29 Cdo 2563/2000 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2563/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 12. 2003 Spisová značka:29 Cdo 2563/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:29.CDO.2563.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Dotčené předpisy:§ 59 odst. 5 předpisu č. 513/1991Sb. § 59 odst. 7 předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2563/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Ivany Štenglové, v právní věci žalobců A) JUDr. M. W., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně D. z. 94 P. a. s., zastoupené, advokátem, a B) Ing. O. O., zastoupeného, advokátkou, proti žalovanému F. n. m. Č. r., o zaplacení částky 7.071.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 60/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2000, č. j. 7 Cmo 359/2000-94, takto: I. Dovolání žalovaného proti výrokům rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2000, č. j. 7 Cmo 359/2000-94, o nákladech řízení před soudy obou stupňů se odmítá. II. Ve zbytku se dovolání zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni A) k rukám jejího zástupce na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 16.825,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci B) k rukám jeho zástupkyně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 16.850,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í: Rozhodnutí bylo úspěšně uloženo. Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. ledna 2000, č. j. 55 Cm 60/97?66 (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 2. října 1997, č. j. 55 Cm 60/97-16, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. června 1998, č. j. 7 Cmo 741/97-18, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení), uložil žalovanému zaplatit do konkursní podstaty úpadkyně D. z. 94 P. a.s. částku 3.130.441,-Kč se čtrnáctiprocentním úrokem z prodlení od 1. ledna 1994 do zaplacení (bod I. výroku). Ve stejném rozsahu uložil povinnost k plnění i žalobci B) (bod II. výroku). Ohledně částky 810.118,-Kč pak žalobu zamítl (bod III. výroku) a co do (dále) požadovaného šestiprocentního úroku z prodlení řízení zastavil. Dále žalovanému uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni A) částku 579.930,- Kč (bod I. výroku) a žalobci B) částku 44.226,? Kč (bod II. výroku). K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. června 2000, č. j. 7 Cmo 359/2000-94, rozsudek soudu prvního stupně v napadených vyhovujících výrocích ve věci samé změnil jen tak, že žalobu zamítl též ohledně čtrnáctiprocentního úroku z prodlení od 1. ledna 1994 do 23. května 1997, jinak jej potvrdil (první výrok). Ve výrocích o nákladech řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že zavázal žalovaného uhradit je k rukám právních zástupců žalobců (druhý výrok). Konečně žalovanému uložil, aby na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatil žalobkyni A) částku 14.315,- Kč a žalobci B) částku 13.175,- Kč. Odvolací soud po doplnění dokazování přisvědčil soudu prvního stupně, že podstatou sporu je řešení otázky, zda žalovaný jako zakladatel úpadce vložil do této společnosti veškerý majetek podle privatizačního projektu, přičemž se ztotožnil i s jeho závěrem, že žalovaný vložil do společnosti majetek nižší o 6.280.882,-Kč. Ani specifické postavení žalovaného jako zakladatele společnosti není důvodem pro to, aby fakticky nepředal do společnosti všechen majetek, který podle privatizačního projektu tvoří jeho vklad do základního jmění. Žalovaný tudíž nebyl oprávněn v rámci založení společnosti provádět jiné dispozice s privatizačním majetkem, než jej celý vložit do zakládané společnosti. Měla-li být ponechána část privatizovaného majetku (pohledávky) v tzv. zbytkovém státním podniku, pak mělo dojít k aktualizaci privatizačního projektu. Pro daný spor nebylo zapotřebí provádět dokazování o tom, jaký majetek přešel na žalovaného ze zrušeného státního podniku a toto žádný z účastníků ani nezpochybňoval. Rozhodující naopak bylo zjištění, že žalovaný veškerý převzatý majetek do základního jmění fakticky nepředal. Majetek, který je vkládán do založené společnosti, vymezuje privatizační projekt. Ukáže-li se po vzniku společnosti, že hodnota tohoto majetku je menší, je třeba zvolit postup k dosažení souladu mezi velikostí základního jmění a velikostí vkladu, k čemuž ve věci nedošlo. Zbývá tedy postup podle § 59 odst. 6 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), kterému odpovídá ustanovení § 59 odst. 5 obch. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 142/1996 Sb. Jedině tak lze zabránit tomu, aby zde bylo fiktivní základní jmění, které by neodpovídalo hodnotě majetku, na jejímž základě byly vydány akcie. Proto odvolací soud potvrdil povinnost žalovaného jako zakladatele úpadce uhradit rozdíl v hodnotě nepeněžitého vkladu (spočívající v hodnotě nevložených pohledávek) z jedné poloviny do konkursní podstaty úpadce a z druhé poloviny právnímu nástupci úpadce (žalobci B/). Počátek prodlení žalovaného s placením žalované částky určil odvolací soud na základě písemné výzvy ze 14. května 1997, podle které ji měl žalovaný uhradit do 23. května 1997. Žalovaný, jednající pracovnicí vybavenou právnickým vzděláním, podal proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody dle § 241 odst. 3 písm. b/ a d/ o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu (absence předávacího protokolu), je založeno na nesprávném právním posouzení věci a zasahuje - v rozporu s ustanovením § 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon“) – do rozhodnutí o privatizaci, jež soudnímu přezkumu nepodléhá. Stejně tak soud není oprávněn přezkoumávat správnost údajů privatizačního projektu, na jejichž základě bylo privatizační rozhodnutí vydáno. Dovolatel uvádí, že při realizaci privatizačního projektu postupoval v dobré víře, že tento je úplný, zkontrolovaný předkladatelem (v daném případě zakladatelem státního podniku) z hlediska věcné správnosti dle § 7 zákona a prověřen Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR z hlediska privatizačních záměrů. Předáním majetku státního podniku akciové společnosti byl pověřen statutární orgán privatizované organizace ing. P., jenž písemně potvrdil, že v rozvaze je zúčtován veškerý majetek. Z uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatel mohl do akciové společnosti vložit pouze majetek dle schváleného privatizačního projektu, s tím, že nemohl vložit ani méně ani více, neboť nebyl oprávněn při zakládání společnosti činit jiné dispozice s privatizovaným majetkem, než vložit celý privatizovaný majetek do zakládané společnosti. Dle rozvahy k 31. prosinci 1993 činilo vlastní jmění převáděného podniku 73,687.000,- Kč. Pouze a jedině touto částkou dovolatel disponoval a v plné výši ji také převedl na nabyvatele privatizovaného majetku. Ve smyslu ustanovení § 67 obch. zák. nebylo povinností dovolatele vytvořit rezervní fond již při založení společnosti. V procesu privatizace nedošlo k pochybení, jež by spočívalo v ponechání části pohledávek na zbytkovém státním podniku, neboť všechny pohledávky byly zahrnuty do aktiv v rozvaze. Názor odvolacího soudu, že s některými pohledávkami nabyvatele privatizovaného majetku nadále nakládal zbytkový státní podnik, přitom není doveden od konce. Kdyby tomu tak bylo, byl by povinnou osobou zbytkový státní podnik. V průběhu řízení byly žalobcem předloženy převážně nedatované účetní sestavy, jež s ohledem na chybějící chronologické a věcné uspořádání údajů, neumožňují posoudit jejich úplnost a zjistit vazbu na údaje v účetních dokladech. Dovolatel je fakticky nucen k tomu, aby zaplatil žalobcům o 6,260.882,- Kč více, než v rámci privatizace obdržel. Z ustanovení § 19 odst. 1 zákona vyplývá, že základním dokumentem v procesu privatizace a také rozhodujícím důkazem je předávací protokol; jelikož bylo rozhodnuto bez jeho znalosti (ač provedení důkazu touto listinou dovolatel soudu navrhl), nebyl řádným způsobem zjištěn skutkový stav věci. K počátku prodlení s placením žalované částky žalovaný namítá, že výzvu ze 14. května 1997 neobdržel. Dále zpochybňuje správnost právního posouzení věci co do výroků o nákladech řízení. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu