Z rozhodnutí: O b v o d n í s o u d pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. října 1993 zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí. Soud dospěl k závěru, že žalobce je nově vzniklou právnickou osobou, která není totožná se Spolkem V.U.M. (dále též jen “Spolek”), rozpuštěným v roce 1956. Právní předpisy a právní řád doby minulé je nutno považovat za platné, tudíž jsou …
O b v o d n í s o u d pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. října 1993 zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí. Soud dospěl k závěru, že žalobce je nově vzniklou právnickou osobou, která není totožná se Spolkem V.U.M. (dále též jen “Spolek”), rozpuštěným v roce 1956. Právní předpisy a právní řád doby minulé je nutno považovat za platné, tudíž jsou platné i úkony v souladu s tímto právním řádem učiněné. Tzv. “restitučními” zákony se rušily pouze některé následky aplikace dřívějšího práva a zmírňovaly jen některé křivdy. Odkazuje na ustanovení § 134 o. s. ř. soud dále uvedl, že i když není k dispozici rozhodnutí o zrušení Spolku, jeho rozpuštění (rozhodnutím odboru vnitřních věci rady Ústředního národního výboru hlavního města Prahy - dále též jen “ÚNV” - ze dne 3. března 1956) potvrzuje dopis odboru pro vnitřní věci NVP z 6. prosince 1961. Oprávnění ÚNV Spolek rozpustit vyplývalo z ustanovení § 5 odst. 3 vyhlášky č. 320/1951 Ú. l. (dále též jen “vyhláška”). Důvodem neplatnosti rozhodnutí o rozpuštění Spolku pak není to, že rozhodnutí neobsahovalo označení nového nabyvatele nemovitostí (§ 5 odst. 3, věta druhá, vyhlášky). Ačkoliv nikdo z účastníků nemá doklady o tom, jak bylo rozhodnuto o dopisu předsedy Spolku ministrovi kultury ze 6. března 1956 - na který lze pohlížet jako na odvolání proti rozhodnutí o rozpuštění - nelze odtud bez dalšího dovodit, že uvedené rozhodnutí není v právní moci. Na tomto základě soud uzavřel, že Spolek po roce 1956 již neexistoval, žalobce je nově vzniklou právnickou osobou a nemovitosti, jež patřily Spolku, proto nevlastní.
K odvolání žalobce M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 28. března 1994 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a proti svému rozsudku připustil dovolání. Vycházeje ze skutkových zjištění obvodního soudu a uváděje, že věc byla zásadně správně posouzena i po stránce právní, odvolací soud uzavřel, že byl-li k rozpuštění Spolku - podle § 5 odst. 3 vyhlášky - oprávněn okresní národní výbor, mohl tak učinit (tutéž pravomoc měl) i orgán vyššího stupně. Ačkoliv nelze mimo veškerou pochybnost zjistit konkrétní obsah rozhodnutí o rozpuštění Spolku, jeho formu a obsah poučení o případném opravném prostředku, z provedených důkazů lze dovodit, že takové rozhodnutí bylo vydáno, že podle něj byl Spolek rozpuštěn a byla provedena likvidace majetku Spolku. Dopis předsedy Spolku nepokládal za odvolání proti rozhodnutí ÚNV, upozorňuje, že z jeho fotokopie není zřejmo, zda a kdy byl odeslán, ani bylo-li na něj reagováno. Spolek byl tedy rozpuštěn pravomocným rozhodnutím národního výboru vydaným podle tehdy platných právních předpisů, jež nepodléhalo soudnímu přezkumu a jež nelze přezkoumat ani v tomto řízení. Uvedené rozhodnutí nebylo zrušeno žádným z tzv. “restitučních” či jiných předpisů a soud je nemůže zrušit nebo vyslovit jeho neplatnost - za účelem obnovení právního stavu existujícího před jeho vydáním. Soud uzavřel, že za dané situace rovněž nemohl dospět k jinému závěru než tomu, že Spolek jako původní vlastník sporných nemovitostí právně zanikl a znovu vznikl jako právní subjekt až v roce 1990, registrací podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů (dále též jen “zákon”), aniž tímto aktem automaticky vstoupil do práv a povinností rozpuštěného Spolku.
Žalobce (zastoupen advokátem) podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování (§ 241 odst. 2 písm. c/ občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 1995 - dále též jen “o. s. ř.”) a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.).
