v přelomových letech svého dospívání a později v dospělosti může ztrátu vlastní matky, ačkoli si ji nyní přeje, hořce litovat už jen ze samé podstaty této skutečnosti. Riziko újmy ztráty vztahu je přitom podle názoru soudu prvního stupně vyšší, než riziko, že nebude formalizován dlouholetý stávající vztah mezi ním a družkou otce, neboť rodina otce je stabilní a směřuje snad k manželství vychovatelů dětí. Ani znalkyně se nevyjádřila jednoznačně pro osvojení, nýbrž pro posílení a formalizaci vztahu mezi dětmi a družkou otce. U AAAAA je situace jednoznačnější, neboť ona matku nezná, neví o ní a podle doporučení znalkyně je zapotřebí s touto informací vyčkat do doby 10 až 12 let jejího věku. U AAAAA tedy nelze vůbec riskovat ztrátu vztahu s matkou, o jejíž existenci se má teprve dozvědět. Vzhledem k tomu, že obě děti jsou děti na sebe vázané a žijí spolu v rámci jedné rodiny, bylo nesprávné, aby D. osvojen byl a AAAAA nikoli. Podle názoru soudu prvního stupně lze stávající rodinnou situaci, kdy jsou děti vychovávány otcem a jeho družkou, udržet a posílit tím, že výkon rodičovské odpovědnosti bude svěřen v plném rozsahu otci a ten jej může delegovat na svou družku, která se na výchově dětí podílí z titulu, že s ním žije ve společné domácnosti (§ 885 o.z.). Postavení družky lze u dětí posílit tím, že uzavře manželství s otcem. Za dané situace proto soud prvního stupně dospěl k závěru, že „není v zájmu dětí zbavovat matku rodičovské odpovědnosti a práva dát souhlas k osvojení“, ale že jsou důvody „k razantnímu omezení její odpovědnosti, neboť ji historicky dlouhodobě neužívala, jak měla, a to z důvodu, jež si sama zavinila, tedy užíváním drog, závislostí na nich, opakovaným trestním odsouzením a výkonem trestu odnětí svobody, což vedlo ke ztrátě vztahu s dětmi“. V současné době není představitelné, aby měla právo péče, právo osobního styku, jakož i zástupčí a správcovské oprávnění; uvedená práva (a zároveň povinnosti) od roku 2011 vykonával otec, který dětem zajistil plnou rodinu a náhradní matku. Podle názoru soudu prvního stupně však nelze přehlédnout, že matka, která byla uznána nemocnou (závislou), se léčí, pracuje na sobě, děti ztratit nechce a její chování v poslední době má vzrůstající kladnou tendenci, i když ve vztahu k dětem se důsledky zlepšeného přístupu matky (zatím) prakticky neprojevují (posílá jen dopisy a neplní ani vyživovací povinnost). Člověk je však „tvor chybující a opomenout kladné krůčky léčby a zapojování se do socializace by bylo obecně, i konkrétně v této věci, nesprávné, demotivující“. Soud prvního stupně proto zvolil „razantní omezení rodičovské odpovědnosti, matce ponechal pouze právo na informace a právo na písemný styk s dětmi, fakticky tedy formalizoval stávající situaci, což hodnotil pro děti jako nejlepší“. K odvolání otce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 7. 2019 č