30 Cdo 588/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 588/2025-196 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně K. H., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 165 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 57/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2024, č. j. 58 Co 44/2023-160, ve znění doplňujícího usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2025, č. j. 58 Co 44/2023-174, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení částky 165 000 Kč s úrokem z prodlení „v zákonné výši“ z částky 200 000 Kč za dobu od 25. 11. 2021 do 18. 2. 2022 a z částky 165 000 Kč od 19. 2. 2022 do zaplacení, a to z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 49/2018, jehož předmětem bylo zaplacení částky 45 206,50 Kč, kterou vůči zdejší žalobkyni požadovala společnost Two steps ahead s. r. o. z titulu náhrady nákladů vynaložených na kurzy, které měly vést k prohloubení její kvalifikace dle uzavřené pracovní smlouvy. 2. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 12. 2022, č. j. 17 C 57/2022-49, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 10 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 25. 3. 2022 do zaplacení (výrok I), jinak žalobu co do částky 154 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 200 000 Kč od 25. 11. 2021 do 18. 2. 2022, z částky 165 000 Kč od 19. 2. 2022 do 24. 3. 2022 a z částky 154 500 Kč od 25. 3. 2022 do zaplacení zamítl (výrok II) a závěrem žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok III). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací poté svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, č. j. 58 Co 44/2023-82, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I změnil tak, že zamítl žalobu i ve vztahu k částce 2 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 25. 3. 2022 do zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části tohoto výroku a v zamítavém výroku II potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. 4. Na podkladě dovolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 27. 8. 2024, č. j. 30 Cdo 1916/2023-114, zmíněný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 5. Odvolací soud následně v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I částečně změnil tak, že žalobu zamítl pouze ohledně částky 1 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 25. 3. 2022 do zaplacení, jinak tento rozsudek v uvedeném výroku, jakož i v zamítavém výroku II jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vedeného před soudy všech stupňů (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu). 6. Rovněž i tento rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, jež směřovalo proti jeho výroku I v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně, respektive jeho potvrzení co do zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 100 000 Kč s příslušenstvím, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. 7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Otázka významu posuzovaného řízení pro žalobkyni, při jejímž řešení měl odvolací soud pochybit, pokud jej zhodnotil jako standardní, byť se jednalo o spor vyplývající z pracovněprávního vztahu, ve vztahu k němuž je proto namístě vycházet ze závěru o jeho zvýšeném významu pro poškozeného, čímž se měl odvolací soud zároveň odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2951/2021, ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014, a ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5413/2014, jakož i od nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, přičemž současně by tato otázka měla být vyřešena jinak, než jak ji Nejvyšší soud vyřešil v předchozím kasačním rozsudku vydaném v této věci, přípustnost podaného dovolání ve smyslu citovaného § 237 o. s. ř. nezakládá. 10. Žalobkyni je namístě přisvědčit v tom, že v části IV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) Nejvyšší soud k významu předmětu řízení pro poškozeného uvedl, že s některými řízeními je spojen jeho vyšší význam pro účastníka s tím, že mezi taková řízení patří i pracovněprávní spory. Z další jeho judikatury přitom plyne, že je tomu tak proto, že spory vyplývající z pracovněprávních vztahů mají typově závažnější dopad do profesního i soukromého života účastníků a zpravidla též znamenají zásadní zásah do jejich hmotného zabezpečení. Význam předmětu řízení pro poškozeného je přitom dán zejména tím, že přetrvávající spor může zaměstnanci způsobit problémy při hledání nového zaměstnání a v druhé řadě také tím, že od jeho výsledku je odvislý nárok na náhradu mzdy. Takovýto pracovněprávní spor tak svojí povahou předurčuje věc k neodkladnému a co nejvčasnějšímu projednání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4256/2009, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 660/2016, ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1302/2020, nebo ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2286/2020). Námitka dovolatelky, že se v její věci jednalo o nároky z pracovněprávního vztahu, a odvolací soud tudíž pochybil, když nenavýšil základní částku z důvodu presumovaného zvýšeného významu posuzovaného řízení pro její osobu, však na nesoulad mezi napadeným rozsudkem odvolacího soudu a uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu nemíří, neboť takový nesoulad zde dán není, byl-li předmět posuzovaného řízení představován sporem o náhradu nákladů vynaložených na prohloubení kvalifikace, a nejednalo o se tak o pracovněprávní spor odpovídající svým významem sporům o existenci pracovního poměru či sporům o mzdové nároky. Na tento závěr vycházející z ustálené judikatury ostatně Nejvyšší soud poukázal již v předchozím kasačním rozhodnutí, které v této věci vydal dne 27. 8. 2024 pod č. j. 30 Cdo 1916/2023-114, přičemž ani nyní nenalézá žádný důvod, pro který by bylo namístě se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit. 11. Dovolání není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. ani pro řešení otázky tvrzeného nesprávného posouzení instančnosti řízení zohledněné odvolacím soudem snížením základní částky zadostiučinění v rámci posouzení kritéria složitosti řízení s tím, že tímto postupem mělo být žalobkyni kladeno k tíži úspěšné využití opravných prostředků, čímž se měl odvolací soud odchýlit od Stanoviska, a dále od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, a ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, stejně jako od nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, a od v dovolání označené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, přičemž i v tomto případě by tato otázka měla být posouzena jinak, než jak se stalo v předchozím kasačním rozsudku dovolacího soudu, jenž byl v této věci vydán. 12. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu totiž i tuto otázku vyřešilo zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, dle které řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí. S rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, totiž přirozeně narůstá délka řízení, a to bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků (srov. část IV. S