30 Cdo 1439/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1439/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 7. 2025 Spisová značka:30 Cdo 1439/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.1439.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Dotčené předpisy:§ 2 předpisu č. 82/1998 Sb. § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:7. 8. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 08.10.2025I.ÚS 2960/25 Jan Wintr odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost5. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1439/2025-124 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně K. F., zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova 252, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 181/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2025, č. j. 20 Co 95/2024-104, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 10. 2023, č. j. 28 C 181/2023-41, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 70 001,40 Kč s příslušenstvím (výrok I), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč „k rukám žalované“ (výrok II). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 16. 5. 2024, č. j. 20 Co 95/2024-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud (dále též jen „dovolací soud“) svým rozsudkem ze dne 5. 11. 2024, č. j. 30 Cdo 2858/2024-83, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2024, č. j. 20 Co 95/2024-64, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Odvolací soud v pořadí svým druhým rozsudkem ze dne 13. 2. 2025, č. j. 20 Co 95/2024-104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 5. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 70 001,40 Kč jakožto přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 222/2019 (dále jen „posuzované řízení“), v němž žalobkyně požadovala zaplacení 29 580 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vyplývajícího z uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru. 6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, přičemž jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl pro jeho nepřípustnost. 7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolatelka opětovně, jako v předchozím dovolacím řízení v této věci, mimo jiné v obecné rovině znovu namítala, že bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek. Bez ohledu na to, že v uvedeném rozsahu není dovolání vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (dovolatelka například nevymezuje důvod přípustnosti dovolání, srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) a vady dovolání nebyly v předepsané lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř) a již jen z tohoto důvodu bylo možno v této části dovolání pro neprojednatelnost odmítnout, Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces neznamená, že účastník řízení má nárok na přijetí konečného rozhodnutí, které konvenuje jeho představám. Pokud jde o údajný zásah do práva vlastnit majetek, pak Ústavní soud setrvale v logice koncepce čl. 11 Listiny základních práv a svobod při své rozhodovací činnosti judikuje, že uvedené ustanovení chrání vlastnické právo již konstituované a nikoli jen tvrzený nárok na ně (za mnohé srovnej nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 1997, sp. zn. II. ÚS 28/96). Bez ohledu na uvedené je navíc úvaha dovolatelky stran tvrzeného zásahu do jejího majetku problematická už z hlediska specifické povahy jí uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy. Uvedená námitka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 10. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze spojovat ani s tvrzeně nesprávným právním posouzením ve vztahu k objektivní odpovědnosti státu ve smyslu § 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpŠk“], vyjádřené v položené otázce „Lze promítnout do úvah o přiměřenosti délky posuzovaného řízení omezení spojená s pandemií COVID-19 v případě, že odpovědnost státu za škodu či nemajetkovou újmu je odpovědností absolutní bez možnosti liberace?“, neboť na tuto otázku odpověděl Nejvyšší soud již v předchozím svém rozhodnutí v této věci, když zdůraznil, že v případě objektivní odpovědnosti nepřichází v úvahu liberace ani v případě vyšší moci. Vyložil (odstavec 24 předchozího rozsudku), že „ani vyšší moc (zde v podobě pandemie COVID-19) sama o sobě nevylučuje nástup objektivní odpovědnosti státu za škodu či nemajetkovou újmu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3337/2009) a již proto nelze souhlasit s a priori (tehdy) činěným úsudkem odvolacího soudu, že prodlevy v této době nelze (pojmově) označit za nesprávný úřední postup soudu“. Odvolací soud v nyní přezkoumávaném rozsudku náležitě sledoval uvedený závazný právní názor dovolacího soudu a posuzoval celkovou délku řízení, když období jediného významnějšího průtahu spojeného s délkou odvolací fáze řízení před Krajským soudem v Brně přičetl k tíži státu. Z toho však ještě neplynulo, že žaloba je bez dalšího opodstatněna. 11. Na odškodňované řízení se v zásadě hledí jako na celek a celková délka řízení [§ 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk] se posuzuje optikou kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk se závěrem o její přiměřenosti či nepřiměřenosti, aniž by se určovalo, do jaké doby byla ještě délka řízení přiměřená a od kdy již přiměřenou být přestala [k tomu srovnej stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "Stanovisko")]. 12. V předchozím rozsudku Nejvyšší soud odkázal na svou dlouhodobou judikaturu, podle níž při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba vždy vycházet z celkové délky řízení, a nikoliv jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2407/2016). Posouzení existence porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení, stejně jako stanovení formy nebo výše zadostiučinění za porušení daného práva, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu je pak úkolem soudu odvolacího (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012, nebo usnesení ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2562/2012). Přípustnost dovolání tedy nemůže založit pouhý prostý nesouhlas s tím, jak soudy uvážily, zda k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení došlo, neboť to se odvíjí