33 Cdo 1017/2024 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1017/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 5. 2024 Spisová značka:33 Cdo 1017/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.1017.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva spotřebitelská Dotčené předpisy:§ 9 odst. 1 předpisu č. 145/2010 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 7. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1017/2024-146 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Bohemia Faktoring, a.s., se sídlem Praha 1 – Malá Strana, Letenská 121/8, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem Praha, Letenská 121/8, proti žalovanému L. B., zastoupenému JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem Praha, Antala Staška 510/38, o zaplacení 99 397,97 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 74/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. 12. 2023, č. j. 15 Co 298/2023-119, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. 12. 2023, č. j. 15 Co 298/2023-119, a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 26. 9. 2023, č. j. 4 C 74/2023-91, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2023, č. j. 4 C 74/2023-91, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 99 397,97 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 29 795,20 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z částky 99 397,97 Kč od 16. 11. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 12,90% ročně z částky 99 397,97 Kč od 16. 11. 2022 do zaplacení, a to vše do tří měsíců od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. 2. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2023, č. j. 15 Co 298/2023-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 3. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně (Equa bank, a.s.) dne 31. 3. 2016 uzavřeli „smlouvu o půjčce na konsolidaci“, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 296 000 Kč, jehož část byla použita na úhradu jiných závazků žalovaného; ten se zavázal úvěr splácet v měsíčních splátkách ve výši 4 965 Kč. Z důvodu nesplácení byl úvěr zesplatněn dne 19. 7. 2018. Poté, co byla pohledávka postoupena na žalobkyni, žalovaný (dne 29. 11. 2021) požádal o splátkový kalendář, jehož podmínkou bylo písemné uznání dluhu s tím, že se dluh žalovaný zavázal uhradit v měsíčních splátkách po 7 000 Kč. 4. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně po právní stránce dovodil, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy splnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného (§ 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů). Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud neshledal postup právní předchůdkyně žalobkyně nesouladným s rozhodnutím, na které poukazoval žalovaný (33 Cdo 2178/2018), jen proto, že si věřitel nevyžádal výplatní pásky či jiný doklad o příjmu a nákladech na domácnost, doložil-li protokol o ověření úvěruschopnosti žalovaného, z něhož je zřejmé, jak a na podkladě čeho při tomto ověření postupoval. Nepřisvědčil žalovanému, že by právní předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze ze statistických údajů a nevzala do úvahy výdaje na bydlení a na domácnost. Banka sice dle obsahu protokolu využila interní a externí datové zdroje a statistického modelu, zároveň ale vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr (výši příjmu, nájemní bydlení, počet osob v domácnosti), výši splátek konsolidovaných úvěrů a počítala i s konkrétními výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu, neboť je žalovaný nijak nevyčíslil, ačkoliv takovou povinnost měl. Výsledkem všech zjištěných skutečností byl její závěr, že žalovanému na splátku půjčky a nepředvídané výdaje zbývá 8 672 Kč a že tedy nejsou pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Odvolací soud proto uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně naplnila zákonné podmínky pro řádné posuzování úvěruschopnosti žalovaného. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož součástí byl návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při řešení otázky řádného způsobu posouzení úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru. Argumentuje tím, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně posoudila jeho úvěruschopnost, jestliže se spokojila pouze s údaji, které pro účely žádosti o úvěr uvedl ve formuláři o majetkových poměrech, aniž by postupovala s vynaložením odborné péče a tyto údaje si ověřila. Takový postup je v rozporu se závěry uvedenými především v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a i v dalších citovaných rozhodnutích zabývajícími se povinností věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., jež se uplatní i za účinnosti úpravy zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dále odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení otázky dosud podle jeho přesvědčení neřešené, zda je nalézací soud povinen prověřovat z úřední povinnosti, zda jednotliví věřitelé řádně zkoumali úvěruschopnost spotřebitelů i u konsolidovaných smluv o úvěru. Konečně dovolatel formuluje k posouzení právní otázku, zda je možné v rámci žaloby o zaplacení dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru požadovat smluvní pokutu jako běžící nárok až do úplného zaplacení, když její výše není v žalobě vyčíslena, čímž vzniká riziko přesáhnutí limitu uvedeného v § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 7. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 8. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). 10. Na (třetí) otázce, zda je možné v rámci žaloby o zaplacení dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru požadovat smluvní pokutu jako běžící nárok až do úplného zaplacení, když její výše není v žalobě vyčíslena, čímž vzniká riziko přesáhnutí limitu uvedeného v § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, není napadené rozhodnutí založeno; vzhledem k tomu, že smluvní pokuta nebyla předmětem řízení, odvolací soud neměl důvod se touto otázkou zabývat. Dovolání v této části proto není přípustné. 11. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť odvolací soud se při posouzení otázky řádného splnění povinnosti posouzení úvěruschopnosti podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, a důsledků plynoucích z jejího případného nesplnění, odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání 12. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 13. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici). 14. Dovolání je důvodné. 15. Vzhledem k datu uzavření smlouvy o půjčce (31. 3. 2016) podléhá nyní souzená věc režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. 16. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb.,