29 Cdo 4749/2009 — Nejvyšší soud

29 Cdo 4749/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 5. 2011 Spisová značka:29 Cdo 4749/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.4749.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Správce konkursní podstaty Dotčené předpisy:§ 9d odst. 4 ZKV Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 6. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 4749/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr Filipa Cilečka a JUDr. Zdenka Krčmáře v právní věci žalobce L. M., jako správce konkursní podstaty úpadkyně Panorama group a. s., identifikační číslo osoby 25 66 44 09, zastoupeného Mgr. Alenou Abbidovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Chodská 12, PSČ 120 00, proti žalované Deutsche Bank Aktiengesellschaft, se sídlem ve Spolkové republice Německo, Frankfurt am Main, Taunusanlage 12, D – 60325, organizační složce, se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. or. 34/čp. 750, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 60 43 35 66, zastoupené JUDr. Tomášem Jindrou, advokátem, se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, PSČ 110 00, o splnění povinnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 114/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2009, č. j. 6 Cmo 47/2009-261, takto: I. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2009, č. j. 6 Cmo 47/2009-261 se odmítá. II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek odvolacího soudu zrušuje a věc se potud vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2008, č. j. 31 Cm 114/2005 – 218, ve znění usnesení ze dne 7. ledna 2009, č. j. 31 Cm 114/205 – 250, ve výroku I., bodu 9, odst. 1 a 3 až 7 tak, že žalobu zamítl a ve výroku I., bodu 9, odst. 2 a v bodu III. výroku, tento rozsudek potvrdil (první výrok). Žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení (druhý výrok). V části, v níž odvolací soud změnil výrok I. soudu prvního stupně uložil soud prvního stupně žalované poskytnout žalobci v písemné podobě údaje za období od 19. ledna 1999 do 29. dubna 2001, specifikované pod bodem 9 odst. 1 a 3 až 7, ke každé jednotlivé transakci realizované žalovanou k tíži nebo ve prospěch úpadkyně na jejích účtech vedených u žalované, specifikovaných ve výroku. V odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud ve vztahu k měnícím výrokům uvedl, že ustanovení § 9d zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „zákon o konkursu“) upravuje obecnou povinnost osob v něm uvedených, poskytnout správci konkursní podstaty součinnost. V § 9d odst. 4 zákona o konkursu je obsažen demonstrativní výčet případů zvláštní součinnosti, která je pro banky stanovena tak, že banky, pobočky zahraniční banky a spořitelní a úvěrní družstva jsou povinny sdělit správci čísla dlužníkových (úpadcových) účtů a informovat jej o stavech těchto účtů a pohybech; jsou též povinny informovat správce a podat informace o dlužníkových (úpadcových) úschovách a vkladních knížkách. V projednávané věci žalobce odůvodnil žalobu tím, že v rámci výkonu funkce zjistil, že dne 8. února 2001 byla uzavřena mezi pozdější úpadkyní a žalovanou rámcová smlouva (dále jen „rámcová smlouva“) podle níž „nastoupil po uzavření smlouvy nárok na vypořádání“. K „ukončení smluvního ujednání“ mezi pozdější úpadkyní a žalovanou došlo dne 3. ledna 2001, žádné vypořádání však neproběhlo a „nedošlo k vyrovnání výhod, eventuálně k náhradě škody dle bodu 8 rámcové smlouvy. Žalobce dospěl k závěru, že pro nedostatek dokumentace není možno zjistit, s jakým výsledkem byl uzavřen „uvedený smluvní vztah“ a není možno posoudit, na jaký způsob vyrovnání a v jaké výši má konkursní podstata nárok. Správce konkursní podstaty tak nemůže učinit závěr ve vztahu k vyrovnání závazků a pohledávek z rámcové smlouvy. Odvolací soud vycházel z uvedených tvrzení žalobce a zkoumal jeho požadavek na uložení požadované součinnosti z pohledu § 9d odst. 4 zákona o konkursu, tedy zda je požadovaná povinnost obecnou povinností součinnosti poskytované správci „nebo zda tento požadavek vyplývá z jiných skutečností.