28 Cdo 715/2002 — Nejvyšší soud

28 Cdo 715/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 1. 2003 Spisová značka:28 Cdo 715/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.715.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 715/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A/ V. K., B/ M. K., C/ V. Ch., D/ V. K. a E/ M. H., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ M. K., 2/ Z. K., 3/ J. K. a 4/ M. V., všem zastoupeným advokátkou, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 916/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6.12.2001, čj. 22 Co 1836/2001-309, takto: I. Dovolání žalobců M. K., V. Ch., V. K. a M. H. se zamítá. II. Část výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6.prosince 2001, čj. 22 Co 1836/2001-309, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby V. K., jakož i výrok nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Strakonicích výrokem pod bodem I. rozsudku ze dne 18.6.2001, čj. 6 C 916/92-271, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, vlastnické právo žalovaných k domu čp. 14 s hospodářskými budovami a se stavebními parcelami č.5 a č. 6 v Č., obec L., přechází na žalobce A/ V. K. podílem ideálních 2/6, a na každého z dalších žalobců podílem ideální 1/6. Výrokem pod bodem II. zastavil řízení proti žalované M. K. a výroky pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Šlo již o druhý rozsudek soudu prvního stupně, neboť jeho prvý, rovněž zamítavý rozsudek ve věci ze dne 8.11.1999, čj. 2 C 916/92-157, byl zrušen usnesením Krajského soudu ze dne 22.3.2000, čj. 7 Co 71/2000-203. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6.12. 2001, čj. 22 Co 1836/2001-309, potvrdil druhý rozsudek soudu prvého stupně ve výrocích pod body I., III. a IV. v upřesněném znění a konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. o zastavení řízení zůstává nedotčen; rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a úplná a ve své argumentaci se soustředil na právní stránku věci. Návrh žalobců posoudil podle ustanovení § 6 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\"). Na jeho základě dospěl k témuž závěru jako soud prvního stupně v otázce aktivní legitimace žalobců, totiž že předmětné nemovitosti přešly na stát v důsledku odmítnutí dědictví právními R. M. a L. K. učiněného v tísni; žalobci V. Ch. a M. K. nejsou ve sporu aktivně legitimováni, jelikož nebyli, stejně jako jejich právní předchůdci, dědici původní vlastnice A. Ch. a nemohou být tedy oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě. Žalobci M. H. a V. K. neuplatnili nárok podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě ve stanovené prekluzivní lhůtě, takže zanikl. Odvolací soud rovněž souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že v řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdci žalovaných nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší, než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nebo na základě protiprávního zvýhodnění. V tomto směru v plném rozsahu odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a dodal, že ustanovení § 130 tehdy platného občanského zákoníku nelze striktně vykládat tak, že nebylo možné vlastnit dva rodinné domy; ustanovení § 130 odst. 2 pouze obecně stanovilo, že věci nahromaděné v rozporu se zájmy společnosti nad míru osobní potřeby vlastníka, jeho rodiny a domácnosti nepožívají ochrany osobního vlastnictví. V konkrétním případě nelze přehlédnout vyjádření právních předchůdců žalovaných v Dotazníku a čestném prohlášení ze dne 14.10.1968 vyplněném v souvislosti s uzavřením směnné smlouvy ze dne 15.10.1968, že získané stavení čp. 14 budou adaptovat na byt pro svého syna. Odvolací soud přisvědčil rovněž závěru soudu prvního stupně, že v dané věci není najisto postaveno, zda právní předchůdci žalovaných či žalovaní jsou vlastníky stodoly na parcele č. 6 v obci Č., a proto nelze jednoznačně uzavřít, zda jsou ohledně této nemovitosti ve sporu pasivně legitimováni. Argumentaci