29 ICdo 52/2020 – Nejvyšší soud

MSPH 89 INS XY 189 ICm XY 29 ICdo 52/2020-121 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Č. r. – F. ú. p. h. m. P., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, proti žalovanému AB insolvence v. o. s., se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, identifikační číslo osoby 24 73 81 15, jako insolvenčnímu správci dlužníka N W D C Company spol. s r. o., zastoupenému Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, PSČ 110 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 189 XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka N W D C Company spol. s r. o., se sídlem v Praze 4, Mezi lysinami 6, PSČ 147 00, identifikační číslo osoby 25 21 96 85, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2019, č. j. 189 ICm XY, 102 VSPH XY (MSPH 89 INS XY), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2019, č. j. 189 ICm XY, 102 VSPH XY (MSPH 89 INS XY), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 21. června 2016, č. j. 189 ICm XY, určil, že žalobce (Č. r. – F. ú. p. h. m. P.) má za dlužníkem (N W D C Company spol. s r. o.) pohledávku z titulu daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2009 ve výši 49.549.400,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že žalobce má za dlužníkem pohledávku z téhož titulu ve výši 200,- Kč (výrok II.) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1) F. ú. p. h. m. P. (dále též jen „správce daně“) zahájil daňovou kontrolu dlužníka za zdaňovací období roku 2009 dne 10. března 2011; zástupcem daňového subjektu byl K. K. na základě plné moci ze dne 1. srpna 2013. 2) Dne 16. března 2012 požádal správce daně o výměnu informací (o mezinárodní spolupráci) ohledně obchodních aktivit dlužníka ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska; odpověď byla správci daně doručena dne 20. června 2012. 3) Vyhláškou ze dne 7. listopadu 2013, č. j. MSPH 89 INS XY, insolvenční soud oznámil, že bylo zahájeno insolvenčního řízení ve věci dlužníka; následnými usneseními ze dne 13. ledna 2014, č. j. MSPH 89 INS XY, a ze dne 15. dubna 2014, č. j. MSPH 89 INS XY, insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka a o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem. 4) Dodatečným platebním výměrem na daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 2009 ze dne 2. dubna 2014 správce daně doměřil dlužníku daň ve výši 49.549.600,- Kč; dodatečný daňový výměr byl doručen dlužníku (a jeho zástupci) dne 2. dubna 2014 a následně dne 16. prosince 2015 (i) žalovanému. 5) Přihláškou ze dne 12. března 2014 (doručenou insolvenčnímu soudu následujícího dne) žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka (mimo jiné) pohledávku č. 2 ve výši 49.549.400 Kč, a to z titulu daně z příjmu právnických osob dle dodatečného platebního výměru. 6) Na zvláštním přezkumném jednání insolvenční správce přihlášenou pohledávku popřel co do pravosti s tím, že pohledávka nevznikla, respektive právo na doměření daně bylo prekludováno. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 88, § 147, § 148 a § 264 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, z ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 253/2000 Sb., o mezinárodní pomoci při správě daní a o změně zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o mezinárodní pomoci při správě daní“), a z ustanovení § 198 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 5 Afs 16/2004, a v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. února 2008, č. j. 30 Ca 114/2007-62 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 1594/2008 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) – dospěl k závěru, podle něhož „k doměření daně došlo před uplynutím tříleté prekluzivní lhůty“. Přitom zdůraznil, že lhůta pro vyměření daně začala běžet ode dne zahájení daňové kontroly, a její běh „byl přetržen“ od 16. března 2012 do 20. června 2012 (od podání žádosti o mezinárodní spolupráci do jejího „vyřízení“), tj. na 96 dní; „prekluze by nastala 15. června 2014“. Přitom dodatečný daňový výměr byl dlužníku (i jeho zástupci) doručen již dne 2. dubna 2014. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 18. června 2019, č. j. 189 XY, 102 VSPH XY (MSPH 89 INS XY), rozsudek insolvenčního soudu ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem insolvenčním a odkazuje na ustanovení § 148 a § 264 odst. 4 daňového řádu, na ustanovení čl. XXII odst. 1 zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb., o změně daňových zákonů v souvislosti s rekodifikací soukromého práva a o změně některých zákonů (dále jen „zákonné opatření“), a na ustanovení § 4 odst. 3 zákona o mezinárodní pomoci při správě daní – dospěl (na rozdíl od soudu insolvenčního) k závěru, podle něhož správce daně vydal dodatečný platební výměr až po uplynutí prekluzivní lhůty. Přitom v prvé řadě zdůraznil, že „běh a délka lhůty pro vyměření“ (daně), která započala podle dosavadních právních předpisů a neskončila do dne nabytí účinnosti tohoto zákona se ode dne nabytí účinnosti daňového řádu (1. ledna 2011) posuzuje (výlučně) podle ustanovení tohoto zákona, která upravují lhůtu pro stanovení daně (a nelze již použít ani zákon o mezinárodní pomoci při správě daní); okamžik počátku běhu této lhůty určený podle dosavadních právních předpisů zůstává zachován. Dále odvolací soud – vycházeje ze závěrů formulovaných Nejvyšším správním soudem v rozsudcích ze dne 26. února 2010, č. j. 5 Afs 71/2009-48, a ze dne 9. listopadu 2017, č. j. 10 Afs 206/2017-39 [jde o rozsudky uveřejněné pod čísly 2067/2010 a 3677/2018 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen „R 2067/2010“ a „R 3677/2018“)] ̶ uvedl, že prekluzivní lhůta k vyměření daňových povinností dlužníka začala běžet v roce 2010, přičemž zahájení daňové kontroly dne 10. března 2011 mělo za následek její přerušení a počátek běhu nové tříleté lhůty (§ 148 odst. 3 daňového řádu). Žádost žalobce o mezinárodní spolupráci při správě daní neměla za následek stavení (nové) prekluzivní lhůty, jejíž běh započal před 1. lednem 2014. Za tohoto stavu prekluzivní lhůta marně uplynula dnem 11. března 2014 a po tomto datu zaniklo správci daně právo vyměřit daň a daňovému subjektu (žalovanému) zanikla povinnost takovou daň odvést; jinými slovy dodatečným platebním výměrem již nemohla být žalovanému uložena povinnost zaplatit daň odpovídající popřené pohledávce. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právní otázky „prekluze práva stanovit daň z příjmů a stavení prekluzivní lhůty po dobu projednání žádosti o mezinárodní spolupráci“, kterou odvolací soud (podle jeho názoru) posoudil (nesprávně) jen podle daňového řádu, byť je tato otázka upravena (pro oblast přímých daní) v ustanovení § 4 odst. 3 zákona o mezinárodní pomoci při správě daní. Dovolatel akcentuje, že za stavu, kdy v poměrech dané věci šlo o daň z příjmu (tj. přímou daň), bylo nezbytné běh (a stavení) prekluzivní lhůty posuzovat (i) podle zákona o mezinárodní pomoci při správě daní. V této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 20. listopadu 2015, č. j. 4 Afs 66/2015-48, a v něm obsažený závěr, podle něhož se použije pro oblast přímých daní ustanovení § 4 odst. 3 zákona o mezinárodní pomoci při správě daní i pro dobu od 1. ledna 2011. Za stavu, kdy v období od 16. března 2012 (odeslání žádosti o mezinárodní pomoc) do 20. června 2012 (doručení odpovědi) neběžela prekluzivní lhůta pro stanovení daně z příjmu právnických osob, skončila by (až) 15. června 2014; dodatečný platební výměr ze dne 2. dubna 2014 tak daňový úřad vydal před uplynutím prekluzivní lhůty. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a rozsudek insolvenčního soudu potvrdil. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl, maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, dosud Nejvyšším soudem nezodpovězené. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 148 daňového řádu (ve znění účinném do 31. prosince 2013) daň nelze stanovit