“ Odvolací soud uzavřel, že účelem ustanovení § 9d odst. 4 zákona o konkursu je získat přehled a kontrolu nad bankovními operacemi úpadce. Žalobce však v žalobě netvrdil, že se domáhá uložení povinnosti součinnosti za účelem získání přehledu a kontroly nad bankovními operacemi úpadce, ani to nevyplynulo z jeho žalobních tvrzení, nýbrž požaduje uložení povinnosti součinnosti za účelem získání informací a podkladů pro vypořádání vztahu založeného rámcovou smlouvou. Proto nelze na daný vztah aplikovat ustanovení § 9d odst. 4 zákona o konkursu a žalované požadovanou součinnost uložit. Proti rozsudku odvolacího soudu, který mu (jeho zástupkyni s procesní plnou mocí) byl doručen 13. května 2009 (srov. doručenku u č. l. 266), podal žalobce (zastoupen advokátkou) dovolání. Učinil tak podáním (č. l. 268-269) datovaným 7. července 2009, podaným k poštovní přepravě 13. července 2009 srov. obálku č. l. 271) z nějž se podává, že jde o tzv. blanketní dovolání, jelikož neobsahuje vymezení dovolacích důvodů (již v usnesení ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2005, pod číslem 31, Nejvyšší soud vysvětlil, že pouhá citace textu ustanovení § 241a odst. 2 /případně též odstavce 3/ o. s. ř. není /pojímáno z obsahového hlediska/ řádným uplatněním dovolacího důvodu/). Dovolací důvody doplnil dovolatel až podáním (č. l. 289-294) datovaným 17. srpna 2009, podaným na poštu k přepravě 18. srpna 2009 (č. l. 303) a doručeným soudu dne 19. srpna 2009. Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, že tzv. blanketní dovolání může být doplněno o údaj o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen do uplynutí dovolací lhůty [jak ji vymezuje § 240 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)]. Dovolání, které nebylo o uvedené náležitosti doplněno v propadné (prekluzivní) lhůtě určené v ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítne, přičemž nemůže přihlížet ani k pozdějšímu doplnění dovolání. Z napadeného rozhodnutí se nicméně podává, že odvolací soud poskytl účastníkům nesprávné poučení o dovolání (Poučil je takto: „Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání se podává do dvou měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni.“). První věta takto formulovaného poučení platí jen pro potvrzující výrok napadeného rozhodnutí, pojí se však s nesprávně určeným počátkem běhu dovolací lhůty („od právní moci“ namísto „od doručení“). To znamená, že odvolací soud poučil účastníky o možnosti podat dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí v delší než zákonné lhůtě (dvouměsíční lhůta k podání dovolání počítaná od právní moci rozhodnutí nemůže být nikdy kratší než zákonná dvouměsíční lhůta k podání dovolání počítaná od doručení rozhodnutí). Lhůta k podání dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí se tudíž účastníkům v důsledku takového poučení prodloužila (v intencích § 240 odst. 3 věty první o. s. ř.) o dobu, o kterou by při jiném počátku jejího běhu přesáhla lhůtu počítanou od doručení rozhodnutí. V dané věci se však délka lhůty k podání dovolání nezměnila, neboť také žalované (jejímu zástupci s procesní plnou mocí) byl rozsudek odvolacího soudu doručen 13. května 2009 (srov. doručenku u č. l. 266), kdy nabyl právní moci. Jelikož po dobu trvání této lhůty dovolací důvody doplněny nebyly, Nejvyšší soud dovolání v dotčeném rozsahu bez dalšího odmítl podle § 43 odst. 2 o. s. ř. V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti měnícímu výroku napadeného rozhodnutí bylo poučení o přípustnosti dovolání vadné, takže lhůta k doplnění dovolacích důvodů se dovolateli u tohoto výroku prodloužila na čtyři měsíce od doručení napadeného rozhodnutí (§ 240 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) a podání z 18. srpna 2009 ve je ve vztahu k tomuto výroku včasné. V mezích uplatněných dovolacích důvodů pak dovolatel napadá především závěry odvolacího soudu týkající se požadovaného uložení informační povinnosti a tvrdí, že v žalobě a navazujících podáních uvedl všechna tvrzení potřebná k uložení požadované součinnosti, přičemž blíže rozvádí o která konkrétní tvr