žalobců, že stavby (chlév-maštal, kolna a sýpka) nejsou příslušenstvím obytného stavení č. 14, ale samostatnými nemovitostmi, nicméně nepovažoval za správnou. V daném případě jsou uvedené stavby trvale spojeny společným účelem s věcí hlavní a jsou určeny k trvalému užívání spolu s věcí hlavní, z čehož vyplývá, že kdo nabude vlastnictví k věci hlavní, nabude zároveň vlastnictví k jejímu příslušenství, ledaže by to účastníci ve smlouvě vzájemně vyloučili. Argumentace žalobců by naopak znamenala, že právní předchůdci žalovaných nebyli vlastníky těchto staveb, čímž by nebyla dána ani restituční povinnost žalovaných. Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu včas podaným dovoláním, jehož přípustnost dovodili z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, a jehož důvod založili na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Žalobci jsou především toho názoru, že soud nesprávně posoudil okruh oprávněných osob. Je tomu tak proto, že za původní vlastnici nesprávně považoval zemřelou A. Ch., zatímco správně měl považovat za původní vlastnice její dvě sestry, které se staly jejími dědičkami každá podílem ½; tyto dědictví nabyly okamžikem její smrti, a proto dědictví přešlo do vlastnictví státu až v důsledku jejich odmítnutí dědictví. Žalobce V. K. (syn L. K.), má dva sourozence, proto je oprávněnou osobou k 1/3 dědictví, odmítnutého jeho matkou. R. M. má žijící dceru, která by měla nárok k celému, jí odmítnutému dědictví, kdyby jej uplatnila. Oprávněnou osobou je tedy pouze V. K. podílem 1/6 k předmětným nemovitostem, neboť V. Ch. a M. K. v postavení oprávněných osob ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona o půdě nikdy nebyli, zatímco M. H. a V. K. toto postavení měli, ale svůj nárok včas neuplatnili. Přesto i oni z opatrnosti podávají dovolání, aby si zachovali nároky pro případ odlišného právního posouzení dovolacím soudem. Žalobci dále namítli, že M. H., V. K. a J. M. se vzdali svých nároků ve prospěch V. K., což soud prvního stupně posoudil jako neplatný právní úkon, jímž se jmenovaní vzdali práv, jež jim mohou teprve v budoucnu vzniknout. Odvolací soud se k této otázce nevyjádřil. Podle žalobců obsahově nešlo o vzdání se práva, nýbrž o úkony směřující k jeho převodu na žalobce V. K., neboť činili právní úkon o právech jim již náležejících. Se závěrem soudu ohledně pasivní legitimace žalovaných ke stodole na stavebním pozemku č. 6 dovolatelé souhlasí, ale namítají, že žaloba ohledně této stavby měla být zamítnuta. Pokud jde o nabytí předmětných nemovitostí žalovanými směnnou smlouvou za stodolu na stavebním pozemku č. 43 v Č. žalobci namítli, že tato stodola byla ve skutečnosti majetkem JZD L., do něhož se dostala odevzdáním podle § 25 zákona č. 49/1959 Sb. Manželé K. tak nabyli dům čp. 14 bez poskytnutí protihodnoty; v tom spatřují žalobci jejich protiprávní, eventuálně rozpor s tehdy platnými předpisy. Dále žalobci namítli, že cena stodoly (pokud by ji soud považoval za vlastnictví K.) byla podstatně nižší, než cena předmětných nemovitostí, což odůvodňuje jejich závěr, že manželé K. nabyli nemovitosti za cenu nižší než odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Poslední důvod rozporu s tehdy platnými předpisy spatřují dovolatelé v nedostatku souhlasu ONV, když šlo o nabytí domu do soukromého vlastnictví (další dům tehdy již vlastnili). Žalobci dále namítli, že pozemky č. 5 a 6 byly přiděleny manželům K. do osobního užívání dne 15.11.1968, zatímco dohoda o zřízení práva osobního užívání je na konci opatřena dvěma daty – 8.11.1968 a 15.11.1968; z toho žalobci dovozují, že byla uzavřena před rozhodnutím o přidělení pozemků do osobního užívání, což by zakládalo její neplatnost, rozpor s tehdy platnými předpisy, popř. protiprávní zvýhodnění žalovaných. Pokud by soud přesto shledal nabytí obou parcel řádným, měly by tyto přejít na žalobce podle § 8 odst. 1 zákona o půdě s poukazem na názor vyjádřený v rozsudku NS ČR z 27.11.1996 sp.zn. 2 Cdon 854/96, a to spolu se stavbam