30 Cdo 3290/2024 – Nejvyšší soud

30 Cdo 3290/2024-185 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Pavla Horňáka v právní věci žalobce M. T., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 350 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 48/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 20 Co 351/2022, 20 Co 100/2023-163, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení 350 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v řízení dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 Cm 588/93 – dále jen „posuzované řízení“. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 7. 2022, č. j. 25 C 48/2022-48, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 11. 2022, č. j. 25 C 48/2022-71, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 16. 1. 2023, č. j. 25 C 48/2022-85, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 181 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 8. 3. 2022 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Dále žalobu ohledně částek 118 500 Kč s příslušenstvím a 50 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II a výrok I doplňujícího rozsudku) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 20 256 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 20 Co 351/2022, 20 Co 100/2023-163, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 25 503 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I), v zamítavých výrocích o věci samé rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 161 637 Kč s příslušenstvím potvrdil a dále jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 81 863 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 8. 3. 2022 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 46 863 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku II, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé ohledně částky 161 637 Kč s příslušenstvím, a ve výroku III o nákladech řízení, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. 5. Dovolatel ve svém podání klade otázku, zda „bylo možno snižovat základní částku odškodnění pro složitost posuzovaného řízení za situace, kdy posuzované řízení bylo ohledně jeho složitosti vyhodnoceno coby ne zcela jednoduché, protože soud v kompenzačním řízení posuzuje celou řadu právních otázek souvisejících s úpravou § 31a náhradového zákona včetně obsáhlé judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva?“ Tuto otázku žalobce klade proto, že není ztotožněn s tím, že odvolací soud z důvodu složitosti posuzovaného řízení snížil základní částku odškodnění o 5 %. 6. Tato otázka však nezakládá přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř., neboť Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015, a ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3211/2020, či ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 556/2023). 7. Dále žalobce formuluje otázku, zda „je možné vyhodnotit kritérium složitosti konkrétního posuzovaného řízení jen na základě obecně platné úvahy, co je zpravidla nutné v řízení toho kterého typu vykonat, bez toho že by byla vyhodnocena konkrétní složitost jedinečného posuzovaného řízení?“. 8. Úsudek o míře složitosti řízení odvolací soud sice nikoliv obsáhle, ale konkrétně a logicky vysvětlil v odstavcích 11 a 12 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, když přihlédl k tomu, že posuzované řízení je řízením kompenzačním, že probíhalo „ve čtyřech instancích“, přičemž odvolací soud stručně vyhodnotil jejich průběh a uzavřel, že posuzované řízení nebylo po skutkové stránce významně složité. K tomu zároveň dodal, že se v kompenzačním řízení posuzuje celá řada právních otázek souvisejících s úpravou § 31a OdpŠk včetně obsáhlé judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva – dále jen „ESLP“. Z právě uvedeného je zřetelné, že závěr o míře složitosti řízení odvolací soud uskutečnil na základě vícero skutečností, jež posuzované řízení charakterizují. Ani tato otázka dovolatele proto příslušnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, protože neodpovídá odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku. 9. Žalobce odvolacímu soudu dále vytýká, že důvody zásadních procesních vad, pro které může dojít ke zrušení a vrácení věci v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, zúžil jen na dva případy, a to na zrušení rozsudku z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru. 10. Z odstavce 12 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku plyne, že odvolací soud zdůraznil, že k tíži žalované lze přičíst postup soudů, jenž je na místě vyhodnotit jako zásadní porušení procesních předpisů. Zdůraznil, že k takové situaci dojde, jestliže je rozsudek zrušen pro nepřezkoumatelnost nebo pro nerespektování závazného právního názoru nadřízeného soudu. Takové pochybení se však podle odvolacího soudu projeví v neprospěch žalované pouze tehdy, kdyby mělo za následek podstatné prodloužení řízení. Na tuto úvahu odvolací soud následně navazuje v odstavci 13 odůvodnění svého rozsudku, v němž vyhodnocuje, do jaké míry se které zrušení a vrácení věci v posuzovaném případě negativně projevilo v prodloužení řízení, s tím, že soud prvního stupně správně identifikoval základní skutečnosti týkající se složitosti řízení a procesního postupu během řízení, jež mají vliv na vyhodnocení kritérií podle § 31a odst. 3 písm. b) a d) OdpŠk a že s ohledem na tato fakta je třeba navýšit odškodnění žalobce s odkazem na § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk o 40%. 11. Ani tato výtka žalobce tedy přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, protože se míjí se smyslem odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku. Odvolací soud nemínil zúžit vady řízení, jež jsou přičitatelné státu, jen na zrušení a vrácení věci pro nepřezkoumatelnost nebo pro nerespektování závazného právního názoru; pouze konstatoval, že v daném řízení zjistil jako zásadní pouze vady tohoto typu. Odvolací soud se také ani neodchýlil od dovolatelem uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 295/2019, a v něm zmíněné judikatury dovolacího soudu, protože v rámci složitosti posuzovaného řízení hodnotil jeho průběh jen před soudními instancemi, u nichž řízení nebylo zatíženo zásadními procesními vadami v postupu soudů (viz odstavec 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 12. Domnívá-li se žalobce, že odvolací soud měl zjistit další srovnatelně zásadní vady přičitatelné žalované, nepřípustně (§ 241a odst. 1, 3 o. s. ř.) brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího