30 Cdo 3709/2023 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3709/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 12. 2023 Spisová značka:30 Cdo 3709/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3709.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb. § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:18. 2. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 2/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3709/2023-161 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce M. Č., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice - Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 76 C 109/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č. j. 39 Co 133/2023-89, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 2. 2023, č. j. 76 C 109/2022-49, zamítl žalobu na zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal úhrady částky 200 000 Kč s příslušenstvím, představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu v souvislosti s nepřiměřenou délku správního řízení, které bylo proti němu vedeno. Poukázal na to, že byl účastníkem řízení o státní kontrole a navazujícího správního řízení, vedeného u Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 606902/2018 ODA-TAXI (dále jen „posuzované řízení“), zahájeného kontrolou, uskutečněnou dne 18. 4. 2018. Správní řízení o přestupcích žalobce bylo zahájeno dne 27. 2. 2019. Magistrát hlavního města Prahy následně žalobci uložil pokutu 100 000 Kč, k odvolání žalobce Ministerstvo dopravy rozhodnutím ze dne 26. 1. 2022 pokutu snížilo na částku 90 000 Kč, rozhodnutí žalobce obdržel dne 27. 1. 2022. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v rozsahu výroku o věci samé I, avšak jen co do částky 100 000 Kč, dovoláním /jež opakovaně doplňoval/, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Pokud žalobce v části II dovolání uváděl, že dovolání je přípustné již z důvodu tvrzené protiústavnosti, tedy zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, tak zcela opomíjí, že i dle jím odkazované judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je však třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř., jak se žalobce domnívá. Jím učiněný odkaz na nálezovou judikaturu se totiž týká jen problematiky přípustnosti dovolání, nenahrazuje však sám o sobě vymezení rozporu napadeného rozhodnutí s konkrétní otázkou odchylně řešenou soudem ochrany ústavnosti. Vzhledem k tomu, že však kromě tvrzeného zásahu do základních práv žalobce v dalším textu vymezil, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu i předpoklady přípustnosti v souladu s § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání neposoudil v této části jako vadné. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka pod bodem III), podle níž odvolací soud nezahrnul kontrolní „řízení“, jež předcházelo správnímu řízení do celkové délky posuzovaného řízení. Takovou úvahou se nikterak nezprotivil závěrům ustálené judikatury, srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023, v němž bylo (ve věci týkající se jiného řidiče spolupracujícího s platformou UBER) vysvětleno, že závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020 (na nějž se dovolatel nyní odkazuje), v souladu s níž je do délky daňového řízení namístě zahrnout také délku daňové kontroly, není na kontrolu provedenou podle kontrolního řádu aplikovatelný. Platí tedy, že pro účely posouzení přiměřenosti délky správního řízení se do jeho délky nezapočítává doba, po kterou probíhala kontrola podle kontrolního řádu, jež tomuto řízení předcházela a která sama o sobě nemohla vyústit v uložení nápravných (sankčních) opatření, nýbrž jejím výsledkem mohlo být pouze zahájení navazujícího správního řízení, v němž by byly kontrolou zjištěné nedostatky projednány. Ze žádných (včas) žalobcem uplatněných skutkových námitek přitom neplyne, že by šlo o výjimečný případ, kdy by se závěry shora uvedené neměly uplatnit. V obou výše označených rozsudcích Nejvyšší soud v minulosti vymezil, že základním dělícím kritériem je okolnost, zda v rámci provedené kontroly kontrolovaný subjekt byl povinen zaplatit kauci (popř. mu bylo dočasně odebráno osvědčení řidiče vozidla taxi) či – jako tomu bylo i v poměrech projednávané věci – k žádnému bezprostřednímu omezení práv kontrolovaného nedošlo [srov. odst. 48 a násl. zmiňovaného rozsudku sp. zn. 30 Cdo 283/2023, včetně judikatury v něm citované]. Platí, že pro účely posouzení přiměřenosti délky správního řízení se do jeho délky nezapočítává doba, po kterou probíhala kontrola podle kontrolního řádu, jež tomuto řízení předcházela a která sama o sobě nemohla vyústit v uložení nápravných (sankčních) opatření, nýbrž jejím výsledkem mohlo být pouze zahájení navazujícího správního řízení, v němž by byly kontrolou zjištěné nedostatky projednány (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023). Právní názor žalobce, podle něhož kontrola provedená podle kontrolního řádu zásadně je bez dalšího součástí pozdějšího správního řízení, které bylo zahájeno na základě výsledku kontroly, tedy není správný a argumentace obsažená v odvolání nemá potenciál k tomu, aby daná otázka (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, srov. § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) byla cestou překonání dosavadní judikatury dovolacího soudu vyřešena jinak. K otázce pod bodem IV dovolání možno uvést, že Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž vhodnou formou, popř. výslednou peněžitou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Pokud žalobce v souvislosti s námitkami vůči formě poskytnutého zadostiučinění citoval judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu zabývající se existencí vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy v případě nepřiměřené délky řízení, pak