30 Cdo 5126/2015 — Nejvyšší soud

30 Cdo 5126/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 8. 2016 Spisová značka:30 Cdo 5126/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5126.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zadostiučinění (satisfakce) Odpovědnost státu za škodu Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 10. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 5126/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce Ing. L. B., zastoupeného JUDr. Martinou Váchovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 40, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o 200 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 442/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2015, č. j. 35 Co 99/2015-119, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 1. 2015, č. j. 26 C 442/2013-73, kterým byla zamítnuta dovolatelova žaloba o zaplacení částky 200 000 Kč, jíž se domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem orgánů sociálně-právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“) s tvrzením, že v období od 1. 6. 2012 do 31. 5. 2013 měly být uvedené orgány nečinné zejména ve vztahu k žádostem žalobce o pomoc s výchovou tehdy nezletilé dcery E.. Odvolací soud na základě podaného odvolání obšírně zopakoval a doplnil dokazování, načež se ztotožnil s právním posouzením prvoinstančního soudu a konstatoval, že jednání OSPOD nebylo nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Zejména uvedl, že v předmětném období nebyl splněn jeden ze základních zákonných předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu, jelikož odmítavý postoj dcery k dovolateli (především při zohlednění právních úkonů dovolatele, jako je žaloba na popření otcovství k dceři, či jeho způsobu vyjadřování o tehdy nezletilé) nemohl být postupem OSPOD zásadně ovlivněn. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to otázky, zda postup orgánů sociálně-právní ochrany dětí, které odmítly poskytnout žádajícímu rodiči pomoc s výchovou jeho nezletilé dcery, je nesprávným úředním postupem. Důvod dovolání žalobce spatřuje v nesprávném právním posouzení aktivity OSPOD v předmětném období ze strany odvolacího soudu (resp. jejího nedostatku), dále že soud přehlédl nečinnost OSPOD spočívající v tom, že nenařídily mediaci nebo dohled podle ustanovení § 13 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSPOD“) nebo terapii podle § 13a citovaného zákona, nenavrhovaly svěřit nezletilou do výchovy otce, pravidelný intenzivní styk s ním ani jiná výchovná opatření k zachování rodinné vazby mezi dítětem a otcem. Následně předložil soudu několik doplňujících dovolacích otázek. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu a jednotlivé dovolací otázky považuje za uměle vykonstruované. Dále uvádí, že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou vyčerpávající, dostatečně odůvodněné a není důvod, aby byla uvedená rozhodnutí rušena a věc vrácena zpět k projednání. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou při současném splnění požadavků § 241 odst. 1 o. s. ř., soud však dovolání neshledal přípustné. Odvolací soud ve své argumentaci obšírně posuzoval činnost OSPOD z hlediska naplnění kritérií § 13 OdpŠk, avšak uzavřel, že hlavní příčinou žalobcovy újmy spočívající v tom, že se nemohl podílet na její výchově, je odmítavý postoj dcery k jeho osobě, který je nezbytné s ohledem na její věk respektovat. Takto zjištěnou příčinu žalobcovy újmy však dovolatel nijak nezpochybňuje, což činí veškeré dovolací námitky nezpůsobilé založit přípustnost dovolání, jelikož je vztahují k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu OSPOD. Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 16. 8. 2016 JUDr. František Ištvánek předseda senátu