V mezích dovolacího důvodu dle § 241 odst. 2 písm. c) o. s. ř. dovolatel především uvádí, že oporu v provedeném dokazování nemá skutkové zjištění, že rozhodnutí o rozpuštění Spolku nabylo právní moci. Soud též nepřihlédl - pokračuje dovolatel - k okolnosti, že likvidace Spolku nikdy nebyla ukončena; nemovitý majetek Spolku byl zaknihován na žalovaného, jenž byl likvidátorem, aniž byly doloženy náležitosti požadované zákonem, a movitý majetek byl zčásti rozkraden a zčásti bez jakékoliv dokumentace předán Národní galerii.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v závěru, že správní rozhodnutí o rozpuštění Spolku bylo vydáno podle platných předpisů. Rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s vyhláškou, neboť ÚNV - dle § 5 odst. 1 zákona č. 13/1954 Sb., o národních výborech, postavený na roveň krajskému národnímu výboru - nebyl k jeho vydání příslušný; tato pravomoc náležela podle § 79 odst. 2 zákona č. 115/1953 Sb., autorského zákona, ministru kultury, jenž měl stanovit i den zániku Spolku. Předpisy, na jejichž základě bylo rozhodnutí vydáno, pak byly v rozporu s ustanovením § 24 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, které zaručovalo právo shromažďovací a spolčovací, pokud se tím neohrožuje lidově demokratické zřízení nebo veřejný pokoj a řád. Dále dovolatel - cituje ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních, a vyhlášku č. 320/1951 Ú. l. - vyjadřuje názor, že ochrana spolčovacího práva byla v těchto předpisech zúžena pod rámec zaručený ústavou. Při prejudicielním posuzování rozhodnutí ÚNV pak odvolací soud musel použít zákona č. 68/1951 Sb.; jelikož tento zákon je v rozporu s ústavou, měl soud řízení dle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přerušit a věc postoupit Ústavnímu soudu. Proto dovolatel požaduje, aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání zpochybňuje skutkové námitky dovolatele a co do tvrzených vad rozhodnutí ÚNV namítá, že tyto jsou spíše předpokládány, neboť sporné rozhodnutí nebylo předloženo a nedostatek příslušnosti ÚNV neplatnost úkonu nezpůsobuje. Nesouhlasí rovněž s tvrzením, že ÚNV nebyl nadán pravomocí v otázkách kulturních, udávaje, že autorský zákon platnost vyhlášky č. 320/1951 Ú. l. nevylučoval ani neomezoval. Co do rozporu zákona a vyhlášky s ústavou argumentuje, že lze stěží určit, co v letech 1948 - 1989 mohlo být v rozporu s ústavou, a že v rozhodné době řada zákonů a podzákonných norem nejrůznější “nesocialistické aktivity” běžně omezovala.
N e j v y š š í s o u d zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z o d ů v o d n ě n í :
Podle článku II odst. 4 zákona č. 238/1995 Sb., Nejvyšší soud dokončí podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 1995 řízení o dovolání, které nebylo k témuž datu pravomocně skončeno.
V průběhu dovolacího řízení byla ke dni 15. prosinci 1994 u Obvodního úřadu v P. 1 - dle sdělení tohoto úřadu - zaregistrována nadace pod názvem “N. Č. f. u.” se sídlem v P. 1; tento subjekt se stal podle ustanovení § 1 odst. 3 a 4 zákona č. 318/1993 Sb., kterým se upravuje změna postavení kulturních fondů a mění zákon č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění zákona č. 89/1990 Sb., Sb. a zákona č. 468/1991 Sb., právním nástupcem (a to i v rozsahu práv a povinností, o něž jde v tomto řízení) ke stejnému datu zanikajícího Č. f. v. u. (původního žalovaného). Nejvyšší soud proto jako s účastníkem řízení (žalovaným) nadále jednal s touto nadací.
Dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti pouze vady vyjmenované v § 237 o. s. ř. a jiné vady řízení, jestliže měly - ve smyslu mohly mít - za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je oprávněn rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, přičemž je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Uvedené vady řízení nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají.
Jelikož napadený rozsudek není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím, a rozsudek ze dne 18. října 1993 byl prvním rozsudkem obvodního soudu ve věci, přípustnost dovolání (§ 236 odst. 1 o. s. ř.) může být (a v daném případě také byla) založena jen výrokem potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu (§ 238 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Nezbytným předpokladem tu ovšem je zásadní význam rozhodnutí po právní stránce; ten odvolací soud shledává v řešení otázky, zda při rozpuštění Spolku rozhodnutím ÚNV podle tehdy platné vyhlášky, likvidaci Spolku a registraci žalobce jako nového právního subjektu (v roce 1990), byla zachována právní kontinuita mezi Spolkem a žalobcem a zda žalobce svou registrací vstoupil do vlastnických práv zaniklého Spolku. Odtud ovšem plyne, že dovolání připuštěné podle § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze odůvodnit jen tvrzením, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - § 241 odst. 2 písm. d) o. s. ř. (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 1993 uveřejněný pod číslem 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. c) o.