30 Cdo 571/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 571/2025-397 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně SERDŽO s.r.o., identifikační číslo osoby 27334112, se sídlem v České Kamenici, Dukelských hrdinů 393, zastoupené Mgr. Pavlem Francem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Ústeckého kraje, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48, zastoupeného Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí 193/20, o náhradu škody ve výši 17 584 285,91 Kč s příslušenstvím a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 11 870 450,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 65/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2024, č. j. 36 Co 142/2024-356, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou po žalované domáhala celkem šesti peněžitých nároků na náhradu škody v celkové výši 17 584 285,91 Kč, která jí měla vzniknout v souvislosti s vydáním dvou nezákonných rozhodnutí (rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 19. 8. 2015, č. j. 151/UPS/2015-5, JID109034/2015/KÚÚK/Doč, a rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 23. 12. 2015, č. j. MMR-37132/2015-83/2812) ve spojení s nesprávným úředním postupem stavebního úřadu, jenž žalobkyni vydal stavební povolení na změnu stavby před dokončením a přístavbu rodinného domu na pozemku parc. č. 199, st. parc. č. 544, v k. ú. Česká Kamenice – dále jen „stavba“, přestože stavební povolení nebylo v souladu s územně plánovací dokumentací. Změna stavby se týkala zřízení provozovny malování skla včetně vypalovacích pecí. Peněžité žalobní požadavky z titulu náhrady hmotné škody žalobkyně odůvodnila jednak marnými investicemi do výstavby a zkušebního provozu dílny na malování skla, které zbytečně vynaložila, a dále jako ušlý zisk za období od ledna 2016 do poloviny května 2018 ve výši 15 848 023,50 Kč, o který přišla tím, že nemohla realizovat dohody o dodání zboží v celkovém objemu 92 000 000 Kč, které uzavřela v letech 2015 a 2016 s obchodními partnery WORLDWIDE EXPORT-IMPORT LTD., Sergo Mineli LTD, Prague Co., Union Glass s.r.o. a BAROK KRIS.ZUC.TE.IN.NAK.SAN.VE TIC.LTD.STI. Dále žalobkyně požadovala zaplacení relutární náhrady 11 870 450,30 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřeně dlouhým správním řízením (o žádosti žalobkyně o vydání stavebního povolení na změnu stavby), které probíhalo v době od 14. 4. 2014 do 25. 11. 2019 a ve kterém pociťovala újmu z obavy o jeho výsledek. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 12. 2023, č. j. 40 C 65/2020-286, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu škody částku 19 248 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10. 1. 2018 do zaplacení (výrok I). Žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala z téhož titulu zaplacení částky 17 565 010,91 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10. 1. 2018 do zaplacení zamítl (výrok II). Dále konstatoval, že nepřiměřenou délkou řízení o vydání stavebního povolení na základě žádosti žalobkyně ze dne 14. 4. 2014 vedeného u Městského úřadu Kamenice, Krajského úřadu Ústeckého kraje, Ministerstva pro místní rozvoj a Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 A 59/2016 došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě zaručeného v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních lidských svobod a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok III), v části, v níž se žalobkyně domáhala peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 11 870 450,30 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10. 1. 2018 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok IV) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok V), že ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI) a že žalobkyně je povinna zaplatit na účet České republiky – Obvodního soudu pro Prahu 1 soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VII). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 7. 2024, č. j. 36 Co 142/2024-356, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že žaloba se co do částky 19 248 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 10. 1. 2018 do zaplacení zamítá, jinak jej ve výrocích II, III, IV a VII potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 7 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II) a že žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 5 700 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). 4. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. 5. Podstatou argumentace žalobkyně je, že ke všem škodám, jež žalobkyně požaduje nahradit (náhrada škody odpovídající marně vynaloženým mzdovým nákladům ve výši 665 193 Kč, náhrada škody spočívající v nákladech vynaložených na úpravu stavby ve výši 853 485,44 Kč, náklady za vyhotovení protokolu za měření emisí v částce 5 990 Kč a protokolu o měření hluku ve výši 9 922 Kč, marně vynaložené náklady spočívající v nákupu materiálu, který již žalobkyně nemohla využít ve výši 198 525,97 Kč, náhrada účelně vynaložených nákladů právního zastoupení na obranu proti nezákonnému rozhodnutí ve výši 3 146 Kč, a ušlý zisk ve výši 15 848 023,50 Kč) došlo následkem vydání rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 19. 8. 2015, č. j. 151/UPS/2015-5, JID109034/2015/KÚÚK/Doč, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Městského úřadu Česká Kamenice ze dne 21. 5. 2014 o vydání stavebního povolení, na jehož základě žalobkyně provozovala svou malírnu a vypalovnu skla. Předmětné rozhodnutí Krajského úřadu, jakož i rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 23. 12. 2015, č. j. MMR-37132/2015-83/2812, jímž byl zamítnut rozklad žalobkyně, přitom byla pro nezákonnost zrušena rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8. 2017, č. j. 15 A 59/2016-78. 6. Klade-li však žalobkyně otázku, „zda v případě, kdy vlivem nezákonného rozhodnutí správního orgánu dojde ke zrušení již dříve vydaného a pravomocného stavebního povolení, na jehož základě stavebník v dobré víře jednal, může stavebníkovi v příčinné souvislosti se zrušením takového stavebního povolení vzniknout škoda i přesto, že správní řízení, ve kterém bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, není v době vzniku škody ukončeno pravomocným rozhodnutím?“, pomíjí, že odvolací soud po skutkové stránce uzavřel, že „uzavření pracovních smluv na delší, než dočasně povolený zkušební provoz bylo zcela autonomním podnikatelským rozhodnutím žalobkyně, a ani jejich tvrzená nadbytečnost po ukončení zkušebního provozu s nezákonnými rozhodnutími nesouvisí. Tento závěr plně koresponduje i s ostatními uplatněnými mzdovými nároky, které vznikly zaměstnancům žalobkyně na základě smluv uzavřených dlouho před povolením zkušebního provozu i před zahájením stavebního řízení, kterým se žalobkyně snažila legalizovat nepovolenou provozní činnost (bod 9). Provozní činnost v dosud nezkolaudovaných stavebních úpravách a výrobních zařízeních mohla dočasně a zkušebně vykonávat jen 15 dní v březnu 2015 a v období tří měsíců od září 2015 do listopadu 2015 (bod 10 a 14). Uzavíráním pracovních smluv se zaměstnanci, jejichž pracovní závazky souvisely s dosud nepovoleným provozem, žalobkyně zajišťovala chod nelegálního provozu, tedy se dopouštěla deliktního jednání, za které byla i sankcionována (bod 9). V době uzavírání smluv neměla objektivní důvod předpokládat, že po uplynutí časově jednoznačně vymezeného zkušebního provozu bude moci v provozní činnosti legálně pokračovat. Navíc pokud mzdové nároky zaměstnancům vznikly v souvislosti s odvedenou prací, pak je nelze považovat za marně vynaložené v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími, a to bez ohledu na to, zda byla firma v zisku či nikoli (neziskovost, ať již účetní jako důsledek daňové optimalizace či faktická, není ve společnostech výjimečnou situací). Pokud se však rozhodla žalobkyně tyto pracovníky zaměstnat bez ohledu na možný výkon práce (bez ohledu na možnost přidělení práce v legálním provozu), pak šlo o její podnikatelské riziko“. 7. K tomu odvolací soud dále dodal, že „nerelevantní, nevěrohodná a vnitřně rozporná je rovněž odvolac