29 Odo 184/2001 – Nejvyšší soud

NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 184/2001-85 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci konkursu dlužníka G. a. C. C., a. s. v likvidaci, o návrhu dlužníka na prohlášení konkursu na jeho majetek, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 26 K 72/2000, o dovolání A) Č. k. a., a B) E. G., a. s., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2001, č. j. 2 Ko 172/200032, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2001, č. j. 2 Ko 172/200032, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Ve výroku označeným usnesením odvolací soud odmítl - odkazuje na ustanovení § 218 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 (dále též jen „o. s. ř.“) - odvolání Č. o. b., a. s., (dále též jen „banka“), proti usnesení ze dne 4. října 2000, č. j. 26 K 72/2000-12, jímž Krajský soud v Plzni zamítl návrh dlužníka na prohlášení konkursu na jeho majetek pro nedostatek majetku. Odvolací soud uvedl, že podle ustanovení § 201 o. s. ř. může rozhodnutí soudu prvního stupně napadnout odvoláním účastník řízení, přičemž okruh účastníků konkursního řízení je ustanovením § 7 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZKV“) vymezen tak, že jimi jsou věřitelé, kteří uplatňují nároky (konkursní věřitelé) a dlužník. Ve fázi konkursního řízení před prohlášením konkursu až do právní moci rozhodnutí o návrhu na prohlášení konkursu je pak účastníkem řízení - dle § 90 o. s. ř. - též navrhující věřitel. Postavení konkursního věřitele - pokračoval odvolací soud - osoba, která má pohledávky za dlužníkem, nezískává automaticky, ale až tím, že pohledávky v konkursu uplatňuje, což je možné jen způsobem uvedeným v § 20 ZKV. Odvolatelka návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka nepodala, takže v řízení neměla postavení účastníka dle § 90 o. s. ř., a pohledávku do konkursu nemohla přihlásit, neboť ten nebyl prohlášen, tudíž se nemohla stát účastníkem řízení ani podle speciálního ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání. Za této situace nelze banku považovat za osobu oprávněnou k podání odvolání. Banka podala proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., namítajíc, že jsou dány dovolací důvody dle § 241 odst. 3 písm. a/, c/ a d/ o. s. ř., tedy že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 (písmeno a/), rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/) a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. tkví podle dovolatelky v tom, že odvolací soud při rozhodování zcela pominul ustanovení § 12a odst. 5 ZKV, jež jí přiznává právo podat odvolání a tedy i statut účastníka řízení (jako věřitelce s peněžitou pohledávkou za dlužníkem), když podle cit. ustanovení nemusí jít o věřitele, kteří prohlášení konkursu navrhli nebo k návrhu přistoupili. Dovolatelka se též domnívá, že v důsledku nesprávného právního posouzení věci jí byla nesprávným postupem soudu odňata možnost před soudem jednat (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.). V důsledku rozhodnutí o odmítnutí odvolání se totiž odvolací soud nezabýval odvoláním po věcné stránce a dovolatelka nemohla bránit svá práva. Dovolatelka dále podrobně polemizuje i se závěry soudu prvního stupně a z této argumentace usuzuje na existenci dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde – ve smyslu bodu 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. – i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001. V průběhu dovolacího řízení ohlásila původní dovolatelka (podáním došlým soudu 27. května 2002), že na její straně došlo k procesnímu nástupnictví (formou singulární sukcese), jelikož dvěma smlouvami o postoupení pohledávek (ze dne 28. března 2002, č. IPB 1001712 a č. IPB 1001812) postoupila pohledávky za dlužnicí, z nichž dovozovala svou legitimaci v řízení (šlo o pohledávky ze dvou smluv o devizovém úvěru ze dne 23. srpna 1996, č. 200996136 a č. 200996137, ve znění dodatků), Č. k. a. Tuto skutečnost pak doložila postupními smlouvami. Č. k. a. pak podáním došlým soudu 6. prosince 2002 a učiněným společně s s obchodní společností E. G., a. s. oznámila, že pohledávku ze smlouvy o devizovém úvěru ze dne 23. srpna 1996, č. 200996137, ve znění dodatků, kterou nabyla od původní dovolatelky smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. března 2002, č. IPB 1001812, postoupila dále (smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 5. listopadu 2002, č. P ČKA04_128_5210074) obchodní společností E. G., a. s. Uvedené doložila postupní smlouvou. Nejvyšší soud proto v rozsahu, v němž pohledávku původní dovolatelky ze smlouvy o devizovém úvěru č. 200996136 nabyla Č. k. a., jednal jako s dovolatelkou dále s Č. k. a. a v rozsahu, v němž pohledávku původní dovolatelky ze smlouvy o devizovém úvěru č. 200996137 nabyla nejprve Č. k. a. a posléze obchodní společnost E. G., a. s., jednal jako s dovolatelkou dále s obchodní společností E. G., a. s. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 44/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání je přípustné dle § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. „zmatečnostem“), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je - v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnutí dovoláním napadeno - vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Jelikož jiné vady řízení nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda řízení je postiženo vadou tvrzenou dovolatelkami. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je řízení zmatečné i tehdy, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Touto vadou řízení netrpí. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích mnohokrát vysvětlil, že hodnotící úsudek projevený v rozhodnutí (zde závěr odvolacího soudu, že odvolatelka není osobou k podání odvolání oprávněnou) není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení” (srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod pořadovým číslem 42 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1997, pod pořadovým číslem 36). Vzhledem k tomu, že dovolatelky s jiným „postupem“ soudu než s rozhodnutím o odmítnutí odvolání zmatečnost řízení nespojují, lze uzavřít, že dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. zjevně dán není. Právně bezvýznamné jsou rovněž argumenty, jež dovolatelky snášejí na podporu závěru o existenci dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 47/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v dalších svých rozhodnutích, formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž vylučuje-li povaha rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, možnost věcného přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, pak tvrzení, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nesprávné, případně, že řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, je postiženo vadami, sama o sobě důvodnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nezakládají. Usnesení, jímž bylo odvolání odmítnuto podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., lze zrušit jen pro takové vady řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně, jež mohly mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu o tom, že odvolání bylo podáno někým, kdo k němu není oprávněn (srov. mutatis mutandis též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1635/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 16). Dovolatelky pojí dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. pouze ke zjišťování skutkového stavu soudem prvního stupně, již proto je dovolání v dotčené části - se zřetelem k výše uvedenému - neopodstatněné. Dovolání je přesto důvodné. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací s